ÁDR aneb Velké Svatoňovice
29. dubna až 1. máje

- úvod -

      Na následujících řádcích najdete opět záznam z medvědova Nojtbůku č.2. Je celkem povedený a bylo by škoda jej jakýmkoli způsobem zkracovat. Má to ovšem jednu nevýhodu. Nedočtete se o tom, co vyváděla první část výpravy na Romančinu roubenku v pátek večer a v sobotu ráno. Medvěd měl totiž ještě do soboty noční a tím pádem jeho povídání zahrnuje druhou polovinu prodlouženého víkendu...

- sobota, můj příjezd -

      Na dnešek jsem se hodně těšil. Oko jsem příliš na noční nezamhouřil a i přesto ráno přišlo rychle. Lehkou snídani jsem zvládnul ještě v práci a v 6:10 odjížděl R640 v salonu pro kola do Chocně.

      Z Choceňského nádraží odjíždím po půl desáté směrem do centra po cyklistické stezce. Musím se stavit do obchodu, poáč mi fčera praskly brýle. A bez brýlí na kole, jak známo, nelze! Na druhý pokus jsem pořídil. Za stopade. Dražší si stejně (při své spotřebě, že?) nezasloužím.

      Po desáté, kdy vyjíždím z Chocně, je už slušný pařák. Co mne dneska těší ze fšeho nejvíce, je vítr. Celou cestu jej budu mít v zádech. A fouká dost nárazový. Takže: jedééém!

      Cestu přes Borohrádek do Týniště už znám. Jel jsem ji, tuším, v devadesátém šestém, kdy jsme měli sraz s průmyslovkou na Benecku. S Čechem Karlem Němcem (tak se opravdu jmenuje!) jsme tady jeli z Litomyšle. Cesta je to téměř rovinatá a z půlky vede v borovicovém lese. Nádhera.

      Za to cesta na Opočno pro mne byla premiérou. A musím říct, že velmi příjemnou. Už za Týništěm vpadne silnice do lesa a začíná mírně stoupat. Jen mne mrzí, při pohledu na naše poměry velmi luxusní asfalt, že nemám silniční kolo. A ten vítr v zádech je fakty paráda. Těsně před Opočnem cesta vrcholí, aby v zápětí spadla do čím dál více kapitalistického městečka. (Je na něm vidět, že si jej oblíbili novozbohatlíci.)

      V Opočně dávám druhou větší pauzu. (První posilňovací byla v Týništi.) Mám čas než otevřou zámeckou kasu. Chci si koupit turistickou známku. Podle mapy KČT by tady měla být. A snad poprvé letos využívám pauzy v chládku (mimo sluníčko) před kostelem. K tomu dopisuji fčerejší zážitky z Beskyd do deníku. V jednu se zvedám, jdu do kasy, pak do suvenýrů a - NIC! Nemají! Moje nervy! Takhle ten souboj s Ivankou opravdu nevyhraji. Ještě, že přede mnou jsou Ratibořice. Sedám na kolo a s větrem v zádech se nechávám překvapit další (pro mne) novou cestou.

      Překvapení to bylo rozhodně příjemné. Krajina se začíná pomalu vlnit a právě vesměs v těch terénních vlnách se nachází malebné obce jako jsou Bohuslavice a Slavětín. Radost pohledět. Ač mapa mne informuje o existenci jezera Rozkoš po mé pravé ruce, ani jednou nemám tu čest. Nevadí!

      Před Českou Skalicí koukám na Lockayův a Myšpulínův elektronický přejezd (podle cedule pro jistotu) ve zkušebním provozu. Mám tady asi naposledy signál. V obci samotné je klasická odpoledně sobotní nálada. Rozuměj, chcípl tady pes. A právě zde začíná Cyklo Route 1046 údolím Úpy. Napojuji se a rozhodně nelituji.

      Už první úsek stezky do Ratibořic dává tušit (podle exotických stromů), že se nacházím v zámeckém parku. Jak jinak taky. Čím blíže k Ratibořicím, tím víc lidí i kol. Jsem v turistické zóně.

      Zámek mne nechává klidným (NEMAJÍ ZNÁMKY!!!) stejně jako tzv. bělidlo a ještě drsnější Viktořin splav. Jsem rád, že mám turisticky exponovaná místa za sebou. Provoz na cestě polevil a já dále dupu do pedálů proti proudu Úpy. A v tom si fšimnnu další novinky: Úpa je splavná! A nejen pro lodě, ale i pro rafty!!! Vzhledem ke kaňonovitému údolí navíc velmi lákavej k plavbě. To by chtělo využít!

      U Havlovic se údolí rozevírá a já začínám mít dost. Sluníčko, které v hlubokém údolí bylo jen zcela vyjímečně, se do mne opíralo plnou svou silou.

