chat

Akce roku 2011

Náš diář

od Předlouží do Zálouží a zpátky: 1. do 14. září

Sedím na baru bostonského letiště. Odbaven ke vzletu k domu a s náladou velmi roztodivnou. Tak jako vždy, když musím odsud ze Země neomezených možností zpátky do Předlouží. Snažím se nebýt na měkko, ale ani místní October Fest od Samuela Adamse situaci nijak valně nezachraňuje. Pohled za sklo letištní haly naštěstí nepřináší další nostalgii, poáč kolem terminálu jsou jen garáže a kolem ranvejí voda zálivu. Do něj se sem přistává a také odlétá. A tu druhou činnost dělám vážně jenom nerad. Snažím se užít každou minutu, kterou trávím na Amíkovské půdě a nechápu, že i potřetí to tady se mnou psychicky tak třese. Jsem naplněn zážitky a klidně bych se nechal plnit i nadále. Mnohdy byly nenadálé a jeden z nejhezčích přišel (že by hepáč?) zrovna včera, když nás v zálivu při kayakingu obklopilo pět zvědavých hlav tuleňů. Místní nám nevěřili, že jsou až tady a my se ségrou zase v tu chvíli uvažovali, která z těch sedmi hlav je vlastně více zvědavá...

      Těšil jsem se na chvíli, kdy na mne přijde potřeba psát. My psavci holt máme své tradiční potřeby a po takové dvanáctidenní dovolenkové náloži nám to jde jednoduše úplně samo. Ještě vlastně musím připočítat ještě létací bonus kolem (když už si jej platím...) a prostě si musím říct jasnou větu: "Kdy mi to tady zevšední?" Vždyť jsem byl potřetí na stejném místě a potřetí koukám na věci kolem jako na zjevení. Jasně, už se za ten více než měsíc odvážím sám vlézt do americké ledničky stejně jako obchodu a i bez rady nezůstanu bezradný. Už jsem si našel "svou" značku piva, na které přežiju. Ale stejně jinak poznávám nepoznané.
      Co třeba? Teď se mi hlavou protřela vzpomínka na vtipnou situaci, kdy jsme se setrou šli pro děti do školy a před jejich vyzvednutím jsme si odskočili na záchod. Vyšel jsem dřív a už mne stačil (jsa neznámým dravcem) někdo prásknout, že na záchodě se pohybuje jakýsi podivný chlapík. Bylo mi domluveno a z průseru mne vytáhla ségra po chvíli. Lidi si tady prostě více všímají:-)
      Více jsem projezdil okolí Provincetownu. Víckrát jsem sedl na kolo a místa, která jsem předtím vzal tak nějak fakultativně, jsem si začal více užívat. Odměna přišla vždy poměrně záhy. Bez přítomnosti hlučnějších turistů jsem tu objevil najednou tolik různých druhů zvyřátek, až mi oči přecházely. Tu nějakého ptáčka, jehož zbarvení mne nechalo viset v úžasu, tu "drevokocůra" nebo spíš myš s jeho dlouhým ocasem a tu třeba hřiby, které tady sbírají češi a rusáci. Spíš ti druzí a i v divočině Provincetownu a jeho okolí tak můžu s klidem pagavariť parůsky:-)
      Vše pro mne začalo prvním školním dnem v Bostonu. Vlastně jsem asi udělal maximální výkon, když na Amsterodamském letišti jsem dostal vinou opakované nakládky/vykládky bagáže na Ruzyni šibeniční čas 18 minut od přistání do startu na hraně chobotu. Zavazadla to jednoduše z A32 na E4 nemohla za tak krátkou dobu stihnout a tak po nich necháme v Bostonu pátrat. Logikou věci jsou u sestry dříve než my a ještě si pěkně letí až do P-townu. Vše dopadlo hepáčem. Tady v zemi neomezených možností to snad ani nijak nejde:-)
      V následujících dvou dnech jsme pobývali v Bostonu a teprve třetího dne po návštěvě Vědeckého muzea jsme se přesunuli do P-townu. Odtud jsme pochopitelně podnikali výlety na všemožné směry (nahoru, dolů, do nitra poloostrova, k moři, okeánu, do dun...) a vše najednou končí zase na Loganu. Netušil jsem, co mne čekalo o pár hodin později...

