chat

Akce roku 2010

Náš diář

3. až 6. července

      Z ničeho nic se přede mnou otevřel celý prodloužený víkend. Nečekal jsem, že budu mít volno a tak jsem uvažoval, co s načatým víkendem. V pátek jsem měl celkem jasno: Mandlová Požaha byla velkou výzvou k vyzkoušení, navíc pčasí přálo a výlet s jistou devadesátkou se hodil. Zkusil jsem pár lidí kontaktovat. Zatímco Vendelín se snažil na poslední chvíli shánět ubytování kdekoli na Třeboňsku (naivně a marně:-)), Zipp s rodinou se nehodlal nijak významně vzdalovat od svého obydlí. Byl jsem vítán (poáč třeba:-)) a s druhou požažskou mandlí v krku jsem měl jasno. Zítra se jede do MNM a dále už na kole. Však už mám parádně natrénováno!

      Cestovat pótrati z Ostravy do Prahy je skutečný adrenalin. Česká dráha si je vědoma svého monopolu na této relaci a cyklisty jednoduše drtí: "Chceš cestovat s kolem? Jedině pendolínem!" Jinou šanci v podstatě člověk nemá. S místenkou na kolo (ano, vymoženost, která funguje snad jen u ČD...) ještě musíte zaplatit jízdenku pro kolo. Mno nic. Smíříte se s čímkoli, kór když kdesi u Hranic na Moravě se meziřečí dozvíte, že přes Olomouc nelze a váš vlak si decentně prodlouží cestu přes Břeclav. Prý o hodinu. Dámy a pánové, upřímně, kdo z vás to má?
      Zpočátku je cesta na jih nezvyklým dobrodružstvím. Zřejmě i pro čumily kolem, poáč jinak tady Pinďu nepotkáte. A zřejmě i proto bylo strašně nutné zastavit na čtvrt hodiny v Přerově, Břeclavi, Brně, České Vepřové... Už kdesi u Brna mne takové cestování přestalo bavit a naštěstí pro stewardy se začalo čepovat pivo zdarma. Vzhledem k tomu, že jsem seděl vedle stewardské kukaně, měl jsem možnost posoudit profesionální přístup ČD jako firmy k VIP zákazníkům (to z nás dělá Žaluda osobně). Už v Břeclavi bylo jasné, že hodina navíc byla blbost a kolem mne začalo procházet větší než malé množství lidí s Dreiseitlovským syndromem, který jsem chápal u všech leteckých. Tři hodiny rezervy se scvrkly na hodinu a to ještě zastavíme v Kolíně, Poříčanech a v Českém Brodě nás vyklopili s tím, že CitySlon nám do Práglu musí stačit. Nestíháte? Začínám mít oprávněný pocit, že tohle mi pótrať dělá schválně. Nebo snad mám pech???
      V Práglu jsem byl o dvě hodiny později a byl jsem rád, když jsem Slona opustil. Rychlost 140km/h je asi skutečně maximální, poáč už při ní se tenhle Slon choval slušně astabilně. Nedivím se, že vyhodit jej z kolejí není až tak velký problém. S pobavením jsem si proklestil cestu novou halou (žádná prdel s kolem) a už už se těšil, že zbytek si dám už po vlastní ose. Překvapilo mne, jak byl Prágl prázdný. Zaparkovat by nebyl problém nikde a kromě zvláštního pocitu při průjezdu Václavákem na kole (už jste to někdy zkoušeli?) následně ignoruju stále se střídající jednosměrky za klidných pohledů městských kliftónů. Asi jsou zvyklí:-)
      Od Národního divadla k Mánesu je jízda na kole ještě opruz, pak už vede až na Zbraslav cyklohájwej. Těžká pohoda a protože pražáci jsou asi všichni na Slapech, dá se i po ní v klidu jezdit. Občas jen trnu hrůzou, jestli ten debil na bruslích s dvojkočárkem uhne včas nebo třeba když mám co dělat, abych některé bruslaře vůbec předjel. Tak tohle v MOM ještě nemáme:-)))
      U přívozu ve Vraném už musím přibrzdit. Žíža je žíža a přede mnou poslední kopec. Kdybych tušil, že mne u Zippů čeká bazén, asi bych nezastavil. Jasan, že jsem ho dal:-) Dle Dany je voda odporně studená, my chlapi už z vody máme pocit zcela opačný: kafe:-) Večer? Vuvufotbal. "Smrt sportu," jak několikrát opakuje Dana:-)))

