chat

Akce roku 2012

Náš diář

bez komentáře...

Editorial No. 157

      Nějaký den se mi stále honilo hlavou, jak bych měl začít povídání o nezapomenutelném lyžáku v Alpáčích. Až jedna pěší cesta z práce domů a "Nerudný" Ruppert v uších mne přivedli na správný příměr. Ostatně vzpomeňte sami: Čekáte netrpělivě před začátkem koncertu. Třeba na Trutnově. Celé pódium je zahalené černou oponou, za kterou se začínají ozývat první tóny žhavících Monkey Business. Znenadále padá opona k zemi a začnete si užívat zdánlivě nekonečné každopádně vynikající plavby v tónech neuvěřitelně kvalitní hudby. Přidejte k tomu třeba dobrou travku, pohodu a máte přesně ten samý pocit. Pocit čeho? Ten neopakovatelný pocit, kdy poprvé zamíříte od Pardorámy do Idalpu. Jen místo opony máte všude kolem majestátné a nekonečné Alpy. A když se tak kocháte tou krásou všude kolem a jedete mírnou dálniční šestkou směrem dolů, padá ona pomyslná černá opona a před vámi se z ničeho nic, jen tak v tušení očekávaného, objeví nekonečné dálnice sjezdovek a množství lanovek. Snad i tu hudbu slyším. Inu, vítejte v Ischglu!
      Zároveň se omlouvám za další z řady monotónních Thájmsů. Alpáče 2012 si své vlastní číslo skutečně zaslouží. Stejně jako všichni ti lidé, co tam se mnou byli. A ti ostatní? Ať si přečtou, oč přišli. Mnozí nefér odřekli, jiní by třeba i jeli kdyby nebylo tých programových riaditelov... etc:-)
      A propos, chystá se Norská 97-12 Pecka. Oč jde? Charlie sice váhal nad tím, co mi říkal do telefonu o novoročně-silvestrovské půlnoci. Jasan, že nechtěl věřit. Však právě proto tady visí již nyní pozvánka. Zváni jsou všichni a účastníci zájezdu, který to všechno zavinil, mají účast zcela pochopitelně povinnou. Zatím čas pracuje pro nás a během jara urkitě začne plán krystalizovat. Na lyžáku jsme si čas nenašli. Však to znáte: sotva jsme začali jezdit, přišel rychlý konec.

Ať se Vám všem daří! medvěd:-)

!!! TOP akce !!!

novinka

Alpáče 2012
od soboty 6. do neděle 15. ledna

Můj původní soukromý závazek urvat si každý den na dovolené aspoň chvilku na psaní se první dva dny ani náhodou nenaplňoval. Únava z lyžby i předchozí cesty (první večer), první a druhý seznamovací večírek a mnohé další nezbytné a s akcí související věci způsobily, že až třetí večer jsem slavnostně zabral. Ostatně měl jsem už nejvyšší čas, protože události na Alpáčích 2012 nabraly až neuvěřitelný spád a počet taškařic či hlášek se limitně začal blížit vyčerpání již tak omezeného bufferu mé všem dobře známé řidké paměti...

      Vždyť již cesta z BOPAKu na místo určení dostala svou naprosto nezaměnitelnou atmosféru. Především původně předpokládaný počet účastníků vinou nezodpovědnosti ozajstných kokotov klesl na méně než polovinu k počtu, jenž začal až příliš smrdět organizační nechutí či přímo průserem. Darmo rodičové Laštovičků lamentovali, že Lenča jede s námi a jim se nic jako obvykle neřekne. Nemohlo, poáč ani sama Lenča ještě den před odjezdem netušila, kdeže přesně bude po večerech v následujícím týdnu pracovat. Rodičové se jednoduše museli smířit s notnou dávkou úkolů, které vyfasovali:-)
      Vyrazili jsme v základní (chcete-li: téměř obvyklé) sestavě tentokrát však obohacené o Barase, člověka jenož jsem pěkně dlouho neviděl (počítáno v letech) a který (jak se hned na začátku ukázalo) jen tak žádnou legraci rozhodně nezkazí. Z počátku vůbec nic nenapovídalo jakékoli povedenější cestovní taškařici, ale když před hranicí s Německem došly všechny lehce přístupné a těžce na pumpách nakoupené cestovní pivní zásoby, vytasil se Baras litrem vlastní a také vynikající hruškovice, kterou si veze do povinných zásob. Abyste tomu rozuměli. Každý dostal za úkol vzít si s sebou tvrdý alkohol dle svého gusta. Jak se později ukázalo věta měla znít spíše takto: Každý si s sebou povinně vezme své množství hrušky. Nejlépe ze Spiše.
      Ale vraťme se do auta. Barasova hruškovice totiž zachutnala. Všem. Vyjma řidiče pochopitelně. A moc zachutnala! Cestovní atmosféra tím propukla ve všeobecné veselí a se snižující se hladinou krve v alkoholu nadále rostla. Průjezd Mnichovem byl již poněkud složitější záležitostí, poáč čurpauza logicky v jeho intravilánu možná býti nemohla. Vše zachránily barasovy vynikající perníčky, které nám vzaly zřejmě až příliš sil.
      Až s přibližujícími se prvními vrcholky Alp Marťas povolil k další čurpauze. V autě se již mezitím řešila naše zlatá pražská mládež, jež zcela nevinně zadala hlavnímu sousloví lyžáku: "Kámo, vole!" To se prý používá obvykle v každé holé větě či části souvětí. Klidně i opakovaně, to když chcete dát jasně najevo, že nyní jde fakt do tuhýho. Originální příklad? Tím je právě Charliem a Marťasem zaznamenaný rozhovor dvou pražských snowboarďáků ve Špindlu:

"Kámo vole, tak jsem jim tam napsal, kámo vole, schválně, kámo vole, slovo ližaři záměrně s měkkým i, kámo vole. Poáč tvrdý, kámo vole, jsme tady jenom my snowborďáci!" "No to je jasný, kámo vole."