Cizincem ve vlastní zemi???

      ... přesněji ve vlastním soustátí EU? Nemohl jsem si připadat hůř, když jsem poznal, že my máme s Holanďany jedno společné: Milujeme chaos a fronty. Takže když nad ránem přistálo asi deset letadel, vrhli se všichni na nutný do EU propouštěcí checkpoint. Čekali byste přepážky pro VIP, domácí a zvyšok sveta? Na to tady zapomeňte. Teda, VIP tam byla, pak jedna FAST pro nešťastníky, jejichž koráb odplouvá do 15 minut, pak jeden gate PARIS (chápete to???) a pak už jen zvyšok sveta. Jakýkoli arabák před vámi zabrzdil postup na několik minut a do toho pobíhali uniformovaní chrochtáci (holanďani, jak jinak) a vytvářeli chaos. Jak jsem rád vzpomněl pořádku na Loganu!
      Zatímco na loganském checkpointu mne mile překvapil chlápek (když mne propouštěl ven z Amíkova), když ve svých cca padesáti letech se zalíbením koukal na mé tričko: "Trutnov! I know!" Pokecali jsme (byl na Trutnově v roce 2000!!!) jaký byl a rozloučili se pomalu jako staří kamarádi. Vůbec jsem si všiml, že Amíci se na rozloučenou neloučí jinak než: "Kdy se vrátíš?" Příjemné. Vida, zase moje slza dojetí...
      Mno a tady u chrchláků v Amsterodamu působí totéž tričko opačně maník si prohlíží můj biometrický pas s podezřením podvodu. Kua, tady jsem fakt doma? Další maník si mne vyhlíd za skenerem s dotazy, co vezu. To už na mne lezla krize. Odbavovací opruz směrem do EU je teď mnohem horší než do Amíkova. Nekecám! A na Ruzyni? Jedna za všechny: Zastavil mne celník (byl jsem pořádně rozespalý a nevyspaný) a ptá se: "Nějaký alkohol vezete?" Kua, z Amíkova!!!??? Návrat do evropské reality byl holt hůůůůstýýý. Inu, vítej zpátky doma!

Další amíkovské kapitoly vznikaly spontánně. Popisovat otrocky den za dnem by byla podle mne strašná blbost. Mnohem lépe se snad dá Amíkov pojmout v kapitolách, které jsem připravil. Zkuste se vžít (třeba si čtete thájmsy v dobách, kdy dny jsou kratší než noci a kromě čaje či grogu nemáte chuť na nic jiného) do mých pocitů. Amerika se v mých zážitcích zpřesňuje. Škarohlídům rovnou říkám, že negativ se nedočkají. Tahle země je skutečně pořád ještě ta k žití nejlepší! A vězte, že tak dlouhou dobu mi žádný popis akce nikdy netrval. Tři měsíce jsem vstřebával všechnu tu nádheru a najednou bych ji ještě o další věci doplnil. Snad příště:-)

11. září & Pilgrim Monument

      11. září roku 2001 se jednoznačně zapsalo do historie křesťanské části světa, neboť byl napaden muslimskými šmejdy jeden ze symbolů této části světa. Asi si stejně jako já téměř každý dokáže vybavit, co v osudnou chvíli dělal: civěl nevěřícně ne televizi a sledoval začátek třetí světové války. Aspoň mi to v tu chvíli připadalo. Až časem jsem začal chápat, co se vlastně stalo a dával si sled událostí dohromady. Když jsem pak byl poprvé před třemi lety v Amíkově, viděl jsem na vlastní oči místo totální zkázy, byť po dlouhé době. Letos už velká díra zmizela a zůstaly pouze dvě menší ve formě obrovských fontán jako symbol místa a zmaru. Letos jsme v New Yorku na "místě činu" nebyli. I tak jsme ten zvláštní den strávili jinak než obvykle.

