chat

Akce roku 2012

Náš diář

čtvrtek 21. června

okolo Šance a Grúň

Poslední den beskydského tažení začíná zápisem jeho začátku. Nechápete? Stačí mrknout o dva dny zpátky a pochopíte. Charlie nechal běžet klimatizaci (totiž otevřené okno) naplno celou noc a s výjimkou luxusního šumění čeladenských jezů a našeho vzájemného chrápání se tady U Holubů neozývalo vůbec, ale vůbec nic. Až dnes. Trapně vystresován z práce každým bouřením jsem jednoduše od páté oka nezamhouřil. A než se po zbytek brzkého rána převalovat a rušit ostatní spolunocležníci (hihi:-), raději jsem sebral noťas na chodbu jinak pustého penzionu a jal se popisovat věci událé. V plném psavcovském zápalu, už kdesi při popisu Ostravických Peřejí, se Charlie vzbudil. A já než nad psaním raději přemýšlel, co uděláme s právě načatým dnem...?

itinerář dne: ČELADNÁ, U Holubů - údolí Podolánky - Kociánka - Hotel Srdce Beskyd - Břestový - Samčanky - Šance - Staré Hamry - Jamník - Hotel Charbulák - Kozlena - Švarná Hanka - Smrkovina - Bílý Kříž - Ježánky (Visalaje) - Řečice - Těšiňoky - Masarykovo údolí - Kobylík - přehrada Šance - Mazák - Ostravice - Pod Smrčkem - ČELADNÁ, U Holubů, 51km

      Kua, Lysou horu nedáme! Říkám si a i přes přestálou bouřku, která přece jen srazila teplotu mírně dolů (a poprvé nám zabránila snídat na "naší" zahrádce), musím zhodnotit, že vedra je pořád dost. Nic, zkusíme vyrazit směrem na Podolánky a zbytek jsem ochoten nechat náhodám, které bude postupně přinášet život. Ostatně náhody můžeme oba dva, takže tuším, že by se den mohl i nadmíru vyvést!
      Po nezbytné hutné dřevorubecké snídani velmi opatrně nasedáme na svá kola a zvolna, velmi, ale velmi opatrně začínáme ukrajovat prvních cyklistických metrů vstříct protivlnám příjemně sumící řeky Čeladenky. Koukám, že mnohé jezy i cesta samotná jsou opět "upraveni" občasnou dravostí řeky a doby, kdy zde býval luxusní asfalt, minul stejně dávno, jako bývávaly bruslařské Freedlandy. Sakra, minulé století! Nicméně dravost a malebnost údolí Podolánky dodnes naštěstí neztratilo. Signál zde stále nikdo nezavedl a je vlastně kupodivu, že jen pár kilometrů za ostravským Beverly Hills 90210 se stále nachází tak parádní příroda. Kocháme se, lebedíme, nespěcháme, užíváme. Kua, však máme dovolenou:-)
      Konec Podolánského údolí je až příliš krutý. Naprosto příšerný Hotel srdce Beskyd ve skutečnosti vypadá mnohem hůře než na obrázcích z internetu. Megalomanský a obludný komunistický sen o masové rekreaci se v hlubokých lesích zjeví na mýtině zcela nečekaně. Už jen, aby vyběhli cvičenci v červených trenýrkách na povinnou rozcvičku a můžeme být úplně happy! Ne, tahle komunistická dekadence sem do hor rozhodně nepatří a její provoz uprostřed přírody tomu zcela odpovídá: NIKDO! Nikdo normální tady snad ani nemůže přijet. Leda, že by majitel objevil kouzlo organizovaných rekreací ROH a lákal tady šílence, kterým podobný organizačně dokonale zmáknutý pobyt tolik chybí. Stav budovy zvnějšku i zevnitř naprosto odpovídá a mne vlastně napadá u piva čepovaného via Alofok trubky (jinak si jeho pachuť nemohu vysvětlit), že přesně tenhle komunistický "odkaz" je třeba zachovat budoucím bloudilcům. Těm, kteří si myslí, že takový betonový nesmysl má nárok přežít...
      Však jej i Charlie stačil už jednou navštívit! Poprvé před třemi dny a bavil se stejně. Hladové okno zelo prázdnotou, za ním v útrobách výčep a kuchyně originál z osmdesátých let. Jen zvonek "Zvoňte!" je nový. Zvonil zběsile a nic. Neuspěl. Za oknem se ozývalo hlasité "...říkal si Hurikán..." a Charlie zhodnotil, že Dalibor Janda tady vážně sedí. Před pár dny odjel (vlastně naštěstí) bez piva, zato dneska jsme na místní neuvěřitelnou dekandenci byli zvědaví. Ze všech stran. Tedy nejen opadávající omítkou a upadajícím zábradlím na terase, ale i tím, co Srdce Beskyd nabízí uvnitř. Za ceny kolem čtyř stovek bych tady vážně nebydlel! Ale atrium ani (snad až krutě očekávaný) smrad z podzemního baru nás nepřekvapili. Nevkus všude, kam se koukneš. Pravda, obohacen a prvky moderní techniky: Hrací automaty. Televize? Původní Tesly. Tak to má být. Stejně, jako rozpis pokojů: Pavilon A, B i C. Páni, tahle exkurze vážně stála za vidění! Vlastně nám bylo líto jen stařečka, který svým vrzajícím pluhem v zápřahu za koníkem oral své políčko hned vedle srdečného obludária. Tohle si, chudák, vážně nezasloužil...

