chat

Akce roku 2011

Náš diář

Spadla z oblakov - 40. diel - počiatok: 4000m až 3000m iba s mocným G v pätách...

      Mí drazí přátelé! Tak jsem otevřela po víkendu internet a ........ Zpráva dne 6.6. 2011 "Policie našla tělo ztracené parašutistky, neotevřel se jí padák..."

      ... jenže takhle až příliš idylicky by všechno přece neskončilo:-) Především pochybuji, že by Lenka Delegace chyběla někomu nekonečné dva dny. Při své nepřehlédnutosti (a rovině hradeckého letiště) by bylo vážně divné, že by Lenku zhola nikdo nepostrádal. No ne, abyste náhodou předchozí větu nepochopili špatně. Ona Lenča je vážně nepřehlédnutelná osobnost. Není divu, že z jedné nevinné myšlenky (spíš úvaze při řešení světových problémů u sklenky vína v dámském klubu...) pak vznikl nápad, že by v rámci oslav svých kulatin mohla třeba spadnout z oblak. Managementem natolik rozsáhlého projektu pochopitelně nemohl být chlap. Parta Lenčiných kamarádek naopak obsahuje mnoho rozených generálů a všechoschopných organizátorů, takže se nezapomnělo ani na takové detaily, jako vzkaz do letadla před vzletem (viz úvodní fotka). Za zorganizování naprosté maličkosti, jako je pád z oblak, patří všem z vedení můj obdiv. Však zkuste začít přemýšlet třeba jen tím, jak se pokoušíte zcela nenápadně, aby Delegace vůbec nic netušila, zjistit, kolik oslavenkyně váží. Také cítíte větu: "A na co to jako potřebuješ vědět?" Jednoduše zvládnutá akce. Kdybych ji třeba organizoval já, dopadlo všechno zcela určitě úplně jinak...

      No ano, naznačuji historku, která jednoho krásného dne vejde do paměti zpřáteleného národa. Už jednou jsem vybouchl při organizaci příjezdu též Lenči Delegace. Tenkrát šlo o trapnou cestu vlakem mezi Přerovem a MOM. Jsem přece ostřílený ajzboňák a nějaká taková Delegace mi nebude vykládat, jak u nás na Moravě jezdí vlaky. Tentokrát však za "bojovku" nemůže ani pótrať, ani žádná nečekaná změna jízdního řádu, nýbrž fatální blbost mé maličkosti. Vzhledem k tomu, že v krátké době jde již o druhý zásek stejné povahy, lze již s úspěchem uvažovat o jasné diagnóze...
      O co tedy šlo? Poctivka Lenča obeslala snad všechny lidi, které má ráda, včas s pozvánkou a s tím, že určila přesný termín akce. Těžko říct, proč se mi následně před určené datum 4.6.2011 vloudila ještě dvojka. Ano, tušíte správně. Jednoduše jsem celou akci posunul o nějaké tři týdny dále a protože času bylo na začátku června stále dost, nenapadlo mne na pozvánku znovu juknout. Naopak jsem si začal parádně plánovat, jak na Pecku dojedu kolem a zpátky do MOM pochopitelně také. Stejně jako vloni. Ještě v den před osudným hovorem jsem měl obrovskou radost, jak jsem si předletní dovolenou báječně naplánoval. Až do osudného hovoru...
      Nic netušíc jsem si v pátek 3. června vyrazil s Pivkem na pivko. Neviděli jsme se pěknou řádku týdnů (tak šest?) a akce se slibně rozjela. Měla by i příjemné finále, kdyby se někdy kolem deváté večerní neozval Charlie s dotazem: "...kdy teda jako dorazím na to letiště?" Když si na jedné straně představíte Charlieho, který se o detailech blížící se akce nemohl nijak rozvykládat, poáč kolem něj stále špacírovala neutuchající a zvědavá Lenča, a na druhé straně mne, který stále netušil, že zítra ráno má být v Hradci Králové na letišti, začnete tušit absurdnost onoho večerního hovoru...
      Inu, výborný telefonát. Charlie měl pocit, že mluví s naprostým idiotem a já zase, že si ze mne tentokrát chce vystřelit pro změnu on. Vždyť si k tomu přidejte občasné utnutí v půlce věty (to když Delegace proplula zrovna kolem Charlieho) a je vám jasné, že věřit se mi vážně nechtělo. Navíc - přece nejsem blbej...
      Vlastně mi celou povedenou oslavu zachránila Lenčina a Charlieho sestřenice Adélka, se kterou byly také (ovšemže výrazně menší) komunikační problémy a Charlie pro jistotu testnul i Medvěda. Jinak bych si v klidu seděl v Jistebníku U Matěje a bůhvíkde bych nakonec i chrápal. Tak akce se rozjela vážně báječně. Při pohledu na mou značně přepadlou tvář mi Pivko objednal velkého panáka, já se na internetu ujistil, že jsem ozajstný kokot a začal uvažovat, jak splnit zdánlivě nesplnitelný úkol. Bylo mi jasné, že tahle historka vstoupí do dějin a já také. Ostatně před chvílí jsem to o sobě jasně napsal:-)