Boston

      Jak začít? Boston je hlavním městem státu Massachusetts. Leží v zálivu 200 mil severovýchodněji od New Yorku. Takže na východním pobřeží. Trvale v něm žije nějaký půlmeloun lidí (včetně švárovy sestry s rodinou, třeba), který obhospodařuje další tři miliony studentů na místních univerzitách. Pro mne je Boston logickým vstupem do Amíkova a městem, jehož centrum lze v klídku prošpacírovat. Tady se už dvakrát pil čaj (poprvé s mnohem větším úspěchem) a tady v okolí začala evropská kolonizace Amíkova. Co nabídne? Stále větší množství zatunelovaných dálnic a na jejich místě vzniklých parků, příjemné podnebí v našem vegeťáckém pásmu a třeba zdvojenou místní "Stodolní," ve které to v pátek hučí úplně stejně jako v té naší malé ostravské...:-)

cyklistika na Cape Codu

      Jedna z mnoha tradičních pověr, které o Amících vykládají právě ti "nejzasvěcenější", je ta o jejich vrcholné závislosti na autě a s tím spojená absolutní nepohyblivost a neschopnost se pohybovat pomocí čehokoli jiného. Jasně, že i tady v Zálouží najdete lidi neskutečně vyhřezlé, kteří však bývávají obvykle úplně v pohodě. Jenže stejně tak je tady všude kolem spousta sportovců. Cyklistiku pochopitelně nevyjímaje. Vzpomínám si na naši snídani na Cambridgi v hotelu Hyatt, kolem kterého po Charlieho řece drtili veslice chlapi v čele s kapitánkou, či běhali, chodili či jezdili na jejím břehu Amíci, kteří konali svůj tradiční ranní jogging, zatímco my se nezřízeně za své těžce vydělané dolary cpali. A jak se tedy dá užívat jestostopých prostředků závislých zcela na pohonu lidskou silou na Cape Codu? Budete se divit, ale Cape Cod nabízí hned několik možností! Pro šílence (tedy Medvěda a jemu podobné, pro rodiny i pro relaxisty či kochače:-))

Duny stokrát jinak...

      Jsem cyklomaniak a jako takový jsem jednoduše okolí Provincetownu při pohledu ze sedla musel vyčlenit samostatnou kapitolu. Vyloučíme-li pak moto ze sportu (poáč to není žádný sport), zůstaly mi tady ještě dvě další nám celkem přirozené činnosti. Jednou z nich jsou pěší tůry, kdy se sestrou (tady zůstává švára typickým Amíkem:-)) vyrážíme vstříct nevšedním zážitkům do písku. Jestliže poprvé jsme "dali" nejzašší cíp Capecodského poloostrova, tentokrát jsme si vyšlápli do dun od dálnice k okeánu.

Chatham & Dennis

      V jednom ze dvou dnů, kdy vládlo počasí jako podle dědy Komárka, jsme s drobotinou a sestrou vyrazili do Chathamu. O místě píšu i v kapitole o cyklotrasách. Zcela právem, poáč v Chathamu kdysi končily koleje a jediný dodnes patrný pozůstatek je nádražní budova. Stojí na původním místě a kromě své dřevěné krásy se opět (tady se mi to stává často:-)) dostávám do filmu. Úplně vidím nějaký western, dusnou atmosféru, kdy z nedalekého saloonu vyrazí vychytralý cowboy, který jde pomstít svého otce. Saloon chybí, ale staniční budova přeměněná v malé železniční muzeum, vyloženě láká. Na nástupišti stojí dokonce vozejk na bagáž a na jediné koleji servisní vagon bostonské drážní společnoisti přes sto let starý. V budově (vstup zdarma) poposedává sympatický dědula, jenž vypadá, že ten poslední vlak snad i zažil. A je na muzeum příslušně hrdý. Nedivím se, byť v naši profláklé drážní republice by sbírka všehomožného byla asi spíše k smíchu.

Kayaking

      Oproti předpředchozí sezóně Carlos (kua, proč zase Karel...:-) upgradoval kayaky a podstatně pohodlnější jsme si půjčili letos. Singly, jako vždy, poáč má sestra nerada cokoli jinak než sama. Děti se pomamily v tomhle dokonale:-) Carlosovi jsme upsali své duše (respektive on se zbavil zodpovědnosti:-)) a po sestřině otázce: "Co když budu mít problém?" ji s klidem odrazil od břehu se slovy: "To je tvůj problém!!!"