Tím však negativa beskydských hor pro dnešek definitivně končí. Počasí (spíš ne-vedro) nám zatím přeje a zkoušíme pokračovat ještě chvíli dále do kopce. Ne na dlouho. Snad kilák? Kilák a půl? Dál už nás za sedlem čeká svezení Medvědí dolinou (shoda naprosto náhodná) až dolů na Samčanku. Tam už to Charlie také kupodivu zná. Pro ostatní jen podotýkám, že jde o novou část Starých Hamrů vybudovanou snad někdy před více než půlstoletím, kdy musela obec z velké části opustit malebné údolí, které pro sebe sobecky ukrojila přehrada Šance. To abychom měli v Ostravě co bumbat:-) Mne mile překvapilo, že původně násilná socialistická výstavba byla obstojně kultivována a v místní hospodě na nás kýval kamarádsky maník, s nímž (a především s jeho skvělými radami:-) se Charlie už také seznámil...:-)

      V místní (Samčanské) hospodě se jaksi dodatečně ještě a marně snažím najít na internetu (wifi i signál tady oproti Srdci Beskyd je) cokoli o předchozíkm komunistickém brutalismu. Marně. Spíš pobaveně koukáme na fotky, které s realitou moc společného skutečně nemají. Tady je však podstatně lépe. Výčepní pohunek a Charlieho "starý" kamarád funguje příkladně a zcela v souladu z předchozími radami nám i dneska radí, kudy dále na Grúň: "Chlapi, vody je málo, takže nemusíte až nahoru, ale v pohodě přejedete přes dno přehrady." Proč mu nevěřit? I minule Charliemu radil "zkratky, kam bezpečně jezdí i s kočárkem," aby se následně Charlie rochnil bahnem kamzíkovskými stezkami. Jenže proč maníkovi nevěřit? Říkám si, že přeci jen Beskydy troštičku znám, a vím, že vrátit se můžeme vždycky. Po dobré polévce, pár pivech a s nůší našich potřeb jedeme dále do míst, kam se vlastně nikdy nesmí...
      Prudký kopec dolů ke dnu přehrady mne jasně přesvědčil o tom, že i kdyby výčepák (tak jako obvykle) kecal, zpátky ni krok! To raději brod až na druhou stranu. Ale už vidíme, že nekecal. Zmiňovaná bývalá silnice skutečně existuje (je vidět), most přes Ostravici také a dokonce i starý železniční násep s přejezdem, jsou relativně vysoko nad vodou a jasně patrny. Obvyklá hladina je snad nějakých pět metrů nad nimi. Kua, tohle vážně stojí za vidění! Jak by ne, když na nás přece odnikud (jak najivní jsme byli) není vidět! Užíváme míst, kam normálně nelze, střílíme foťákem jako o duši a spiklenecká nálada v nás nás parádně povzbuzuje k dalším a dalším "pátráním na dně." Ne vážně, tohle byl opět jeden z nečekaných bonusů naší společné dovolené!
      Tak dost bylo focení, ještě musíme přes most (bez zábradlí, které sice chybí šedesát let, ale jakoby ho přefik někdo poměrně nedávno), za kterým nás čeká překvapení v podobě brodu. Nikoli hlubokého (po kolena), ale tudy s kočárkem? Kua, výčepní pohunek si zachovává své imáge a já uvažuji, nakolik platí jeho neodolatelná nabídka s telefonním číslem a ubytováním, o kterém se nám ani nesnilo...:-)
      Nicméně je fakt, že za mostem nás kromě chcíplého psa (nebo to bylo tele?) čekají dodnes viditelné základy hned několika stavení a asfaltka původní hlavní silnice, která končí ve ztracenu dávných věků. Ne, tady musíte jednoduše uvažovat na konáním lidí. Musíte přemýšlet, co bylo zmarem a co naopak prospívá? Příroda si stejně všechno vezme zpátky, byť mnohdy i s pomocí "pána tvorstva." Je mi jasné, že je dobře, že žádné exkurze se tady nesmí konat. Ale člověk přemýšlivý by podobná místa měl aspoň občas vidět. Třeba jen proto, aby si poupravil svůj názor na koloběh světa a smysl svého konání...:-)