      Mno a poáč nemáme s sebou žádné nezletilce či programové riaditele, nepotřebujeme své veskrze chytré kecy ničím vytišit. Ba ani vysněžit. Přiznávám, troštičku změna oproti Alpáčům a právě proto může Lockay jen a jen litovat, že nejel:-)
      Ostatně, jak se s přibližujícími se Alpami ukázalo, k pořádnému vysněžení jsme tady měli samotnou přírodu. Však již na hranici mezi Německem a Rakouskem jsme zaznamenali první dopravní ucpávku a ta hlavní nás teprve čekala před Silvretta údolím. Posledních nějakých 60 kilometrů nám trvalo snad tři hodiny, kdy jsme zaznamenali i velmi zvláštní události: Chcaní na střední dělící pás dálnice a následná koulovačka. Z nudy a potřeby. I dojezdové finále bylo přímo vynikající: Ubytování nás čekalo vysoko nad Kapplem na Oberhausu (v překladu "horní sněmovna"), kam Marťas nakonec k naší radosti vyjel. Většinu pak vycouval na cestě tak úzké, že ještě druhého dne ráno sám nevěřil. Heroický výkon jsme museli zákonitě ocenit. Kór, když nám paní domácí o něco později oznámila, že cesta do Ischglu je beznadějně uzavřená sněhem a lavinami: Ischgl ist ZU.
      Ani vlastně nevím, zda jsme byli ve svém cíli více překvapeni množstvím ladovského sněhu, který neustále připadával, nebo komfortem ubytování, který s loňským Gerlosem nelze vůbec srovnávat. Otíka jsme samozřejmě vzpomněli v okamžiku, kdy nám paní domácí vysvětlovala důmyslný systém třídění odpadu. Ale pak jsme zase rádi zapomněli. Třídění? Ano, jsme opět v Tyrolích...!
      Přivítací večírek vygradoval někdy kolem půlnoci. Po příjezdu jsme vlastně byli znovu na alkoholovém startu, protože pěší tůra z centra Kapplu do Oberhausu byla pro většinu nadliským a navíc zhola nečekaným výkonem. Když k tomu připočítáme opakované tlačení vozidla a dokonce i občasný sprint, je nasnadě, že jsme všichni dokonale vystřízlivěli:-)

Uvězněni v Kapplu...

Ladovské kydání sněhu do rána neustalo. Naopak místy vše nasvědčovalo, že snad přišel konec světa. Leč Mayové zapomněli, že Klausův mandát končí až napřesrok... Večer odklizený sníh byl v další čerstvé vrstvě opět na svém místě a jako ranní rozcvička mi vlastně začala dokonale vyhovovat. Sotva jsme vylezli k úklidu, ze všech stran se intezivně ozývala ostrá lavinová střelba a ani slova naší paní domácí nás nijak nepotěšila: silnice do Ischglu bude minimálně do odpoledne uzavřena. Teda když přestane náhodou sněžit. Zůstali jsme odkázáni na místní středisko Kappl, kam jsme s úspěchem dorazili i díky řetězům, které pánové studovali pár hodin a s úspěchem nakonec i namontovali. Díky za to!

