chat

Akce roku 2012

Náš diář

line up

od čtvrtka 12. července do neděle 15. července

Colours - den druhý - pátek třináctého

Když jsem stál u vrcholícího koncertu Michala Pavlíčka Trio před Ostravar Czech Stagí a koukal při písní "Ó hory, ó hory..." na všechny ty nyní prázdné trubky, říkal jsem si, co si asi myslí? Já vím, je to jen pořádný kus studeného železa, který byl zvyklý po dlouhá desetiletí na rachot. Jenže rachot obvykle aktivně přenášel, kdežto dneska je jen němým svědkem poměrně nedávno zašlé slávy vysokých pecí. Jak asi Vilda Čok rezonuje uvnitř té (snad) dvoumetrové trubky? Ďábelsky uvažuji nad tím, zda se časem i uvnitř nich nebude dát prolézat ostravský památník hutního industriálu. Ne, uvažuju si, poáč mne to baví. Stejně jako všechny dnešní koncerty! Kadence, která rezonuje obrovskými trubkami všude kolem není rozhodně tak monotónní jako kdysi. Ale musí pořádně dunět stejně jako v mých uších.

      Do víru festivalového dění jsem vtrhnul podstatně dříve než ve čtvrtek. Už chvíli po druhé odpolední jsem opustil brány své tolik neidustriální továrny a přes enormní množství výkopů jsem vyrazil na Sviňákovské mosty, odkud mne socka odvezla na Náměstí Republiky. Záměrně jej zmiňuji, protože jeho podoba se za posledních několik málo let radikálně změnila. Ať už jde o jeho východní cíp s nevkusnou kostkoidní Novou Fukušimou či jen o něco málo lépe vydařenou administrativní budovu na druhé - západní - straně. Dle tohoto místa snad žádná krize neproběhla a my všichni z celé republiky moc dobře víme, proč jistý Multi Development ustál co, co nikdy ustát neměl...
      Vyrážím tedy s mnoha dalšími návštěvníky kolem nádraží Ostrava střed směrem na jih, odkud se line známé duc-duc (dneska mu však statečně sekunduje pro mne nezajímavá Nová Fukušima...), které jasně každému naznačí, který je ten správný směr. I vyfasovaná Cola ZERO se vlastně na dlouhou cestu hodila. Mno, ona ta cesta zase až tak dlouhá nebyla, ale je fakt, že tady se nějaká rekonstrukce bude teprve chystat. Koleje vlečky jsou (pro mne překvapivě) už dávno vytrhány a absence jakéhokoli osvětlení by do zdejšího kouta mimo festival jen těžko někdo někoho vyhnal. Přesně tady v buši, na konci světa, uprostřed Ostravy (jak sympatické), mezi náletovým šáším stojí festivalové stanové městečko. Obehnáno plotem a tudíž i bezpečné. Vlastně tady chápu i těch 160Kč za ubytování, poáč by všichni přítomní spící měli mít pocit bezpečí.
      Stejně jako včera jsem mile překvapen "friendly" ochrankou a vstupuji vchodem přímo k hlavní ČS Stagi. Oproti včerejšku je zde festaivalových hostů evidentně jenom hrstka. Obrovský plac tak působí ještě větším dojmem. Tohle je vážně strahovský stadion! Nezdržuji se však více než na raketě a u vzácně bezfrontovního prvního pivka a mířím k druhé stagi, kde už začíná první (pro mne, pochopitelně...:-)) produkce.
      Please The Trees jsou povedená česká kytarová kapela. Už jsem s nimi jednou na Barvičkách měl tu čest a věděl jsem, že ani dneska si jejich set nechci nechat ujít. Tuto kytarovku medvědi mohou a tihle pánové ji zvládají bravurně. Neurazí, naopak nechá posluchače parádně v tónech vykoupat. Navíc letos přidali divoženky se sboru Elpida, což jsou dámy ve věku s nadmíru sympatickou (totiž podstatně mladší...:-) dirigentkou. Spojení těchto dvou seskupení proběhlo obvykle jen při pomalejších skladbách, ale o to více vyznělo sympaticky. Lepší start do festivalového dění jsem si nemohl přát!
