Jój, my můžeme jenom závidět. Oba nejbližší koncerty (v Mnichově a ve Vídni) byly už dávno před jejich začátkem beznadějně vyprodány. Jen pár jedinců (kamarád Paťas například) měli to velké štěstí a k lístku se nějakým způsobem dostali. Jejich názor je pak vesměs stejný jako Honzy Dědka.
Při čtení článku v Reflexu se mi živě připomněl zážitek, kdy (tuším) Rock FM rádio vysílalo přesně na rok později v roce 1990 záznam ze Silvestrovského vystoupení kapely a pamatuju se moc dobře, jak tenkrát Bono pozdravoval čerstvě svobodné Československo. Mám pro ty časy velkou slabost a nostalgicky velmi rád vzpomínám.
Pamatuji se také, jak jsme se vraceli v roce 1997 z báječného zájezdu do Norska a kolem Göteborgu jsme projížděli ráno v den, kdy tam měli U2 se svým PopMartem vystupovat. Dva týdny na to jsme se dočkali v Praze a byl to jeden ze dvou mých velkých koncertních zážitků. Taky (a to už je velmi nedávno) se mi vybavuje, jak jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že Vídní projíždím v den, kdy se zde konal výše popisovaný koncert. Datum vídeňského koncertu nám totiž poněkud ušlo. Musel to být super zážitek a Honzovi Dědkovi potažmo všem ostatním je možno jen a jen závidět.
(vzpomínek na pražský koncert není mnoho a článek v Reflexu mne zaujal proto, že sděluje i mé pocity z U2)
-md-
|
PRAVDA JE VÍC NEŽ NEJVĚTŠÍ SHOW
U2, 27. července 2001, Stadthalle, Vídeň
(článek Honzy Dědka převzat z Reflexu č.32/2001)
Irský kvartet U2 oslaví zanedlouho čtvrt století své existence; v srdci evropy se za tu dobu objevili jen jedinkrát, před čtyřmi lety v rámci PopMart Tour. Bohužel i letos se královskému městu nad Vltavou vyhnuli, což je mimořádná škoda, protože největší rock´n´rollová kapela současnosti se po letech obřích show vrátila ke svému krédu z let osmdesátých - tři akordy a pravda. Žádné obří oblouky upomínající znak firmy McDonald´s, plošné obrazovky o velikosti desítek metrů čtverečních, lasery anin pozlacená vajíčka. Letošní jeviště bylo koncipováno do tvaru srdce, do jehož špičky se vešlo pár set fanoušků.
Kapela vstoupila na scénu za plného osvětlení; žádné mefistofelovské zjevení z kouře a tmy. Působilo to trochu podivně, jako by člověku vstupovali přímo do obývacího pokoje. Pak Bono poklekl na forbínu a pokřižoval se. Larry Mullen mezitím odklepal titulní skladbu tohoto turné, píseň Elevation z aktuálního alba All That You Can´t Leave Behind; škoda nepříliš kvalitního zvuku, který se výrazně zlepšil až v průběhu třetí skladby. Málokomu to však vadilo.
Úvodní píseň je aktuálním singlem skupiny U2, následující Beautiful Day byla velkým hitem loni na podzim. Krásně gradovanou skladbu Kite Bono věnoval Georgi Harrisonovi, který je velice nemocný. "Modleme se za něj," vyzval zpěvák. A ještě jedna z nejnovějších písní, podstatně hybnější New York. "Tuhle píseň jsme napsali na mé osmnácté narozeniny. The Edgeovi bylo sedmnáct aLarrymu šestnáct," pravil Bono.
Halou se rozezněl úvodní kytarový riff k písni 11 O´Clock Tick Tock; tu U2 už dlouho neměli ve svém repertoáru! Stejně jako následnou skladbu, na níž jako by se kapela domluvila přímo na jevišti - Out Of Control; málokdo mohl tuhle skladbu za posledních patnáct let slyšet naživo. Však také bylo možné číst z tváří adolescentního publika výraz překvapení a pátrání v paměti.
Naopak nikdo nepřemítal nad další skladbou - Sunday Bloody Sunday pozná hned po prvních taktech nejen fanoušek U2. Publikum tento nestárnoucí politický hit z roku 1983 přivítalo tak nadšeným bouřením, že zcela zanikla Bonova úvodní slova. Vyslyšen byl až v polovině písně, kde již tradičně řeční k publiku. Tentokrát vyzýval: "Say No To Violence!" Někdo z hluboce dojatých diváků podal Bonovi irskou vlajku, rodilý Dubliňan ji rozproštřel po jevišti a znázornil, jak ji skrápí slzami nad obětmi dávného masakru. Publikum mocně bouřilo.
Pro zklidnění rozvášněného davu kapela zvolila zpěvnou Stuck In A Moment You Can´t Get Out Of. Potemnělou halu rozzářily stovka plamínků zapalovačů, které nezhasly ani v následující omluvě Sweetest Thing, kterou Bono kdysi napsal pro svou manželku Ali poté, co zapomněl na její narozeniny. Sám usedl za klavír. Bylo úchvatné sledovat na velkém plátně detailní záběr jeho soustředěné tváře při dvouprstém vyťukávání melodie. Načež se všichni přesunuli do špičky srdcového pódia, Larrymu technik podal kotel, na nějž bubeník odehrál celou píseň Desire, jež je postavena víceméně na rytmu. Nezbylo než aby publikum vypomohlo tleskáním.
Koncert gradoval ke svému finále. Přišel čas dodnes největšího hitu U2, byť jako jeden z mála jejich singlů nikdy nedobyl hitparádovou příčku - Pride (In The Name Of Love). Hlediště se rozvlnilo jak moře a dvanáct tisíc lidí vykřikovalo spolu s Bonem chytlavý refrén. Zpěvák sám pak nemohl porušit tradici a nezařečnit si. Poslední den roku 1989 zdravil právě v této písni z Dublinu svobodné Československo (i dnes mi při vzpomínce na záznam koncertu v rádiu běhá mráz po zádech, pozn. -md-), nyní německy poděkoval a došlo i na zmínku o lidských právech a vyjádření Amnesty International a Greenpeace; v pořádku, tak to má na koncertech U2 být.
Všichni věděli, že tohle nemůže být konec. Nebyl. Na projekční stěně se zjevily obrázky tanků, demonstrací, vlajek, výbuchů, veřejných poprav, zbraní v dětských rukou, mrtvých. Bono pod nimi pomalu prošel a ostentativně si zakrýval oči. Došel až na forbínu, chopil se silného bodového reflektoru a do slavného kytarového riffu Bullet The Blue Sky ukazoval na jednotlivé lidi, aby podtrhl sílu textu. Starý Bonův trik, ale dodnes velmi působivý. Přesto by to chtělo něco odlehčenějšího. A právě to přinesly první basové tóny, podle kterých celá hala poznala slavnou With Or Without You. Jedna z nejhranějších písní v rozhlase, kdo by ji neznal slovo od slova? A co na tom, že vznikla před patnácti lety?
Zbývá poslední kus. U2 zvolili Walk On. Tak jako celý koncert albem All You Can´t Leave Behind zahájili, tak jím i končí. Po straně pódia je vidět, jak slavná kapela odchází, zabalená do županů jako boxeři. Jevištní světla pohasla, rozsvěcují se halová. Za mnou skupinka fanynek balí obří transparent U2 Is Our Religions. Ano, tak nějak by se to taky dalo říct.
|
|