      Středisko Kappl je druhým v pořadí ze čtveřice středisek v údolí Slunečných hor - Silvretta. Z šesti hlavních lanovek jezdila sice polovina, ovšem místním nelze nic vyčíst, protože evidentně fungovali od brzkých ranních a podařilo se jim alespoň něco. Srovnání se Slovenskem je až příliš kruté. Do See, Ischglu či Galtüru jsme se jednoduše dostat nemohli. Konečně, o tom, že jsme v Alpách nás nemohlo nic s výjimkou němčiny v podstatě nic přesvědčit. Na parkovišti sedáme do přibližovací čtyřkabinky, která už musí hodně pamatovat, když držáky na lyže nejsou ani zdaleka dimenzovány na všechny typy karvingových lyží. Vůbec jsem koukal i dále, jak bylo na celém středisku patrné, že už něco pamatuje. Zillertal arena je proti němu skutečně moderní středisko a mně tím vlastně nasadila vysokou alpskou laťku.
      Čtyřsedačka na horním konci kabinky až příliš připomíná svým designem a stavem Medvědín. Dokonce i točení a masiv fronty jsou dva povědomé parametry. Najdeme snad na půlce sjezdovky i Zubra? V její dolní stanici nám zbývá posledních pár chvil před okamžikem než se Baras stane jasným vítězem v soutěži Maskota dne. Totiž už totálně vyřízená (vysmátá) Lenča při výstupu na horní stanici leccos naznačila a nám ostatním všechno došlo během chvíle. To když Baras elegantně ze sedačky vycupital bez lyží. Ano, stačil je odevzdat ihned při nástupu a musíme si podivit jeho výkonu. Překvapil, že nevystoupil i s nimi, jak je v takových chvílích obvyklé. Po pár intenzivních minutách smíchu jsme mu poděkovali za prodloužení života a Baras pro změnu poděkoval obsluze za dovoz lyží: "Vidíte, moje lyže se vozí samy!" Až po chvíli se přiznal, že měl strach, že už letos bude muset koupit lyže a navíc si na nich moc nezalyžuje...
      Celý den jsme neměli příležitost seznámit se s okolními velikány. Vyjímečně nemyslím Charlieho - pána hor, ale hory samotné. Mlha, sníh a bary. Naši milí přátelé:-) Přidejte dva metry čerstvého sněhu, místy metrová vrstva prašanu a jste v něčem, co jste možná ještě nezažili. Jako start do sezony jsem tuhle dřinu rozhodně neocenil, nicméně více trénovaní byli přeci jen o poznání spokojenější. Kappl není zase až tak malým střediskem a je vlastně škoda, že jsme jej nemohli více poznat. Snad příštího dne.
      Náš malý skromý soukromý autobus s perfektním řidičem výjezd k chatě zvládl bez ztráty kytičky, byť Lenče tyhle dopravní stavy dvakrát dobře nedělají. Polyžařská únava byla fantastická a druhý seznamovací večírek se pochopitelně odehrával v jeho retro-stylu. Na Macháčka logicky nedošlo, poáč bez Lockaye a Vlada nemá ony správné grády. Jsem jen zvědav, kdy budeme zítra vstávat, neboť dnes ráno Charlie jako vrchní budič fatálně selhal. Stalo se, že dobu odjezdu pochopil jako dobu vstávání. Oproti ostatním, pochopitelně...

"Pojďte se rychle všichni podívat! Vidím kus modrého nebe! Ale dělejte, kámo vole, poáč už to končí!" Ač jsem tuhle větu hodil hned ráno při neutuchajících lavinových salvách (teď už je bereme jako příjemný místní kolorit:-), o poslední modré z nebe dneska rozhodně nešlo. Ba naopak! Kydání nad ránem překvapivě ustalo a s protaženými ústy všichni zíráme na okolní hory a fascinující vrsty sněhu, ze kterých místo komínů pod našimi okny (tam, kde jen zhruba tušíme domy, poáč z typické šikminy zůstal pravidelný klobouk...) spíše zírá podivná čoudící díra ze země. Že bychom konečně viděli onen profláklý vstup do pekla? Sakra, že jich tady ale je, kámo vole!

      Cesta na Ischgl pro nás zůstává i dnes uzavřena, takže lyžba, kámo vole, bude možná opět jen na místních svazích, které jsou podle pohledu sice vážně nedaleko, ale pro vstup do areálu stejně nutně potřebujeme poněkud looserovskou kabinku. Díky však za ni! Začínám být nějak rozmazlen místními poměry:-) Cesta, která by nám umožnila případný návrat přímo k pensionu, je stále zavalená a zakázaná. Sluníčko nás rozehřává hned u čtyřsedačky a vlastně už tady začíná opět snít o titulu Maskota dne Baras. Ještě se nesvezl a už se kácel k zemi za našeho upřímného chechtotu. Co dnes? Bude opět ztrácet cestou nevlastní lyže? Kdepak! Maskotem dne se stal později překvapivě úplně někdo jiný!
      Totiž: Lyžovalo se dnes výborně! Areál se před námi konečně vizuálně otevřel a byť nebyl otevřený úplně komplet (práce tady budou mít jako na kostele ještě nějaký ten den), dostali jsme se odpoledne i na nejvyšší možný vrchol Alblittköple, kam od rána lanovka nejezdila. (viz úvodní snímek) Počasí se fatálně změnilo a místo očekávané sjezdovky nás vítala stále hustší mlha, kterou by nám i Rákosníček mohl tiše závidět. Charlie s Manťasem se jako obvykle trhli a vyrazili do volného terénu, který s nimi sice zkoušel jednou i Baras, ale aniž by byl nějak nadmíru nadšen, se k nám nevrátil, byť na zisk Maskota měl díky tomu slušný náběh.
      Ale pojďme k nefalšovanému maskotu: Charlie s Manťasem se vytratili a za nějakou chvíli byli spatřeni Radčou, která prohlásila, že máme jet za nimi. Nám ostatním se její myšlenka vůbec nezamlouvala a tak jsme se ještě zeptali, kudy jakože zamýšlí jet? "No přece tady," hrdě a zcela samozřejmě Radča prohlásila, aby se vzápětí střemhlav vrhla ke kraji sjezdovky do fakt hůstýýých (kámo, vole) závějí. Netrvalo ani mžik, zapadla a zmizela. Ještě na chvíli byla vidět jen její hnědá hlavička a jako poslední sbohem odvážně nebo v návalu zoufalství zakmitaly vzduchem její ski. To už nevěřícně zírali nad její odvahou i Charlie s Marťasem. Baras se neohroženě vrhnul k její záchraně i s oběma zatuhlými a za mohutného fandění nás zbývajících Radce pomáhali. Bylo nám všem jasné, že nyní Radču již nikdo nemá šanci překonat...