      Dojíždím do Úpice, kde bych docela rád dal něco k jídlu. Jenže! To, co jsem řekl o sobotně odpolední Skalici, tady platí absolutně. Nádherně bizardně působí zcela osamocené a točící se (!!!) kolotoče na horním náměstí. Ani živáčka, ani mrtváčka. A o zahrádce to platí taky!

      Jedu dále. Napojuji se na Route 14, která se mezi kopci směrem na Batňovice krásně klikatí. Co už jsem dlouho neviděl, jsou kočičí hlavy na silnici první třídy. To není možný!!!

      V Batňovicích (konečně!) nacházím hospodu ve které se vaří. Pravda, na chatu je to pouhé tři kilometry, ale hlad je sviňa a kdo ví, co mne tam nahoře čeká. Místní hospoda vyzařuje socialismem ( i když záchody už jsou kapitalistické). Pan vedoucí (vleze se do kolonky KLASIK) je úslužný. Dávám konečně jídlo. Mají hotovky (což mne těší) za láci. K tomu Krakonoš? Ne! Raději Budvar. A už je tři čtvrtě na pět. Jdu platit a vyrážím na poslední úsek cesty.

      Velké Svatoňovice neleží zas v tak prudce stoupajícím údolí jak se na první pohled zdálo. Poslední tři kilometry mi nečinily sebemenší problém. A už vůbec žádný problém mi nedělalo najít Romančinu roubenku. Byla přesně taková, jakou ji popsala. Nádherně položená ve svírajícím se údolí. Cesta nad chalupou stoupala k železničnímu náspu a zastávce. Násep uměle rozdělil přirozené pokračování údolí, což bylo v tomto případě spíš výhodou.

      Oproti očekávání na mne nikdo nečekal. Tož jsem neváhal a v mezičase spáchal hyenu. Když jsem začal na lavičce na zápraží konečně usínat únavou, přijel bavor (který tak trochu patřil ke Kačence) a v těsném závěsu Omega.

      I přes mou notnou únavu z cesty, tří piv a sluníčka jsem vydržel s ostatními velmi dlouho pařit. Ze zcela pro mne nepochopitelných důvodů koupil Čárlí pouze jedno štěně s odůvodněním, že přece nemusíme pořád chlastat.

      A tak jsme zapařili! Dámy (Romanka, Kačenka I., Kačenka II., LeV a Kristian - ten zas tak trochu patřil ke Kačence) nám sice postupně odpadávaly, ale my alkoholici ( Čárlí, Fünf, Manťas a já) jsme se rozhodně nedali zahanbit. U ohně se sedělo a povídalo velice dobře. Smrt kolem páté byla rychlá a intenzivní.

- neděle -

      Něco se v Čárlího plánech lehce žvejklo. Fčera takřka plný soudek padl za vlast při prvních RVP (ranních vyprošťovacích potřebách) a to teprve měl přijet Zipp, Danička a Konvi!

      Přiznám se, že se mi sobota nechce ani popisovat. Za své vzaly přesvědčení o nechlastání, i sportovní plány. Naopak se nám dnešek hezky zvrhnul! S Manťasem jsme zajeli pro nové zásoby piv (60 x G10°) a jídla. Samozřejmě autem.

      Celý další pobyt byl naprosto přesně vymezen živým plotem okolo zahrádky Romančiny roubenky. Ani o krok dále! Za zapsání už stojí snad jen to, že atmosféra letošních Čarodějnic se nám rozpovídala stejně kvalitně jako Silvestr 99. Nakonec jsme s Manťasem jeli ještě pro jednu basu Budvaru 12°. Pařba jak má být. A kdy že jsme šli spát? Tak na to se mne, prosím, neptejte! To fakt nevím!

- pondělí -

      Budvar je Budvar! A rána po něm jsou těžká. Má huba (aspoň mi tak připadá) je vyšklebená jako huba Homera Simpssona. Ano, tak nějak bych to vyhodnotil. Začínám plně chápat, že jediné, co mne může zachránit od totální likvidace organismu je sportování. Piva se totiž asi určitě nevzdám!

      Vstávám kolem jedenácté a tím začíná vždy ta nejhorší část akce: BALENÍ A UKLÍZENÍ. A to nemám rád. Většinou se ho neúčastním. Ne, že bych nechtěl, ale většinou na něj prostě nemám! A tentýž stav mám i dnes. Navíc chceme jet na Adršpach, a aby to stálo za to, je potřeba vyjet po poledni.

      Nastala série malých příhod efektivně zkvalitňujících úklid. Každý účastník, který se teď zamyslí nebo zapřemýšlí, se musí hlasitě rozesmát. Taková marná snaha spravit zámek kufru Manťasova auta a nebo několikanásobný pokus dostat mé kolo do téhož auta. Do toho neustále vstávající a lehající si Zipp na karimatku se slovy: "Tak už jedem, nebo ne?" Pro nezasvěceného velmi bizardní divadlo.