      Druhý den začíná až skoro v poledne. Zippovci mají systém nastaven takto a já jej velmi rád akceptuji. Z posledních dnů mám docela spánkový deficit a zcela mi vyhovuje vstávat, až se chce. Zipp se hned posílá na nákupy a po jeho návratu se pouštíme do práce, "poáč je třeba" zavěsit termické plástve, jež dělají z bazénu kafe. Samozřejmě že jako vždy měl Zipp vypracován sofistikovaný postup a kecat mu do představ by byla zbytečná drzost. Výhodou práce u bazénu je právě jeho blízkost, čímž se dá skousnout i panující vedro. A pozor: volala slečna Kateřina, že přijedou s Nikolou na kole na návštěvu!
      Je nám jasné, že z kol (Poděbrady-Vrané a zpět) muselo logicky sejít a jejich příjezd po šesté večer autem nikoho nepřekvapil. Překvapila však Kateřina, která se pochlubila svou návštěvou všude, kde jen to šlo, a Dana majinko v obavách očekávala, kdo další se tady ještě objeví. Přijeli však "pouze" Charlie s Lucií. Milé překvápko:-)
      Stejně milým překvapením byl Kolja (Nikolaj či Nikola, jak chcete:-)), jehož nám Kateřina představila. "Doufám, že oceníte, že české chlapy už likvidovat nebudu," byla sebereflexe, kterou bych nečekal. Kolja je velmi příjemný společník a i jeho zásluhou se nám večerní posezení nezvrtlo v tradiční pracovní porady. Byť Frisco jsme všichni identifikovali jako polský humus a nechápeme, proč se s tím tady Pilsner sere...:-)

      Zatímco Kolja s Kateřinou nás ještě večer opustili, Charlie s Lucií pobyli až do podoledne. Odpoledne jsme byli v očekávání další návštěvy, totiž Daniného bráchy s rodinkou, čímž vlastně přecházíme z jednoho večírku do druhého a ještě se mezitím stačíme docela vyspat. Dokonce i Nikolka vydrží spinkat nadmíru. Strejda Medvěd se stal evidentně jejím favoritem, byť se občas už začíná chovat jako rodičové:-)) Však jsme před obědem ještě vyrazili na místní dětské hřiště.
      Na večer se Libor s rodinkou chystal k odjezdu domů a my dva se Zippem naopak nabrousili svoje bejky a vyrazili na malý poznávací zájezd do okolí. Přiznám se, že hned úvodní přejezd železničního mostu ze Skochovic do Měchenic ve mně nevyvolával nadšení, ale v okaamžiku, kdy jsme se v Měchenicích odpojili ze dna vltavského údolí a začali drsně stoupat, mé nadšení sílilio. Panorámata se stále rozšiřovala a u Sloupu šlo zahlédnout hodně široké okolí.
      Na začátku Hvozdnice jsme odbočili doprava směrem k chatové osadě a později vjeli brodem do Bojova. Projíždějící Regionova směrem na Dobříš jakoby nepatřila na nádraží, z nějž mi srdce zaplesalo: Rozhlehlé nástupiště neslouží ani tak cestujícím, jako spíš romantická zahrádka přilehlé navýsost výletní restaurace. Kdyby mi někdo vykládal, že něco takové lze najít pár kiláků za práglem, neuvěřil bych. Škoda jen, že časově jsme byli až moc limitováni a na jeden Gambáč jsme zajít nemohli.

      Naopak zcela zasloužená Plznička přisla po několikakilometrovém výšlapu do Čisovic u nádraží, vedle nějž v bývalém skladišti sídlí klub a hospoda zároveň U Élišky. Vnitřní prostor se mi hodně zamlouval svou surovou industriálností, zatímco nad zahrádkou musí logicky zaplesat každé srdce ortodoxního pótraťáka. Pražec kam jen dohlédneš: "pergolaů zahrádky, stoly, lavice, zábradlí, prostě všechno. A k tomu ta skvělá Plznička. Byť bylo znát, že Čísovice jsou periférkou práglu, jen těžko se nám odsud odjíždělo.

      Druhý sváteční den jsme sice měli v plánu vzít s sebou na kolo princeznu a ještě trochu se projet, jenže počasí s našimi plány významně zamávalo. Celé dopoledne propršelo a ani odpoledne nevypadala situace nadějněji. Nakonec se mraky na nebi rozestoupily snad jenom kvůli mně, abych mohl v klidu dojet na kole do Práglu. Vítr od severu byl nepříjemný, ale čas na focení přece jen nějaký zbyl, byť světlo bylo příšerné. Důležité však bylo, že jsem si parádně odpočinul, Zipp si povykládal a vlastně jsme strávili pohodový prodloužený víkend, na který bude radost si zavzpomínat. Zippovci, díky za něj!

Věnováno památce starého pana Meluzina. Kua, už je to tak!
25.7.2010 medvěd:-)

zbytek fotek