Baras pochopil, že o titul Maskota dne dnes definitivně přišel a raději se vrhl do jiné disciplíny. Totiž na sbírání Bobříků odvahy. Pomáhal kdekomu na sjezdovce na nohy (a nejen svým, i Polákům!), poáč příležitostí bylo vinou těžkého terénu více než dost.

      Snad logickým bonbónkem byl Radčin pád ze sjezdovky při sjíždění na parkoviště. Neustála předchozí cizí pád a zasvištěla statečně tak hluboko pod sjezdovku. Neohrožený Baras ji naštěstí viděl a jal se zachraňovat. Že pak byla Radča smutná ze ztráty topení do bot? Myslím si, že proti tomu šlo o pouhou prkotinu. On vůbec Baras překvapoval. Stále dokola a nezničitelně. Člověk, který jde příkladem a myslí to s námi dobře. Sakra, neměl bych se poučit?

... to furt jenom ucucávám, ucucávám a najednou jsem ožralej...

      Silnice kolem dolního parkoviště mezitím povážlivě potály a vzorně uklizené nabídly pohodový výjezd do centra Kapplu, odkud samozřejmě stoupání mívává zcela jiné grády. Leč sníh po lyžovačce poprvé uklízet nemusíme. Večerní riziko přestrojené v nudle s rajskou a masem bylo vystřídáno již oblíbenou a včera vymyšlenou hrou v karty, jejíž název vlastně dneska nemáme. Ale ještě zdaleka není večeru konec. Je deset večer a třetí seznamovací večírek se nám začíná slibně rozjíždět i přes odhodlání zkusit zítra Ischgl. Lavina nelavina...:-)

"...ty bys ho stejně nevyhodil, poáč ty stejně žádnýho červenýho krále nemáš!"
"...to víš, že bych toho červenýho krále nevyhodil, poáč žádnýho nemám!"

      Už už jsem chtěl skončit, zavřít počítač a věnovat se ostatním, což mi bylo před chvílí dokonce i drze vyčteno. Jenže... Takže: Když Baras vyrazil s Marťasem a Charliem do volného prašanu, ostatní jsme mu pochopitelně fandili. Lusti neLusti. Zmizeli nám kdesi v dáli černé trojky a až při srazu před dobře zvolenou restauračkou a nenáročným obědem jsme se dozvěděli, jak chudák Baras trpěl: "Charlie, kámo vole, kudy mne to taháš!? Mne to tady sere!" A co na to Charlie? "Co já? Já tama nejedu! Tam jedeš jenom ty!" Odnesly to jen Barasovy šle, které ten obrovský nápor jednoduše nevydýchaly...:-)

Třetí den lyžby jsme odstartovali dvěma novinkami. Především náš spolehlivý řidič Marťas vyhlásil brzký budík (v sedm hodin) a odjezd (o hodinu později) za účelem uskutečnění velmi odvážné myšlenky: I přes stále negativní zprávy se pokusíme dostat nás do vedlejšího střediska. Totiž do Ischglu. Jak se záhy až velkmi krutě potvrdilo, šlo o pokus zcela marný, neboť již na konci Kapplu byla silniční uzávěra (rozhodně dávno předem a preventivně namontovaná) a co hůře - cesta za uzávěrou nebyla vůbec (ani zkusmo) udržována! Evidentně jsme nebyli zdaleka jediní s podobným nápadem. Zcela rozladěni nasedáme do svého autobusu a potichu s blbou náladou se vracíme zpátky do místního střediska...

      Nemožnost opustit pro nás poněkud "oježděné" středisko nás vážně rozhodilo a museli jsme si pro spravení nálady načnout alespoň jednu společnou cestovní Plzničku. Hledáme pozitiva, kde to jen lze. A dokonce je i nacházíme! Výhodou brzkého vstávání totiž bylo, že jsme se dostavili téměř na první lano. Podobný nápad nemělo mnoho lidí a odměnou nám byly připravené sjezdovky. Jen pár jich oproti včerejšku přibylo. Počasí žádnou nádheru nenabídlo. Celý den bylo pod mrakem a lyžovačku v horních partiích při mlze podnikla pouze drsnější část naší skupiny. Sníh byl přemrzlý, ucházejícně upravený. Je asi jasné, že v podstatě nulový podklad nemohl odolat stále zvyšujícímu se počtu lyžníků a muldace povrchu v černých partiích sjezdovek rostla geometrickou řadou.
      Jako povedená taškařice se jevil nápad jít se pokusit dohledat na místo činu včera ztracené Radčino topení do přezkáčů. Mnoho sněhu naštěstí přes noc nenapadlo a odhodlanost Barase znovu pomoci vyvolala nadšenou zvědavost i u zbývajících členů výpravy. Natěšenost rostla. Zvědavost došla samozřejmě naplnění neboť v místě Radčina dopadu se nacházela velmi slušná vrstva sněhu. Příčina nastalých opičáren tady byla a bránice nás přihlížejících si přišly na své. Topení se pochopitelně nenalezlo a možná logickou "odměnou" za dojezd až k dolní stanici areálu byla přímo nechutná fronta na čtyřkabinku. Půl jedenáctá dopolední je u parkoviště vážně opruz.
      Obědová pauza přišla akorát vhod stejně jako již osvědčená (Kdo by to včera čekal?) reštika nad dolní stanicí nejPOMAlejší dvojsedačky na celém světě. Marná byla naše snaha o připojení k internetu a zjištění aktuálního stavu silnice z Ischglu do Kapplu. Informace nebyly vůbec, ale vůbec žádné. Kdo byl naopak úspěšně aktivní, byly naše milé mrdky mediální, které naši destinaci "vychválili" tak dokonale, že při obědové pauze se začalo objevovat stále více esemesek s dotazy na naše zdraví a kvalitu pobytu. Trošku rozhozeni daným stavem jsme byli až při odjezdu, kdy se hrozivý zákaz vjezdu objevil i na zbývající cestě do See. Zatím nepanikaříme.
      Vlastně je podivuhodné, že na třetí (tedy krizový) den jsme si nečekaně naplánovali nejdelší lyžbu. Sníh byl těžký a když připočteme, že jsme snad všichni vyměnili svou výzbroj (máme tady jedenáct lyží). Nápor či pořádnou nálož jsme nakonec s úspěchem vydrželi na svazích až do půl čtvrté. Závěrečný sjezd k parkovišti - naše oblíbená disciplína "mezi kuželkami" - nám (nebo snad jen mně?) bral i poslední zbytky sil. Upadli jsme únavou v podstatě hned v autě. Večerní odměnou nám byl fantastický západ slunce. Že by příslib blížících se světlých zítřků? Zbytek večera byl pochopitelně stráven karbanem. Nová Charlieho karetní hra se vážně uchytila. Vypadá to, že i dnes bude Baras rozesílat nad ránem milostné esemesky neb se mu opět "daří":-)