Nakonec jsme oba tupě drsným šáším a hustým lesem vystoupali k břehu "nové" silnice na Staré Hamry. Ne, pomník Maryčky Magdónové s vidinou zbytečného sjezdu zpátky k "hladině" přehrady s klidem vynecháme. Teď před sebou oba vidíme stoupání na Grúň. Jak se vlastně ukázalo, ani jeden z nás netušil, do čeho se právě střemhlav a šturmem vrháme...

      Ještě na Jamník to šlo. Cesta sice stoupala, ale rozumným "tempem" a občas přinesla i odpočinek v relativní "rovince." Jenže sotva jsme udělali ilustrační "ski" foto, cesta rozhodla, že teprve teď poznáme, co znamená býti fakt húúústým bykerem. (Kámo, vole, vidíš to tvrdé Y, jo?) Vážně, pohodový asfalt místy slušně rozbitý sněhovými řetězy "umělců" (na Charbuláku se v zimě lyžuje!) nás drtil. Odpočívkové rovinky definitivně skončily a sklon silnice se krutě zdvojnásobil. Vážně jsem měl u prdele kecy protijdoucích důchodců: "Pánové, on nemůže!" Bylo to tak! Tupý asfaltový výjezd na Lysou horu asi dostal vážného konkurenta. Jednou jsem se s Charliem potkal (to když on jel !!! a já potupně tlačil), nicméně zbytky sil jsem v sobě přece jen sebral a vyjel až k Charbuláku. Očekávané tři kilometry se smrskly na dva, zatímco převýšení 360 výškových metrů zůstalo. Pochopil jsem, že spoleh na dávné prazážitky začíná občas selhávat...
      ... nicméně Charlie tentokrát svůj cyklistický širák nemrskl s naštvaným gestem na zem. Rezignovaně došlapal až k hotelu, nemluvil a na chvíli ulehl. Počasí na chvíli vypadalo, že snad i sprchne a naprostá vylidněnost všude kolem nás znovu těšila. Na první pohled opuštěný Hotel Charbulák přece jen "vydal" ochotně dvě pivka a nějaké to bramboří k zakousnutí a my mohli na chvíli nechat spočinout svým unaveným tělům na lavičkách místní zahrádky. Parádní okolí nás zaujalo. Logicky ani nedaleký vlek nemohl uniknout Charlieho pozornosti a až po čase v kopcích u Švarné Hanky seznal, že zas o takovou somárskou lůčku přeci jen nejde. Ne, tady na konci světa je vážně skvěle!
      Fakt dost blbě se zvedalo od Charbuláka. Počasí nejprve vypadalo, že dneska už nic a raději "dobrou," nicméně drsoni se nedají! Navíc, co si pamatuji, tahle luxusní asfaltka rozhodně nebývavala dále než k parkovišti a najednou celý hřeben Grúně oplývá nadstandardním svezením. Bohužel nikoli jen pro nás. Cesta od Charbuláka stále ještě stoupá. Nejen ke kostelu, ale i dále kolem Švarné Hanky, kam mířili naprosto něcitliví kokoti z Prahýýý (záhy zjištěno, že má averze vůči pražským automobilovým tutanům je na opět zcela na místě...), kteří musí svou tlustou prdel přivést až ke Švarné Hance. To tu nemam! Stejně jako nářečí se u Hanky mění, mění se i chata samotná ve velkou ubytovnu. Tu přilepíme mansardičku, tu celé patro. Jen aby to dobře vypadalo od příjezdové cesty. Její pokračování přece už nikoho nezajímá:-)
      ... kór dneska. Snad jen nás dva zoufalé cyklisty. O Grúni se staletí hovoří jako o místě, odkud se nabízí netušené výhledy. My Ostravaci jsme vždy hotovi z Lysé hory. Svůj "Dark side of the hill" dostáváme právě a jedině odsud z hřebene Grúně. A vždy jsem z nevšedního zážitku překvapen. Když vidíte televizní vysílač vpravo pod vrcholkem Lysé hory, jde o naprostou a nezvyklou mimořádnost:-)
      S ustupujícím asfaltem musím uznat, že ustupují i mé vzpomínky na místo, kudy právě projíždíme. Přeci jen je to pár let, co jsem tady byl naposledy. Proto chápu i Charlieho nasranost s neutuchajících kopců, kdy se "hřebenovka" houpá mezi jednotlivými vrcholky. Ale vždyť na Bílý Kříž je to přece jen už kousek! Nezdá se to, musíme dát ještě pár zhoupnutí než se dostaneme "až na vrcholky hor." Potěší i terény, které snad už i vyhledáváme. Ne, vážně musím uznat, že tenhle Grúňský hřeben je vážně fantastický. S tím ve mně zažehl nový plán, že u Charbuláka by se dal uspořádat i nějaký ten retro Freedland. Jakpak se asi na podobný nápad budou tvářit ostatní? Já si dovedu představit i ski.Freedland, poáč místní sjezdovka není zase tak špatná. Ale to už jsem vlastně psal:-)

