chat

Akce roku 2009

Náš diář

konec května

      Motorest Lada v Soběslavi nebo U Reinerů v Písku? Nelehké rozhodnutí o velmi povedeném kulinářském zážitku, který šetří navíc i peněženku. Osud mne zavál do kraje, který jsem dříve ignoroval. Časoprostor vymezený zhruba Berounem, Plzní, Táborem a Pískem jsem na svých výletech doposud zcela ignoroval. Jméno jako Březnice mi vůbec nic neříkalo a Příbram pamatuji jako drsné socialistické město. Tak proč tam jezdit? Jenže tenhle kraj má své kouzlo. Krajina báječně zvlněná stejně jako v jižních Čechách, jen viditelně zanedbanější. Navíc, když přijedete HOGO-FOGO do Čimelic a poznáváte detaily z Homolků, jakoby se film natáčel teprve včera, nemůžete si kraj neoblíbit. Sotva vám Příbram svými haldami přestane připomínat domovinu (aspoň v mém případě, jen před tak dvaceti lety, poáč kolem Příbrami jsou haldy stále "živé"), ocitnete se v kraji více než malebném a začne se vám tady líbit.

      Březnici jsem neměl stejně jako Čimelice šanci moc poznat, ale kolega Pinďa si po svém přece jen delším pobytu také nestěžoval. Hlad po zážitcích u mne nakonec celkem rychle rozhodl: je třeba se (mimojiné) projít po našem nejstarším mostu. Proto vystupuji v Písku a míjím klasickou nádražní restauraci Pendolíno. To jen, že už tady o něm byla řeč a hledám nejkratší cestu do města. Přiznám se, že město samotné mne moc nenadchlo. Chybí mu přirozené hlavní náměstí, které tady supluje hned několik menších bratříčků. Jak za pár hodin zjistím, nejen domácí však ví, kam zajít s přebytkem svých vajíček.
      Stavbu, která by mne tady nadchla, se nenašla a tak jsem své kroky neomylně zamířil k Reinerům. A náhodou jsem objevil věc, která je mi na Písku sympatická. Soustavu několika náměstí totiž kromě věčně zakřivených ulic spojuje i množství pasáží, kterými si navíc rychle dostanete do přilehlých parků. Tak trochu se opičí (i když...:-), ale přišel jsem těmhle zkratkám v rozpáleném vzduchu rád na chuť. A restaurace U Reinerů? Byť obklopena širokou konkurencí, poznáte ji jednoduše. Všichni do ní neomylně míří na polední menu stejně jako já a ostatní zahrádky zejí až drsnou prázdnotou. Plzničkou za 27 totiž nezachrání zcela nic.
      U Reinerů jsem měl štěstí. Pochopil jsem to během pár okamžiků, kdy se beznadějně zaplnily všechny čtyři před chvílí ještě zcela volné stoly. Když navíc přisedl náhodný starý spolustolovník a řekl: "Připadám si, jako by tahle hospoda byla jediná, kde se v Písku vaří," musel jsem mu dát za pravdu. Jen nechápal, že je tak vyhlášená a proč jsem se na menu odskočil právě tady. Z Ostravy, jak jsem tvrdil:-) Propagovat zdejší kuchyň je stejně zbytečné jako nosit dříví do lesa. Když navíc nahlédnete do stálého jídelního lístku a nenajdete v minutkách jedinou trojcifernou cenu, nestíháte. Nestíháte stejně jako z velikosti porcí. Marně uvažuji, kde jinde dostanete takový výběr z poledního menu a k tomu lahodnou Plzničku z tanku za 30! Tady se skutečně z vlastní popularity neposrali a jsem rád, že nás tady Štyk na Otavě přitáhl.
      Nejen dobrým jídlem, Plzničkou a tmavým čí polotmavým Masterem je však Medvěd živ a naplněn kulinářskými laskominami mířím zpátky k náměstím. Už cestou první pasáží jsem narážel na několik oranžovokošilatých maníků se spasitelským pohledem upřeným kamsi daleko přeze mne, které mě měly varovat. Ale desítky metrů před koncem pasáže mi bylo jasno, že další, tentokrát velmi nekulturní zážitek, mne právě čeká. Když vás kandidát KSČSSD do EUparlamentu přivítá v Táboře, řeknete si, že jste to jednoduše s tím Masterem přehnali nebo, že písecké pasáže jsou magické a umí prostoročasový teleport. Jenže pak vidíte Džordžína hřímat na pár důchodců a dojde vám, že je nejvyšší čas se vzbudit. Paroubka je nutné vidět na vlastní oči. Myslím to vážně! Tady skutečně pochopíte, že tenhle pán se nehodlá před sprostým lidem, kurva, přetvařovat. Ze všech stran na vás dýchne laciná kočkyáda a rozplácnutí plata vajec mezi vlastní příznivce (byl jsem u toho!) berete jako dobrý fór. Do večerních zpráv. Pánové, kdo z vás to má?
      Nezdržel jsem se dlouho, Paroubek je skutečně husté sousto. Jdu se provětrat k Otavě a konečně přicházím ke slavnému mostu. Je krásný a je také jasnou dominantou. Spojuje na pohled nijak výrazné břehy, ale ten pravý je jedno velké pískoviště. Jako vzor tady pár sochařů předvedlo svůj výkon a děti mají šanci na neméně velké ploše je napodobit. Famózní nápad! Inu, Písek je Písek!
      Čas se krátí a procházkou pro změnu po levém břehu mířím k nádraží. Brzy přicházím k názoru, že právě nábřeží je to, co dává Písku onoho známého génia Locky. Jen světlo k focení není ideální, byť se snažím. Moc fotek se nepovedlo, ale vzpomínky (byť s jednou paroubkovskou kaňkou) na Písek rozhodně zůstanou.
      Čekala mne strastiplná cesta supercity Rožmberkem až domů. Celých osm hodin cesty. Dodnes nikdo na České pótrati nepochopil, že právě tady by se jídelní vůz luxusně uživil. S myšlenkou nezbytné fatální dehydratace navštěvuji nádražku v Protivíně. Do pivovaru coby kamenem dohodil a to místní moc dobře ví. Proto nabídka místních piv nebere konce a vědomi si možné dehydratace cestovatelů, chlůadí dostatečnou zásobu pivisek i na cestu. Ani tomuhle místu jsem se nemohl vyhnout a tak jediné, co chybí do kompletní sbírky, je nedaleká Putim.

090610 md:-)