Jak málo okamžiků stačí k získání Maskota dne se lze přesvědčit u těchto dvou fotografií. Zatímco na první Baras ještě s úspěchem doluje z rakve lyže, o pár sekund později se jeho levá noha svezla ze zábradlí dolů. Svou nenadálou lavinou zasypal překvapeného Charlieho:-)

Konečně Ischgl!

Bylo to skutečně mimořádné ráno! Sice jsme vstávali za tmy, ale chvíli po budíku přichází nejvíce očekávaná zpráva od Zippa: Dle ÖAMTC je cesta do Ischglu z Kapllu otevřená!!! Stejnou zprávu jsme obdrželi od řidiče auta, které skvělou novinu jelo ohlásit z Ischglu až k nám na Oberhaus. Řetězy poprvé zmizely z našich kol a CK Martin nadšeně peláší včera beznadějně zavřenou cestou plnou tunelů vstříct středisku, kterého jsme se nemohli dočkat. Jak řekl Charlie: Je nejvyšší čas ukončit tréninkovou část zájezdu a pustit se do boje! Čeká nás 236kilometrů upravených sjezdovek a 44 různorodých lanovek!

SkiItinerář: (Kappl / Ischgl) - A2 - (Pardatschorat 2624) - 6 - (IDALP) - B2 - (Švýcarsko) - 72a - 64 - (Alp Trida Eck) - O1 - (Greitspitze 2872) - 14b - D2 - (Inneres Viderjoch 2704) - 21 - D1 - (Palinkopf 2864) - 40 - (GampenAlp 1975) - E4 - (Palinkopf 2864) - 21 - D1 - 21 - 23 - C2 - 24 - C1 - (IDALP) - B8 - (Pardatschorat 2624 - obědpauza) - 6 - (IDALP) B5 - 6 - B2 - (Viderjoch 2732, Švýcarsko) - 62 - 62a - (Alp Trida 2263) - N6 - (Alp Trida Sattel 2488) - 69a - N5 - nechutný traverz Alp Trida Eck - O1 - (Greitspitze 2872) - 13 - (IDALP) - B8 - (Pardatschorat 2624) - 5 - 1 - 1a - Ischgl

      Během několika málo minut jsme se ocitli na jedné ze střech Alp. Lépe řečeno na nekonečné funkcionalistické (to jsem trošku přehnal, co?) střeše Alp. Auto jsme odstavili hned na začátku Ischglu a do horních pater vyrazili o poznání modernější čtyřkabinkou na vrchol Pardatshoratu (2624m.n.m.) s jeho majestátní moderní chatou Pardorama. A už odtud byl výhled naprosto uchvacující. My jsme snad uprostřed Alp, to není možný, kámo vole! Kam se podíváš, samé vrcholky a nikde o nic vyšší než jsme my! Hlavní překvápko přišlo však ještě o chvíli později. To když jsme sjeli po modré šestce do IDALPu, což je centrum celého skiareálu. Mraky širokých perfektně upravených sjezdovek různorodých tipů, kilometry volného terénu a mnoho dalších opiček. Naše nadšení neznalo mezí. Taková radost!
      Vrháme se střemhlav dalším lanem k hranicím Rakouska se Švýcarskem. Rakouské středisko Ischgl je totiž lanovkami i sjezdovkami propojeno se Švýcarským Samnaunem. Hranice je nepatrná a vlastně jen velmi špatně se odhaduje, na které straně zrovna lyžujeme. Schengen ani passporty se tady naštěstí neřeší. Propojení obou středisek naopak přináší jen pozitiva pro nás měkké lížaře, kámo vole. Sjezdovky jsou fantasticky upravené a vlastně nás jen překvapuje, že je tady o poznání méně sněhu než v Kapplu. Naopak si lebedíme nad prostorem a různorodostí terénů. Dneska poprvé byla nabourána má představa o nepřekonatelnosti Zillertal areny. Tohle je mnohem více kompaktnější středisko a více se tady toho také nabízí!

