chat

Akce roku 2010

Náš diář

... tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek ...
v noci ze 7. na 9. května
15. rok promovaných inženýrů

      Když jsem vloni odjížděl z Pištachatu na Čeladné, který se stal novým zázemím pro tradiční podzimní Oldřichovické dejchánky, zaplesal jsem, že Pišta se ctí převzal prapor Freedlandů a spojil dvě původně samostatné akce v jednu. Letos bych téměř řekl, že Freedland se vrátil! Dokonce do svých dřevních dob, kdy na něj jezdila obskurní partička víceméně inženýrů, za plotem Opevněného areálu na ně troubil vlak a oni při udivených pohledech cestujících všichni přítomní po svém zaslouženě oddechovali. Tady, na zastávce ve Velkých Karlovicích jsem zažil dokonalé dejá-vu. Stejná partička, stejné množství aut na přeplněné zahradě, návrat ztraceného syna EquiVajlenta a dobrá nálada byly oněmi vodítky, které mi přivodili onen báječný stav. Jen hladomor v Somálsku stále nemůžeme za žádnou cenu rozlousknout, byť snahu jsme jako vždy měli velkou...

      Na Dejchánek jsem se chystal tradičně s Kufberkem. Jenže v pátek před víkendem se mu pod zubem (považte!) udělal Vaček, se kterým v sobotu před odjezdem spěchal na ambulanci, kde mu k nevelké radosti Vačka nejen nevytáhli, ale přidali jakýsi drén, jenž mu nejen znemožnil požívat cokoli, natož alkoholické nápoje, ale také se mu obtížně otvírala huba. A jak se chcete neustále vyjadřovat v tak vybrané společnosti, kde navíc každého zajímá váš názor? Nerad celou akci musel Kufberek odpískat a protože já se rozhodně necítil povinován k tomu, abych tak dlouhou cestu absolvoval s pomocí prostředků hromadné popravy, osedlal jsem svého oře a i s vidinou možných komplikací v podobě dešťových kapek vyrazil vstříct Beskydům.
      Co vám budu vykládat. Natěšení a radost s jakou po nějaké době shlédnu ony profláklé xichty mne hnala do kopců naprosto spolehlivě. V Kozlovicích, kde mne předjížděl původně zamýšlený autobus jsem zastavil poprvé, poáč 30km je dost na první technickou a také zdejší pivovar minout nikdy nemohu. Když jsem pak za hodinu zjistil, že jsem návštěvou restaurantu elegantně přečkal první bouřku, má radost byla o to větší. Samého mne překvapilo, jak pohodová je cesta dále na Frenštát a lehkost šlapání do pedálů mne přešla až ve svahu pod Pustevnami. Knížecí cesta, kterou používají jen cyklisté, pěší a koloběžkáři, už není tím parádním asfaltíkem, který jsem znal. Přišlo mi, že se dokonce cesta tak nějak podezřele zůžila. Jenže pořád je to ten starý drsný krpál, jenž pořádně prověřil mé svaly na nohách: "Kua, kde je má dávná fyzička!!!"
      Těžké temné nacucané mraky a mraky lidí mne přivítali na Pustevnách. "Tady se asi mic nezdržím," říkám si v duchu, vystřílím pár fotek Maměnky, Libušína a zvoničky a raději jedu vstříct Skalíkově louce. Chata však stojí malinko jinde než jsem podle svých matných vzpomínek čekal a tak jsem se silničním ořem přečkal to nejhorší pod stromem: "Kde jsou moje blatníky!!!?"
      Zatímco první část zkopce, tu nejprudší si rozhodně neužívám a vzpomínám na tatínka v Obecné škole, v druhé části kousek nad Prostřední Bečvou pro změnu osychám a jsem rád, že se viditelně oteplilo. Kývalka mne k občerstvení neláká, obskurní hotel Bečva tamtéž také ne a tak mířím k návsi v Hutisku-Solanci. Jaké je mé překvapení, že zde se nic nezměnilo ani za posledních patnáct, možná dvacet let, co jsem tady nebyl! Dokonce i hospoda na růžku se svými zaplivanými dveřmi vypadá stejně jako v mých vzpomínkách...
      Stoupám dále a uprostřed osady Huti mi zřejmě definitivně odešly nohy. Kam? Naštěstí do nedaleké hospůdky se zahrádkou, kde se se mnou dává do řeči jakýsi místní starý loudala (to podle rychlostí pití piva:-)) sršící vtipem a já jsem rád, že jsem na Valachách. Je tady vážně fájně a milo. Nohy se malinko srovnají po dvou pivech a já se odhodlávám ke zdolání posledních čtyř kilometrů. Uf, to byla darda...
      Na Soláni jsou vidět cizí (evropské) peníze a docela dost lidí, takže já neváhám a raději (a taky pořádně natěšen) mířím do Velkých Karlovic: "Je to hned u zastávky, to nemůžeš minout!" Kufberek měl pravdu. Dokonalá kopie Opevněného areálu svou polohou, neskutečným komfortem pak chata Freedlandské pařeniště zcela stírá. Jo, tady to půjde! A koukám, že jsem přijel akorát tak, kdy se většina přítomných rozhodla přejít z části dne A do části B, což také většina po vítačce provedla. Hlavní pachatel (totiž Pišta) se se mnou dokonce znovu přivítal i v části B, jak se na velkého organizéra sluší a patří.
      Mariášek, plky a siesta vládly okolí chaty až do večera, kdy se povážlivě začaly krátit zásoby. Nápad na večeři byl výtečný a uskutečnit jej v nedaleké hospodě také. Divíte se, že za chvíli byla hospoda naše? Jídlo se nedalo sníst (Medvědův řízek přece...), pití nebylo pak kam dávat (ale jo, jasan...:-)) a nakonec ještě rozlučková půlka s obsluhou. Podruhé a rozhodně ne naposled jsem učarován zdejší pohostinností. A taky lácí, to jen btw...
      Sladké mámení? Kdepak v hospodě! Až zase zpět v areálu společně s našimi a Helenčinými (ano, Vondráčková...) sborovými zpěvy: "Šůba, důba, důba. Žuch!!!" Zodpovědní řidičové postupně odcházeli, Pišta se občas schrupnul, ale nakonec do svítání noci dotáhl se mnou vítěznou štafetu. Jen ten hladomor v Somálsku jsme stále nevyřešili...:-)
      Ráno stojím na zápraží jako děda Komárek a koukám na to boží dopuštění: "Tak dneska to rozhodně nepůjde!" Pišta se mne snaží sice přemluvit k řízení, ale na to vážně nemám. Ostatní postupně odjíždějí a i my kolem poledne voláme paní domácí, že chata je víceméně připravena k předání: "Nepůjdete ke mně na kafe? Však nemusíte nikam dneska jezdit. Manžel je v práci, nebojte!" Do třetice a naposledy mne udivuje otevřené srdce zdejších lidí...:-)

