chat

Akce roku 2011

Náš diář

středa 23. března

      Zaznělo to tady minimálně jednou a zazní to znovu. Jižní Morava je plná kontrastů. Netuším, který z Dietrichsteinů měl největší chuť do investic a postavil si arcibiskupské hnízdo podle svých představ. Dejme za pravdu bustě stojící na horním hradním nádvoří a můžeme si stylově myslet, že za všechno může vyjímečně František:-) Po celodenní porci brainwashingu jsme si k večeru vyšlápli ze Zámečku (obyč a tuctový motel) k zámku plní nadšení a odhodlání ke kochání se zákoutími Mikulova. Mohu zodpovědně říci, že i tady se mi podařilo najít Génia Lockyho a rád jsem zařadil Mikulov k místům svým oblíbeným...

      Kdyby se někdo zodpovědný rozhodl rozorat vše stojící pod městskými hradbami, všechno to svinstvo srovnat se zemí a nechat tam někde mezi nově založenými vinicemi možná jen nádraží, poslal bych mu osobní gratulaci. I tady bolševik založil panelákov, JZD a další zvěrstva. Zdejší "ředitelství JDZ" je dodnes vybydlené a měli jej už dávno strhnout. Strhnul bych i motel Zámeček a zkusil všechno znova, lépe a citlivěji. Pak by byl Mikulov jenom malebný. A co by dělali domorodci? No přece obhospodařovali vinice, abychom měli co koštovat a hodnotit výsledek jejich plodné práce:-)
      Napadá mne, že Praha v názvu firmy asi občas budí přílišnou a zcela neoprávněnou pozornost. Dokud bylo co pít, pilo se. Nic exkluzivního ("dá sa"), prostě standard ("nedá sa"). Na "Pro Pražáky" došlo až po vypití sklepa. Přijde vám to divné? Mně taky. Kolem jedné hodiny ranní prostě došlo vše. Beznadějně prázdné karafy zůstaly bezmocně stát na stolech a my řešili, co s načatým večerem? Vypít placený archivní sklep nám nedovolili. Přitom bych si rád smlsnul na Škromachových zásobách:-) Žlutorudá světla nedaleké Shellky nám dávala naději jen do okamžiku, než jsme do beznadějně vyžraného krámu vstoupili. Zbylo už jen "pro Pražáky," jenže co jiného zbývá nám pařícím? Ke cti sklepního pikolíka (jenž změnil během chvíle funkci z nalévače v bodyguarda...:-) je, že ochotně vyhověl a podal vývrtku. Ale jinak jsem to vážně nepochopil. Moraváci, kua, nechce s tím něco dělat???
      Za to návštěva zámku (motel Zámeček je vážně divný:-) bylo jiné kafe. Jasně, i tady se finišuje před sezonou a vše se dává do lesku. Muzeum vína nefunguje, ale ospalost podvečerního městečka ve spojení s jemným světlem a příjemně rozfoukaným větrem, dodává onoho profláklého génia Lockyho i těmto místům na hranici. Kolem šesté je městečko téměř prázdné. Jen bezprizorní a zcela neorganizované skupinky servisáků (inu, jsme zvyklí pracovat v chaosu:-))) mírně zvyšují jinak spící rytmus města. Jsem zvědav, kolik z nás se pochlapí a pochlubí se svými záseky ve foťácích. Já jen těžce třídil a to mne teprve čekal ten správný okamžik...
      Olivetskou horu aneb Svatý kopeček jsem po návštěvě zámku hodlal i nadále obdivovat pouze od města. Jenže jsem oproti ostattním vážně neměl chuť na pivo a s předtuchou nečekaných fotek jsem prošel ještě pár dalších zajímavých zákoutí, o kterých jsem neměl doposud šajn, a především začal stoupat k Hoře. Kudy? Zezadu, nenápadně a poznenáhlu. Hora se mi odvděčila nejen vynikajícím výhledem, ale také západem slunce (kua, odkud fotit, když času je tak málo?) a protisvětlem, které udělalo na pár fotkách z Mikulova místo kdesi vysoko v oblacích. Uprostřed zde zcela nelogických vápencových skal jsem si vážně medil.
      Zapadající slunce mne už táhlo zpátky do města, když jsem marně hledal na náměstí dnes již neexistující restauraci, kam jsme kdysi na konci puberty jako šviháci lázeňští či světem protřelí borci vytáhli své dámy z Drnholce, a z ničeho nic mne rozesmály zvuky abiturientského srazu ze zcela opačného pólu lidské pouti. Je tu snad něco k smíchu? Já byl pobaven nejen zaznamenaným ruchem v místnosti jinak strašně špatného kulturního střediska, ale především vším, co mi město dokázalo během jednoho podvečera, v podstatě během necelých tří hodin, ukázat. Tak teď už jen nějaký náhodný sklípek, dobré vínko, pár děvčit, trochu zpěvu...
P.S. Když jsme se nad ránem z beznadějně vypitého sklepa přesunuli na jeden z pokojů, dobrovolně jsem předal foťák zodpovědnější osobě. Na pokoji jsme pochopitelně řešili spoustu důležitých věcí, i na hladomor v Somálsku došlo. Spoustu antikoncepčních pilulek (nebo konkurence?) bylo mnoho a jediné, co jsem odmítl, jít si vybouchat foťák a vyfotit pořádně východ slunce. Takhle si jej budeme pamatovat hlavně my dva, že Alýši?

28.3.2011 medvěd:-)

zbytek fotek