      Řeknu vám, byla to hoňka. Ale i ve stavu více než slušně bídném jsem dokázal kdesi po půlnoci koupit na internetu místenku (verbální komunikace by už byla určitě velmi vtipná:-) a teprve potom jít spát. I tak probuzení á-la "Kde to jsem a co tady dělám?" bylo drsné. Aha! V práci! A proč? Aha, jedu do Hradce! S pocitem, že si ze mne třeba Charlie dělal včera přece jen srandu (a nebo šlo jen o můj špatný alkoholický sen), posílám už po nalodění zprávu, že tady jako cestuju a žádám o přesné souřadnice přistání. Netušil jsem, že Charlie je dávno vzhůru, aby nedejbože nezaspal a už už vymýšlel, jak probudit čistě nenápadně Lenču. Nakonec se vlastně včerejší příhoda báječně hodila, poáč nebyl problém Lenču dostat do auta s tím, že: "Jedeme pro Medvěda na nádraží." Věřila. Podobnou situaci už mnohokrát zažila:-)
      To já mezitím vystupuji z prvního vlaku a snad poprvé lituji, že cesta z MOM do Perníkova trvá jen trapné dvě hodiny. Tělo by stále ještě spát chtělo! Vycházím z podchodu k vlaku směr Hradec Králové a na stejném nástupišti (ale jiné koleji) stojí starý dobrý Hurvínek i s dvěma přívěšáky. Z jeho komínu se kouří jako o závod a mne chytá nostalgická nálada. Koukám na ceduli u vlaku a na ní stojí: "Zvláštní vlak směr Letiště!" Chápete to? Taktak vnímám a ještě tohle. Říkám si, zda to s tou organizací přeletu nad kukaččím hnízdem majinko nepřehánějí a snažím se Charliemu domluvit, který vlak že to mám použít. Marně. V Hurvajzovi žádnou známou tvář nevidím a tak raději volím fádní přepravu na tolik oblíbených koženkách...
      Hradecký kolodvor, respektive funglnágl předělané přednádraží, jsem ještě neviděl. Troštičku se kochám, ale především řeším, jak rychle pořešit dar. Napadá mne chléb a sůl (po dopadu na rodnou hroudu dobrý, ne?), ale nakonec volím raději obligátní pugét. Třeba se chytne:-) V socce, (nebýt nízkopodlažního antabusu, což tenkrát před lety v socce vážně nebylo!), která mne katapultovala kamsi du hlubokých osmdesátých let, jsem si štípnul (!!!) lístek. Pravda, už nebyl za kačku, ale za dvanáct. Následovala poměrně vyhlídková jízda (pro mne navíc celkem překvapivým směrem) via Salón republiky. A rád si přiznám, že nebýt Charlieho, který na mne před bránou tzv. Letiště čekal, dopad Delegace bych určitě nedal. Už jen ty baráky bývalého kasína bych za letiště rozhodně nepovažoval. A navíc cesta "K odletům" byla delší než dlouhá...
      Oddávací stolek se slavobránou pro novomanžele mne pravda trošku zmátl. Ale známé tváře a Charlieho ujištění, že jsme správně, mne naladili do pohody. Za chvilku se objevila i hlavní postava celého dění v červeném skafandru a s takovým poměrně nepopsatelným výrazem ve tvářích. Ani stres, ani lapání po dechu, ani úsměv, ani rezignace, ani nadšení... Nebo možná od každého kousek, takže výsledkem byl úsměv číslo 54: kamenná tvář:-)