      Jestli jsem byl ve Velkých Karlovicích něčím obrovsky překvapen, byli to domorodci. Zdejší Valaši snad všichni pracují v turistickém ruchu. V chudém kraji se není čemu divit. Co však překvapí, je entuziasmus, s jakým se do podnikání pouštějí. Začalo to večer v hospodě, ve které nám bylo tak dobře, pokračovalo při vyúčtování s paní domácí a nakonec jsem doma neváhal a snažil se něco najít na síti. Překvapilo mne, že Velké Karlovice jsou na internetu jako doma! Každý si tady dokáže určitě najít něco pro sebe. Tahle obec má v sobě velký potenciál a já doufám, že každý bude stejně spokojen se zdejším pobytem jako já:-)

      Veselou cestou na Bumbálku (kam jinam, v tom stavu...) míjíme svah, kde se cyklisti nechávají tahat vlekem do kopce a všichni věrně připomínají bahnivou kouli s nepříliš identifikovatelnými čísly. Pretekári...
      Cestou jsme se nakonec ostře dodrncali k přehradní hrázi Šance, kam jsme nemohli nezavítat. Pišta chvíli uvažoval nad parakotoulem, který nám včera tak sliboval a já zase nad tím, že odtud je to vlastně až domů z kopce. Rozloučili jsme se, jak se sluší a patří a naše cesty se rozdělily. Cinkání prázdných lahváčů při prudké změně směru mi však bude znít ještě chvíli v uších:-)
      Stejně jako z minulého Dejchánku, i dnes jsem se musel zastavit na ostravických Peřejích. Trochu spočnout, trochu pofotit. Další část cesty jsem dal už jedním vrzem a užuž jsem se viděl doma ve vaně.

Díky moc všem za skvělý víkend!
medvěd:-)

co se tradičně nevešlo do článku...

Přátelé, kdepak jsou vámi slibované fotky???