"... teda takhle v lehkém podřepu mi mé koleno říká, že jsem pěkný magor!"

      Je jasné, že nasazené vražedné tempo a honičku za sjezdovkami nemůže vydržet ani kůň natož medvěd. První den na Ischglu byl věnován poznávacímu zájezdu ve stylu "Urvi, co dokážeš!" Takže jsme se přesouvali od sjezdovky na sjezdovku, nejlépe černou a černější. Šílenci Marťas a Charlie si užívali volných terénů. Přesto si myslím, že tolik kárvových oblouků, kolik jsem dal za pouhý jeden den tady v Ischglu jsem jednoduše nedal za celé předchozí dny. Jakákoli příležitost prosvištět modré či červené sjezdovky mne přiváděli do extáze a vraceli do hry. Ano, to je můj šálek kávy a jsem připraven v tomto směru zítra prudit. Asi pochopíte, že tak ďábelský itinerář nás totálně zničil, až mi bylo sakra líto Radky, když už při zpáteční cestě padala totálním vyčerpáním. Byl jsem na tom velmi podobně...
      Samostatnou kapitolu si zcela určitě zaslouží Pardorama. Moderní budova hotelu s koncovou stanicí kabinky ve fantastické nadmořské výšce s ještě lepším výhledem nabízí služby nám měkkým ližařům i snowbordelákům. Fantastický futuristický interiér dává vyniknout zvenku i zevnitř okolním horám. Skleněné je na budově snad vše a světlo přirozeně prochází celým objektem. Byla radost tady pobejt a dát si své polední pivko. Nedaleký rozcestník při našem příjezdu stál zoufale osamocen, zatímco nyní po poledni je obklopen lyžařskou výzbrojí i lidmi kolem stolů. Venkovní posezení před Pardoramou je elegantně doplněno lehátky. Vážně je tady moc příjemně a není divu, že právě tady vznikla většina fotek...
      A co večer? Klasika. V troubě bylo opět nakonec úplně něco jiného než v jídelníčku. Totiž riziko. Povečeřní krize byla zažehnána až kolem osmé večerní, kdy se stůl znovu zaplnil nad karetní hrou. Na Kapplem mezitím padl inverzní příkrov smogu či mlhy zatímco kolem nás je jasno a vidět je opět všechno horstvo kolem.

"... nemáš červeného svrška? Ne? Tak to jsem tím pádem prohrál...!"

Jak tak tady kolem sebe koukám, dneska tady všechno chcíplo. Poprvé jsme měli obědovečeři podle jídelníčku a poprvé jsme se rozdělili na dvě sekce. Zatímco první se podle všeho s úspěchem ulyžovala k smrti, ta druhá (Radča a já) jsme dnes jeli na pohodu. Dopoledne jsme strávili společně v šesti, ale po obědové pauze jsem věděl, že tělo by asi další nápor s klidem vydrželo. Jenže se mi už nechtělo objevovat další a další nové zákoutí lyžařského areálu. Nechtělo se mi ani zbytečně ztrácet síly a trápit se na černých sjezdovkách. Chtěl jsem prostě jen pilovat kárvové oblouky. Kór, když na mne (díky!) vyšlo modré Listí a já objevil během dopoledne další jejich báječnou vlastnost. Totiž hravost:-)

SkiItinerář: (Kappl / Ischgl) - A2 - (Pardatschorat 2624) - 6 - (Idalp) - B1 - 8 - B1 - 8 - B2 - (Viderjoch 2732, Sui) - 62 - 62a - (Alp Trida) - N2 - 65 - 65a - N6 - 69b - (Alp Trida) - N1 - (Viderjoch 2732) - 12 - (Idalp) - 2a - C4 - 6 - B5 - 6 - B8 - (Pardatschorat 2624, obědová pauza) - 6 - (Idalp) - ...
sekce měkkoňů: B1 - 8 - B2 - 10 - B3 - 12 - B2 - 10 - B1 - 8 - (Idalp) - B8 - (Pardatschorat 2624) - A2 - Ischgl (a stejně jako sekce drsoňů návrat na základnu)
sekce drsoňů: B3 - 72a - (Alp Trida Eck) - O1 - (Greitspitze 2872m) - 15 - 22 - D1 - (Palinkopf 2864) - 40 - (Gampenalp 1975m) - E4 - 20 - 23 - C1 - (Idalp) - B2 - (Viderjoch 2732) - 62a - (Alp Trida 2263m) - N1 - 10 - (Idalp) - B8 - (Pardatschorat 2624m) - A2 - (Ischgl)