      Přiznejme si, že podhuštěné pneumatiky raketoplánu v nás přihlížejících nevzbuzovaly přílišné naděje na návrat. Ostatně, to nám mohlo být vlastně úplně jedno, protože, když "to" vzlétne, zpátky se Delegace vrátí po vlastní ose. Nebo tak něco. Prostě se snad včas ve čtyřech kilometrech katapultuje:-) Mnohem veseleji prý bylo v kokpitu, když páljot vykazoval výrazné nedostatky ve schopnostech řízení ocelového ptáka. To my však nevíme a máváme: LAŠTOVIČKO, LEŤ!!!
      Sledovali jste někdy odlet letadla? Že ano? A do kolika kilometrů si myslíte, že jste jej viděli? Prosím? Až nahoru? Na to rovnou zapomeňte! Organizační výbor pochopitelně objednal i vynikající azúro, takže my jsme rozhodně mohli svůj odhad střízlivě hodnotit. Z kilometru a půl vyskočil první člověk a nebyl problém seskok zaznamenat. Musím podotknout, že ukázkové přistání bylo na místě. Jinak by Delegace asi neměla jediný záběr. On je to, vážení, totiž docela frkot! Letadlo pak stoupalo dále, až se z něj stala nepatrná tečka, jež se jen občas blýskla proti slunci. Takže nějaká představa o tom, kdy vyskočí? Čekalo nás nekonečné čekání a Delegaci (prý) nekonečně dlouhý pád ze čtyř kilometrů do jednoho se zavřeným padákem... Pochopitelně nebyla ve vzduchu sama (samostatný raketoplán ji prý zaplatíme až k desátým kulatinám...:-), takže neméně důležitou informací pro nás je, kterouže barevnou šmouhu máme v oblacích hledat: "Aha, červenou!!!"
      Výsledek? Spadla jako poslední, elegantně do ležačky a ještě dlouho si se svým spáringpartnerem cosi vykládali skryti světu pod plachtou. Celou dobu poblíž akci sledoval Alýš a já dodnes nemohu pochopit, jak to dítě mohli na takový horor s klidnou duší nechat koukat? Nicméně se nakonec šťastná Delegace vymotala ze spárů svého tandema, oba lehce minuli oddávací půltík se slovy, že: "...ještě ne, ale příště už určitě!" Jali jsme se oslavovat. Sektem, panáčkem, zdravicí, dárky, květinami, blahopřáním k úspěšnému návratu atd. Lenča se nechala jako třešinka ozobat svým novým přítelem ze skafandru a plná vyplavujícího se endorfinu úspěšně odolávala zvědavým otázkám zvídavých. Nebo závidějících? Těžko říct. Každý jsme si pro sebe určitě rozebrali plusy a mínusy. Šťastná Delegace vedle plochy však stála jen jedna!

Tak Vám tedy mí drazí přátelé děkuji.JÁ ŽIJU !!!!! Bolavá, jak po maratonu, modřiny z popruhů, ale žiju! To jsem ale šikovná! Děkuji pořadatelům téhle tandemové blázniviny za statistický výpočet pomocí kombinatoriky a pravděpodobnosti, že zrovna tuto sobotu a v mém věku to vyšlo!! Děkuji všem Vám, kteří jste se přišli přesvědčit, že tohle na své narozeniny vážně nechcete:-) A vzhledem k tomu, že jsem z většiny z vás ta nejstarší a tím i nejrozumnější, tak už se těším, jak Vám to budu moct všechno jednou vrátit. :-))))))) Děkuji (vím, stále se opakuji, ale synonymum jsem nenašla), za úžasnou a nezapomenutelnou oslavu a veselou pecku i Pecku.

110602
medvěd:-)

fotky z letiště a taky z Hradce