      Za maximálního úsilí se nám snad po jedné hodině odpoledne podařilo vyjet. Přiznám se, že pohled na nezamčený kufr Manťasova Favorita, ve kterém se nám po rozložení celého kola, jej tam podařilo umístit, mi nedělal dobře. Ale Zipp to vyřešil po svém, předjel Manťase a já měl po problému. (I když...)

      Cesta přes Malé Svatoňovice a Horní Adršpach se mi velmi zamlouvala. Tu si musím dát na kole! Rozhodnutí pomalu zrálo a po té, co jsme dorazili do Ádru a já uviděl tu spoustu turistů a Poláků kolem, bylo rozhodnuto. Jedu u teď! (Musím přiznat, že pak fšichni známí přítomní po celou dobu ustavičně řešili otázku, proč jsem do Ádru jel?) Jen já věděl své! Rozloučili jsme se a já se ode všech odpojil.

      Ta cesta opravdu totiž stála za svezení! Padla sice Romančina teorie o 17 km z chaty na Ádr (ve skutečnosti 27 km), ale to už mi bylo divné při cestě tam. Nad Horním Adršpachem mne zastavila bouřka. Vlastně průtrž. Než jsem našel místo ke skrytí své maličkosti před živlem, nemělo už cenu zastavovat.

      Po dešti za Janovicemi zůstává pod mrakem. To mi vyhovuje. Ještě si vzpomínám, že bouření blesků se odráželo o Adršpašské skály a vytvářelo velmi zajímavý a nevšedně dlouhý zvuk. Taková malá apokalypsa.

      Cesta z Jířky do Svatoňovic se jmenuje Cesta Osvobození a přítomné dělo se sovětským památníkem u Strákovce dává najevo proč. Těch prvních 27 km jsem si opravdu užil. Bylo mi hrozně zle (stlačil jsem pomeranč a jablko), ale nenechával jsem se příliš rozhodit svým vodnatým žaludkem. Stály totiž (ty kilometry) za trochu nepohody.

      Po čičistouns hájvej jsem dojel do Lipice a odtud po staré známé cestě do Havlovic. Chvíli jsem uvažoval, zda nepojedu zase přes Babiččino údolí, jenže sil nebylo mnoho. Jel jsem teď přímo. Vytyčil jsem takřka přímou cestu na Kuks.

      A taky mám malý problém. Polní, červeně značenou cestu z Vlčkovic na Kuks totiž znám. Jen nevím od kdy. Vybavil jsem si ji (kupodivu!) přesně. Kuks je už zcela zrekonstruován a já využívám přítomné zámecké hospody k občerstvení. Dávám oběd. Od zámku jedu po modré značce kolem nádraží. Ta dále pokračuje přes pole na Kačov a přes les na Ziští. A přesně to jsem potřeboval! Je to nejkratší směr na Chlumec (Přiznávám, že jsem měl zaječí úmysly, jet na Jaroměř a dále vlakem. Jenže jsem svěřil do rukou modré značky mapu jsem pořádnou neměl a tak jsem byl vyveden na správnou cestu.)

      I další část cesty mne příjemně překvapila. Ony ty východní Čechy opravdu stojí za jízdu na kole. Elegantně jsem se vyhýbal hlavním silnicím až do Skřivan. Ano, jak rád jsem je viděl! Baras byl na svém místě (tedy za pípou) a natočil mi Poličku, která mi vyrazila dech! Skvělá pěna i chuť! To snad nemůže být ani ona! Svojanov se svou paní domácí může jít fakt do háje!

      Dlouho jsem se nezdržel. Do Chlumce mi přeci jen nějaký ten kilometr chybí. Loučím se s Barasem a pokračuji (s plánkem v kapse) dál. Kam? Za Monikou.

      Je doma a nemůžu nezastavit. Taky nevěří svým očím, kdo se to tady vyskytnul. Dáváme řeč a domlouváme čtvrteční garden párty. V osm (nerad!) vyrážím dále do Chlumce.

      Nad Chlumcem je černo a bouří se. Navíc protivítr (chladný a vlhký) nedává šanci. Ale povedlo se. Dojel jsem jen za kapkání. Žádná průtrž.

      U Laštovičků se zdržuje i Honza. Koukají na hokej (SSSR:USA 0:3). Pak odcházíme do hospody. To už teda jenom s Čárlím. A koho nepotkáváme! Notně připojeného Konvíska a ségry Vaničkovy. Tak zase jedéém!

      Mám dobrý pocit z tohoto víkendu a týdne vůbec. Vaníčkovou jsme úspěšně debilizovali. BYLY TO PĚKNÉ ČARODĚJKY!