      Určitě nemá smysl opakovat, že jsme si i dnes všichni báječně zalyžovali. Počasí bylo na jedničku, byť pocitově teplotu srážel vítr. Já si objevil modré Listí a jejich hravost na dokonalých sjezdovkách. Z těch jsme byli unešení všichni, protože oproti včerejšku se mnohé výrazným způsobem rozšířily a některé z dálnic mne jasně přesvědčily, že loňská Zillertal aréna dostala v mém pohledu kvalitnějšího konkurenta. Tady si skutečně se sjezdovkami museli od včerejška neuvěřitelně vyhrát. Však i díky jejich rozšíření zřejmě vydržely podstatně déle než včera. I tak jsme lyžovačku dovolenkově poprvé zkrátili pouze do třetí hodiny (ale začali jsme skutečně prvním lanem o půl deváté!), přičemž sekce měkkoňů, kam počítám i sebe, se na parkoviště dopravila zpátky zezhora kabinkou...
      Naprosto příšernou zkušeností pro mne bylo chování přivandrovalých rusáků. Svým rustikálním (byť na oko záměrně přepychovým) zjevem a zmalovaností bab je poznáte už zdaleka. Jejich hlasitost obvykle odpovídá našim romům. Najivně očekávaná blízká slovanská setkání pak končí totální rozladěností jejich odporným hrubým chováním. Tuhle skvadru novozbohatlíků beru jednoduše jako vyslance své země a podle nich soudím všechny. Rusák je hovado prosté rozumu zato s neuvěřitelně nabubřelým rádobymocenským egem. Holt bylo třeba toho tupého rusáka vyrazit zpátky ven ze dveří hajzlu, aby si to pamatoval. Nebo snad má rusák vždy přednost? Naopak ruské dámy nám připravily nejednu komickou chvilku, poáč opravdu nemají vkus. Pro rusáka to však urkitě stačí:-)
      Před nástupem na lyžák jsem pořídil blembáka, aniž bych tušil, že všechny jeho výhody vzápětí poznám. Jednoduše jsem si šel koupit kulicha a po dvou hodinách strávených na prodejně jsem odešel s kulichem betelným a navíc s novými oki. Odstranění problému s případnou zimou pomocí pro mne nezvyklé pohlavní pokrývky jsem zaznamenal záhy, srážka se starým pánem v U-rampě (ano, čtete dobře!) byla také v pohodě. Jednoduše se ty naše oblembákované kokosy sčutly. Tupě to zadunělo, vstali jsme oba a jali se bez ztráty kytičky pokračovat v krasojízdě. Ano, byl to fakt dobrý nápad blembáka pořídit...:-)

Sakra, jak jsem se rozepsal, úplně jsem přehlédl, že všichni ostatní po večeři odpadli...

      A propos, kdo by to po večeři řekl. Všichni odpadlíci se začali postupně probouzet a srocovat kolem herně-jídelního stolu někdy kolem deváté hodiny. Jaké bylo překvapivé zjištění, že po čtvrté hře je již po půlnoci. Úprk do postelí byl okamžitý. Ovšem pozor! Charlieho karetní hra došla dalšího drobného zdokonalení a navíc dostala konečně i své jméno: Lumbumba!

Ischgl i Kappl v jeden den? A proč ne!?

Během dneška se jasně ukázalo, že ne vždy se nám podaří vybrat správné místo k lyžování. On už ranní fičák za okny našich ložnic leccos naznačoval. Dole ve městě byl Ischgl celkem ještě v pohodě. Ovšem v okamžiku, kdy jsme vyjeli čtyřkabinkou na Pardoramu, bylo jasné, že se i mistr tesař občas nutně utne. Bublina nahoru nejezdila (a během dne se nic nezměnilo), foukal drsný vítr, který vytvářel neviditelné sněhové jazyky kryté mlhou, že by i Rákosníček pukal závistí. Prostě lyžařská pruda...

      V podstatě jsme se nehnuli z Idalpu. Nešlo to. Nejezdilo jediné lano na hřebeny, jen kabinky a i z nich jedna (pro osm ližařů, kámo vole) před polednem dojezdila. Dřeli jsme stále pouze D8 a 8 do doby, než Charlie přišel s nápadem, že sjedeme až do Ischglu. Jak se ukázalo, nebyl to zdaleka ojedinělý nápad a dálnice číslo jedna byla beznadějně zaplněná kuželkami.
      Baras přišel ráno s nápadem, že do boje poprvé nasadí své Kneissely. Vlastně to bylo úplně jedno, protože v těchto podmínkách šlo všechno špatně. Samozřejmě si je nemohl vynachválit, jen tím troštičku zkomplikoval situaci, neboť do jistoty vytáhl nahoru i charlieho Dýňašťáry. Dole v Ischglu se nám všem nějak nedařilo přijít s kloudným nápadem, naštěstí vedlejší osmikabinka nám nezůstala dlouho utajena. U ní jsme objevili i spojovací tunel s třetí megakabinou, takže bylo vlastně úplně jedno, kterou sjezdovkou či lanem jsme se přemisťovali. Osmikabinku do Idalpu jsme dali jednou, i přesto nezklamala a svým stylem jízdy si vykoledovala titul nejPOMAlejší kabinky na celém světě.
      V tom sajrajtu se nám měkkoňům jezdit nechtělo, reštika byla beznadějně nacpaná a tak od Martina padl jasný pokyn: "Mizíme!" Druhá jízda dolů do Ischglu se stala rozlučkovou. Družstvo drsoňů se nechalo vyložit v Kapplu a jak se ukázalo, byl to vynikající nápad. Lyžníků i snoubordelu minimum a oproti Ischglu dokonalé azúro. Jen vítr troštičku sral, ale při těch prázdných pláních? My měkkoni jsme mohli dole jen tiše závidět. Za trest jsem se vyslal alespoň naproti na ski-zkratku. A prostřílel jsem se na konec filmu...:-)
      Nelze se divit, že družstvo drsoňů dorazilo z nedalekého střediska nadmíru spokojené. Ba přímo vysmáté. Základ kvalitní večeře obstarala už před naším odjezdem babi Laštovičková a snad ze zcela pochopitelných důvodů jsme si jej nechali jako závěrečný hřeb zájezdu. A večer? Baras šel srovnávat své pádem pochroumané poprsí a my ostatní zahájili rozlučkový večírek pásmem vzpomínkových fotek. Nejen na tento týden, ale také na předchozí lyžařské taškařice. Větší část večera samozřejmě vyplnila tolik osvědčená Lumbumba...