Provincetown

      Jakže to tady všechno začalo? Velmi jednoduše. Prostě se nalodila první výsadková loď v Portugalsku (hledejte heslo Mayflower), kam naložíte lidi, kteří chtějí začít třeba znovu či jinak a hlavně v Novém světě. Krištof Kolumbus tady už byl (na ostrovech...), ale rozhodně nekolonizoval. Jako rozhodující se ukázal rok 1620, kdy loď Mayflower dorazila ke skutečné pevnině. Poutníci (pilgrim) nejprve tápali a hlava jim nebrala, jak se pořád dokola točí, aby přece jen nakonec přirazili v klidu zálivu a šli se rozhlédnout, zda-li skutečně stojí v nově vytouženém domově. Cedule Welcome in Provincetown ani molo tady ještě rozhodně nebyli stejně jako duny. Jen prales a relativní pohoda zálivu. Ano, tady vše začalo nejen pro naši rodinu, ale i americkou novodobou pidlivizaci. I tady však funguje jistá schizofrenie, protože hlavní památník (a první město toho druhu) je přece jen jinde. V Plymounthu, kde najdete tu správnou mekku, kam by se měl dostavit jednou za život každý Amík. A proč "až" tam? Jednoduše proto, že Mayflower přivezla farmáře a hospodařit v místě, kde není žádná řeka, je vážně nesmysl...

Střípky

      "... zkuste to bez drátů, milý Marconi!" Citát z Cimrmana, jenž jsem si musel připomenout stejně jako fakt, že právě tady na Cape Codu procházely první evropské kolonizační snahy. Nelze se pak divit, že leckteré to profláklé "nej" je k nalezení právě tady. Nevěříte? Taky jsem zíral, co dalšího mi teprve třetí pobyt v okolí Provincetownu odhalil z bohaté historie kraje, do kterého by to zřejmě vůbec nikdo neřekl. A proč ty Opičky naší babičky? Jednoduše proto, že mám pár střípků, které mne překvapily, oslovily, umravnily a v mnohém zatraceně poučily...

Fregaty a veteráni

Nijak výrazně se mi na kolo nechtělo. V zemi neomezených možností mám však tu obrovskou výhodu, že vrozená lenost je okamžitě odhalena. Totiž mou skvělou sestrou. Nechtělo se mi, přesto jsem vyrazil. "Co tak dneska dát?" Říkám si a stejně jako obvykle přes hlavní obchodní ulici mířím ke zdi. O té píšu jinde. Zkontroloval jsem jen letmo její stav (příliv/odliv) a kolem území, kde žijí lvi (pláž, kterou si buzny drsně uzurpovaly a osamělým heterákům neradno vstupovati), jedu dále směrem na mořskou pláž Herring Cove...

Zeď

Jedním z míst, která se mi snad nemohou nikdy "ochodit," je hráz, která spojuje západní cíp P-townu s úplným koncem poloostrova, kde stojí maják. Nebýt zdi, o jejímž osudu se teď nesmyslně vedou diskuze (je tady sto let...), dostat se k majáku by bylo téměř nemožné, protože cesta pískem je pomalá a i tak trvá tři hodiny. Zeď tvoří velké kameny (metr až dva veliké), které nejsou nijak utěšněny a otvory mezi nimi mořská voda přirozeně protéká. Zátočina v dunách je rozsáhlá a příliv s odlivem jsou tady neuvěřitelně patrné! Řekli byste, že náklon zeměkoule nepoznáte? Tady je to pořádný hukot a voda protéká zdí s pěkným hukotem! U přílivu je sice akčnější, ale nejlepší ze všeho je, když vychytáte stav, kdy se hladny srovnají. Trvá snad jen deset minut a pak se s hukotem voda začne valit zpátky. Už jsem to zažil a jde o jeden z nejfantastičtějších zážitků. Světoběžníci, znáte jiné takové místo na světě???

110913, 120101
Medvěd:-)