Vida, jsme tady! Pomezí, kde končí Česko a začíná Slovenskóóó! Říká se tady tomu Bílý Kříž (Česko) nebo Suľov (Slovensko) dle úhlo pohledu. Chat je tady mnoho a půl na půl se dělí o dvě (takmer) nezávislá území Evropské Unie. Specifikem Bílého Kříže / Suľova je také žába na prameni řeky Ostravice. Čůrek pod ní by měl být čistě český, ale pramenná mísa, kde vzniká, je na Súľově. Kua, vítajtě v Beskydách:-)

      Pro mne bylo naprosto potěšující, že většina chat kolem žije! Pamatuji smutná období, kdy po rozdělení státu tady nahoře chcíp pes. Dneska je naštěstí vše jinak a kromě jednoho obludária, které tady vážně nepatří (a kam bychom už po předchozích zkušenostech zřejmě nepáchli) jsme vysoko na kopcích příjemně překvapeni. Tedy já:-) Podoledne pomalu přechází v podvečer a nás nic nežene dále. I když je pravda, že zatím jen já vím, co nás čeká. Charlie mi stále musí jen věřit. Ale už asi pochopil, že proti výčepnímu pohunkovi (nic proti němu) ze Samčanky jsou i Zkurvené Varhaníkovy Zkratky jen skutečně slabý čajíček...:-)
      Pět odpoledne. Bernard chutná (jak jinak, v horách...), ale už je třeba vyjet dále do kopců. Možná mi už Charlie ty mé chrapúňské kecy nevěří a jen s malou nadějí očekává, že slíbené se stane skutkem. Ještě jej za Bílým Křížem seznamuji s "výzkumnou laboratoří," kde se testují stromy ve skleníku takovým způsobem, že musím i já dát Klausovi za pravdu s modrou planetou, kór, když se z Kříže / Súľova musí nechat odvézt jedna typická blondýna "z výzkumu" až na místo autem. Ne! Tady jsme šéfové my a její téměř adolescentní šofér mne naprosto nezajímá! A předjet Medvěda? Vyloučeno! Snad na kole:-)
      Na Visalaje je to z kopce a oproti předpokladu střemhlav. Rudě vidím i za "laboratoří" v místech, kde byl krásný les, který zkurvili svou obludnou technikou "Lesy ČR." Respektive její zaměstnanci. Ještě je dneska potkáme. Nicméně poprvé ignoruji vymydlenost kola a užívám si sjezdůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů. Až na Visalaje:-)
      Jednoho frajera jsem předjel, na Charlieho jsem pochopitelně počkal. Odbočujeme a nerad bych jej ztratilo. Ztráta by znamenala bonus dvou desítek kilometrů jen to vrzne, a to bych vážně nerad.