"Pájo, víš ty vůbec, že jsi tady měl dvě funkce? Kromě baviče jsi byl navíc i ekologickým pracovníkem..." (Radča)

Střípky z Oberhausu

Má-li být, mé povídání o lyžáku zcela kompletní, nesmí mu chybět závěr. Jenže ještě před něj se sluší zmínit jednu z velmi důležitých věcí, bez které by naše týdenní dovolená v Tyrolsku letos ani nemohla proběhnout. Totiž o Oberhausu. O co jde? O místu, kde jsme byli ubytováni. Byť jsem byl ještě před odjezdem velmi rozladěn umístěním našeho ubytování. Jeho poloha či spíš vzdálenost nebyla vůbec ideální. Ale s postupem času jsem musel svůj názor poněkud opravit. Totiž úplně otočit. Pravda, pro nás ranní ptáčata bylo takřka vyloučeno využití místního mini-ski busu, který by nás dopravil do střediska, ale místo bylo tak nádherné, že všechny mínusy byly postupně smazány. Naopak jsme museli ocenit kvalitní ubytování a třeba i fascinující výhled do okolí. Z Oberhausu se stalo za týden místo, které jsem si více než oblíbil a pevně doufám, že jsme přímo tady nebyli naposledy...

      Samotu Oberhaus najdete na severním svahu nad městečkem Kappl. To je součástí lyžařského areálu Sivretta společně se středisky Ischgl (největší a nejvýznamnější), See (nejmenší) a Galtür. Samotný Kappl se samozřejmě rozsáhlostí nedá srovnávat s Ischglem, ale svou atmosféru rozhodně má. Vystrkov Oberhaus má v zimě spojení se skiareálem zajištěn minibusem (ovšem prvním až v 9:10), přičemž k velmi elegantnímu návratu lze použít přímou "zkratku." Z Oberhausu jsou fantastické výhledy na okolí včetně malebných pohledů na městečko Kappl. Z našeho penzionu (respektive z jeho balkonu) bylo navíc vidět, kámo vole, i do 10 kilometrů dalekého Ischglu. Oberhaus už umístěn už tak vysoko, že jsme měli pocit jako poslední pidlivizace pod kopci.
      Svou velkou roli sehrála i Ladovská zima. Respektive právě tehdy máte šanci poznat, jak se místní lidé starají. Oni vlastně musí, když nechtějí zůstat odříznutí od světa. Příjezdové hloubení díry pro parkování, totéž ještě dvakrát se opakující každý den dvakrát, prostě přesně jako podle, kámo vole, Nohavici. Jen s tou výhodou, že prašan má váhu peří. Tudíž, kámo vole, pohoda. Srdečnost a otevřenost místních mne jednoduše dostala. Když pak poznáte další tady zcela normální souvislosti tak pochopíte, jaké lidské devastace se u nás dopustili komouši. Tady je k po staletí opečovávanému majetku zcela jiný vztah. A nás potřebují, aby mohli pokračovat i v dalších letech. Koneckonců jsme rádi pomohli se sněhem a sympatie byly rázem oboustranné.
      Ubytování na Oberhausu 449 bylo přímo vynikající! Tři pokoje s vlastním umyvadlem (pro jednoho, pro dva a pro tři), společná kuchyně a jídelna, jeden záchod a, kímo vole, koupelna. Interiér převážně ve dřevě a evidentně nedávno zrekonstruovaný byl elegantní a kuchyně až na pár nelogičností byla jedna báseň. Pod námi v přízemí byli majitelé a naopak terasa přede dveřmi sloužila jako parkoviště. O výhledu z balkonu jsem už psal. Jediná nevýhoda? Prý, kámo vole, měkké postele. O tom mému unavenému tělu však nebylo nic známo. Všem se nám tady moc moc líbilo a místní nám zřejmě poprvé zaťali drápek úvah nad nezbytným dalším pobytem...

Co říci závěrem? Jsem nadšen! I druhý lyžák v Tyrolích mi potvrdil, že tahle země je fantastická! Užili jsme lyžby jak na "domácích" tak i "přespolních" kopcích. Zatímco Ischgl překvapil svým objemem, Kappl naopak potěšil svou příjemnou domáckou atmosférou. Zpáteční cesta byla mnohem kratší. Velkou část jsme prospali a také provoz byl mnohem příznivější. Dost mne překvapilo, jak rychle za Garmischem mizel sníh, aby v Mnichově po něm nebylo ani památky. Naopak urkitě budu dlouho vzpomínat na povedený lyžák. Díky moc všem. Bylo parádně!

21.1.12
Mé poděkování patří všem zúčastněným: holkám za vynikající catering, CK Martin za dokonalý odvoz, BOPAKu za chuť něco udělat pro kámoše, Charliemu za chytré kecy v Konibaru po návratu a Barasovi za to, že jsem nad sebou musel popřemýšlet.
medvěd:-)