chat

Akce roku 2010

Náš diář

2. až 5. dubna

      Jsou krásné, nové, lesklé, vyšší a s pořádným tahem. O čem píšu? Přece o nových kamnech na Pecce! Ta stará kamna už dosloužila. Sloužila dlouho a statečně, ale přece jen se na nich stáří projevilo. Nikdo vlastně neví, jak přesně staré byly, zda jsou starší než my či nikoli. Avšak kdykoli se v poslední době zatopilo dole v garáži (no ano, i tam jsou petry!), z jídelny se stával prostor zahulený tak, že by i Rákosníček záviděl. Nadešel tedy správný čas k jejich výměně. A kdy jindy než o velikonocích:-)

      Těšil jsem se, co bych to nenapsal, až bude pátek a odsvištím z rodného Ostravska do Podkrkonoší. Vlak jsem si po mém loňském fatálním selhání, o němž se bude zásluhou Lenči Delegace vykládat dalších sto let, si nechal právě jí posvětit, ba přímo najít ten správný vlak s tím, že sama ještě pro jistotu přistoupí ve Staré Páce, abych nedejbože nezbloudil v závěrečné fázi přesunu. Vše se však během pátečního dopoledne vyřešilo naprosto jinak, poáč se ozval Vendelín a jako každý správný kamarád mi sdělil, že je (samozřejmě náhodou a na poslední chvíli) v Ostravě a jedou na velikonoce se známými do Prachovských skal. Tudíž jsem měl odvoz a takové příležitosti by se nechopil jenom hlupák. Díky tomu jsem v práci stihl téměř vše, byť odjezd se tím výrazně odsunul.
      Na Pecce u staré pece byli staří Laštovičci a Lenča s Alýškem. Sotva se malý Vendelín rozkoukal a stal se miláčkem všech, zasáhli rodiče a proti vůli svého programového ředitele zaveleli k odjezdu dále do Prachů, čímž jsme my ostatní osiřeli. Jen Lenča pronesla cosi v duchu, že je hodně ráda, že už má v tomhle smyslu už odkrouceno. K nelibosti starých rodičů, samozřejmě. Ale prý je teď na řadě Charlie:-)
      Peckovní večery jsou vždy věnovány laškování a společenským hrám. Bylo by tedy velmi nepravděpodobné, že velikonoční PECka by měla být výjimkou. I když se přiznám, že "kulturní otázky" typu: Kdo se stal první českou superstar? mne vážně nebraly. Jako vždy kraloval těmto disciplínám Karel. Inu, stáří a zkušenost:-)
      Sobotního rána jsem zavelel k útoku na Novopacké pádovody. Jednak měla být sobota jediným pěkným dnem a také proto, že jsme na pádovodech nebyli pěknou řádku let. Dodnes (konečně i dnes) jsme museli vzpomenout na heroický Bláhův výkon v pantoflích tam i zpátky s příslušným - dosti peprným - komentářem vůči mé osobě, totiž pachatelem všeho jeho útrap. Byl jsem to právě já, kdo přišel s radou, že na patnácti kilometrový trip cukle skutečně stačí.
      Zatímco staří se starali, mladí vyrazili. Ve společnosti dvou mladých dam se i medvědovi lépe šlape. Snad jen opakující otázky typu: "Kdy tam už konečně budeme?" mne malinko rozklížily. Nakonec se i Alýšek dočkal a společně s námi udiveně koukal do té divné díry, co tady zbyla po dávné romantice. Abych to vysvětlil: Novopacké pádovody bávávaly elegantně skryty na kraji hustého lesa pod korunami dubů a jedlí. Pád vody byl slyšitelný podle momentálního stavu toku a v krajním případě jeho šum nahrazovaly koruny stromů. Jenže ty jsou už bohužel pryč. Můžeme se jen domnívat, co bylo pravým důvodem jejich zmizení. Jenže otevřená roklina s napadanými kmeny do řečistě v okolí pádovodu dokonale smyla naše smysly pro romantiku. Tohle jsou naše staré známé pádovody?
      Vyšlápli jsme tedy z lesa-nelesa na stráň, kde odjakživa smrdí hnůj a dnes tam (pro nás) nově taky kouká k nebi posed. Těch se všude kolem vyrojilo jako hub po dešti. Už od něj je vidět v mracích skrytý hrad Pecka a kousek za ním Zvičina. Docela fouká a tak raději po modré značce jdeme lesem dále. Na jeho konci nás čeká fantastický výhled na celé východní Krkonoše včetně Sněžky, kterou však s Delegací každý umísťujeme krapýtek jinam. No hádejte se s ženskou:-)) Do krásného panoramatu zapadá i Štefan (vzpomínka na Vesničku mou střdiskovou...) se svým naleštěným žlutým čmelákem. Vida, před chvílí shazoval ten sajrajt i tady všude kolem. Jdeme raději dále než si pospíší znovu naším směrem.
      Před devatero řek, lesů, hor a (snad i) moří jsme se nakonec dostali znovu do Stupné. Tedy do její hezčí části, poáč holandské sídliště tak drsně viditelné od kostelíka s hřbitovem na peckovské stráni tady odtud vidět není. Zato snaze o záchranu všech stavení se vymyká snad jen nedaleká stodola, jejíž střecha má více děr než by bylo zdrávo. Tak šupinky šupinky, ještě přes jeden kopec a už na nás vykukuje známá hájovna s rybníkem. Jasan, jsme doma.
      No fajn, týden ježdění na kole a fyzička je stejně v háji. Jen Alýš ustála výlet v pohodě, my dva s Delegací jsme zralí na pětadvacet, které si nakonec po obědě s radostí dopřáváme, zatímco čerstvý Pepa se se Stavbyvedoucím púouštějí do dalších garážových úprav. Rozhodující slovo ohledně nové pece padá až mnohem, mnohem později...

... pokračování dalším dnem >>>
8.4.2010 md:-)

Co se tradičně nevešlo do článku...