Masarykovo údolí. Stejná frajeřina jako údolí Podolánek. Dvě nekonečná údolí, kde člověka, potažmo Medvěda, nečeká ve správném směru nic jiného než klesání. Navíc v úzké roklině, úzké silničce. Občas tupí rádobydřevorubci. Každopádně silnička, která se snaží probojovat krajinou dolů stejně jako bystřina vedle ní tekoucí. Kua, to jsou ty cool Beskydy. Asi tady Charlie pochopil, že tady je fájně:-)

      Nemýlil jsem se. Přes počáteční drsnost a skřípění našich špalkových brzd (pánové s kotouči by ještě dochlazovali na Visalajích...:-) se nám cesta oběma moc moc líbila. Dřeváky vynecháme, poáč si nenecháme kazit dojem z naprosto luxusní cesty. Bernard pochopitelně musel podopořit, ale to je úplně stejné jako na lyžích. Tady jsem o to víc spokojen, že Charlie nejenže "stíhá," ale taky vybrušuje svůj cyklistický styl a především drzost. Kua, Masarykáč vážně nezklamal a cílovou fotografii si Charlie plně zasloužil, byť vůbec netušil, proč zrovna tady...

      A jsme v podstatě téměř na konci. Skoro. Od konce Masarykova údolí mne drtil Charlie otázkami: "Kámo vole, jak je možné, že pořád jedem do kopce, když jsme u přehrady!?" Já vím, že na Ostravici je to opruz. Jenže nezná dvě možné cesty z Lysé hory, které "opruz" dokonale vymažou.
      Odpouští mi snad na hrázi přehrady Šance, kterou se vlastně dneska snažíme celou dobu objet. Ano, "Okolo Šance" by se měla jmenovat celá naše dnešní túra. Sere pes. Užíváme pohledů na (skoro) napuštěnou přehradu (víme své...) stejně jako na betonový tobogán, který z její hráze padá směrem k Ostravici. Chápete to? Člověk se tady vzpírá přírodě a ona jej toleruje. Dodnes vlastně nevím, jak se k podobné situaci postavit. Druhá přehrada (po Kružberku) na mém dvoutýdenním putování. A dneska už i vím, že mne čeká ještě jedna. Ta nejkrásnější z nejkrásnějších!
      Ostravice. Ano, tady jsme byli předevčírem! Navíc nás opět čeká nechutný stoupák na Malý Smrček. Připadal mi tak předevčírem. Hustý, nechutný, dlouhý, nekonečný a furt! Netěšil jsem se na něj. V celém údolí Bučacího potoku (u mne spíše Nenáviděného potoku...:-), který i Charlie zná z jednoho dávného výšlapu na Smrk. Dneska mementem. Aspoň do doby než se potkáme s dostatečným počtem Svijan. Pak už to snad půjde. Zastavujeme u bývalé sauny na Ostravici (i Zipp by měl vědět!), ze které se za roky vyhoření stala klasická tuc-tuc hospodárna. No a? Bavil nás turnaj mužů i žen v tenise hnedle vedle. Snad jen, že manželky mužů se myslily od vyhlášení "A teď!" více než její hrubé polovičky. Ještě pár buráků (a telefonátů na signálu...) a jdeme se vracet zpátky k Holubům!

Výjezd na Smrček byl podstatně přijatelnější než předevčírem. Zvykli jsme si:-) Tlak nás časil a chtěli jsme se včas dožít Večeře páně. Makali jsme jen co noha nohu mine. A povedlo se! Nahoře Pod Smrčkem (...a nad Pištachatem) jsme byli cobydup cobydup. Dokonce jsem se tam střetl s kámošem, kterého jsem neviděl sto let (minimálně v tomhle tisíciletí) a přišlo mi to jako logické spojení věcí naprosto nespojitelných, byť pochopitelných. A pak už jen sjezd k Holubům. Jasně, že jsme do něj dali absolutně všechny síly! Už podruhé! Užili jsme jej stejně, jako poslední večeři a poslední pobyt. Lidí nám v našem opuštěném stavení začalo povážlivě přibývat! Stejně jako přibývá léto. Užíváme, spokojeni s předchozími dny a těšíme se. Na co? Na Pecku přece! Jak jsem říkal starému kámošovi Pod Smrčkem na jeho otázku: "A kam jedete zítra?" Zítra? Zítra Krkonoše, kámo vole!

9.7.2012
medvěd:-)

zbytek fotek