      Pátek třináctého neměl být rozhodně smolným dnem. Ba naopak jsem musel řešit občasná dilemata, komu dát přednost. Druhých norských divoženek se dilema však rozhodně netýká. Kvartet Katzenjammer totiž začínal sice ihned po "Stromech," ale naštěstí hned vedle na hlavní stagi. Tedy žádná náročné přebíhání a kontrola hodinek. Jak tahle děvčata popsat? Úleťačky rozhodně, ale se schopností hrát na všechny nástroje, jako všechny tři ostatní kolegyně (včetně zpěvu), takže se postupně každá ve svém "sólu" představila a protože i diváctvo bylo nastaveno nadmíru komunikativně, došlo na vzájemnou spolupráci a obě strany koncert náramně bavil. Sebe nevyjímám a zapisuji do paměti, poáč "tohle" si dám kdykoli znovu!
      A opět "běžím" jen hned vedle. Bratři Ebenové s Pavlem Skálou a Zelím jsou tutovka. Jen Marek tentokrát asi moc propařil celé Vary Vary Vary, takže celý koncert spíš odrecitoval než odzpíval. Duchem je však stále bohatý, takže průpovídky mezi jednotlivými skladbami byly jako vždy na vynikající úrovni. "Já na tom dělám" jsem pak navíc musel poslat Skoumalovi, když tak poctivě maká na přestavbě svého současného pražského sídla. Což vzápětí ocenil a zároveň mi pomohl rozseknout mé dilema, koho si pustit dále do uší.
      Dan Bárta s Ilustratospherou nebo Michal Pavlíček Trio? Výsledek znáte od začátku, takže jsem nedoposlouchal Ebeny a vyrazil celým industriálním areálem na druhý konec na Ostravar Czech Stage. Chytil jsem hned první kytarovku a ihned jsem ocenil, že zvukař se s nastavením hlasitosti nemazlil. Řekl bych, že i nedělní Boron na Trutnově se může jít schovat! Poctivě více než hodinový set odehrála kapela převážně instrumentálně, ale Michal Pavlíček vzpomněl Laurou Stromboli a s Vildou Čokem, jehož forma mne naprosto (v dobrém slova smyslu!!!) šokovala, pak "dali" Na Václavským Václaváku a už zmíněné Ó hory, ó hory. Trubky kolem musely vážně fantasticky rezonovat stejně jako Vildovy hlasivky. Kua, je tohle vůbec možné!? Jen těžko budu srovnávat dnešní koncertíky...
      I když jeden "povedený" se naštěstí taky našel. Hned vedle na OKD Stagi totiž po Triu začali předvádět svůj výtok francouzští GaBlé. Amatéři, kteří by svým stylem pochodili možná někde mezi nácky mne stále přesvědčují, že na hudební balast má Zlatuše Holušová stejný talent jako na cokoli jiného. Tohle GaBlé jsem vlastně ani nechtěl. Jenže po Triu jsem se šel protáhnout do Gongu s tím, že tam sednu ke stolíku a celý ten hudební přetlak parádně namačkám do klávesnice notebooku. Leč bar, který jsem včera objevil, byl dneska určen pro VIP, takže jsem ihned sebral a GONG opustil. Škoda...

Jenže co teď? Sakra, kruté dilema! Nikde nikdo známý, s kým se podělit o zážitky a čtyři hodiny kvalitního hudebního zážitku mi jednoduše zabránily k další "konzumaci" not. Už to nejde! Chvíli jsem ještě laboroval s myšlenkou, že počkám půl hodiny na Lauru a její Tygry, jenže mi v tom zabránili ti přitroublí francouzi a pak chuť na pivo. A to tady v tom množství návštěvníků prostě nefunguje. Takže dávám vale Lauře, jejím tygrům a opouštím areál. Mířím do zábřežského zámku, kde vznikl tenhle text. A už taky vím, že další koncerty už jednoduše nebudou, poáč buffer je přeplněn. Takže přijdu o Bobbyho McFerrina (až tak nevadí, poáč byl v rozporu právě s Laurou) a především o Lenku Dusilovou a Baromantiku. Jenže ta má být v GONGu a tam se vážně obávám, že bude problém se do sálu dostat...

13.7.2012
medvěd:-)

Zbývající fotky z druhého dne. Málo, co? Já spíš poslouchal...:-)