Tour de Radhošť a Pustevny
čtvrtek 17. listopadu

      Chtěli jsme už delší dobu vyrazit s Pivkem někam jinam než jen do hospody. Se snižujícími se teplotami a sychravým větrem ubylo možností sportovního vydovádění a tak jsme využili volného svátečního dne 17.listopadu, cestou vlakem několikrát zacinkali klíčemi na zakuklené komunisty a po sedmé ráno jsme vystoupili do liduprázdného Frenštátu.

      Ve Frenštátu hustě sněží. Jen teplota vzduchu těsně nad nulou nedovoluje, aby cesty romanticky zapadaly příjemně pod nohami křupající sněhovou hmotou. Hledáme nějaký azyl, protože autobus na Pindulu nám jede až za tři čtvrtě hodiny a nakonec jej nacházíme přímo na náměstí. Jediným otevřeným podnikem široko daleko je trafika Café7. Nějak vám to neladí? Nám název však nevadil a vstoupili jsme dovnitř. Podnik v "nudli" skutečně začíná trafikou. Najdete v ní vše, co byste od takové trafiky očekávali. Ale čím dále postupujete do nitra, mění se prostor v malinkou, ale o to útulnější kavárnu. Tady ve Frenštátě bychom ji skutečně nečekali. Náhodní poutníci jako my tady najdou posezení u tří kavárenských stolíků. Hned vedle nich je knihovna plná lehké i těžké četby, takže pokud vám nevyhoví nabídka na pultu, zoufat si rozhodně nemusíte. Prostorem zní tichá hudba nudného rádia Čas. Paní vedoucí v nejlepších letech nám přináší objednanou kávu a k ní nejen oplatek, ale i vodu! To se mi snad v Česku ještě nestalo. Zatoužit po něčěm ostřejším? I to tady není problém a tak v kombinaci z nějakou kvalitní četbou se vám klidně může stát, že u unikátních akumulaček zůstanete až do zavíračky. I nám autobus málem ujel...

      Pindula je sedlo mezi Frenštátem a Radhoštěm, přes které vede hlavní cesta. Tady vystupujeme a na mne přišla nostalgie. Skutečně jsem tady nebyl deset let? Na naše přání reaguje počasí a přestává sněžit. Zakusujeme první výškové metry a po modré značce stoupáme k Radhošti. Jako vždy jsem nasadil poměrně ostré tempo, což jako vždy Jura nese poměrně nelibě. Za necelou hodinu přicházíme na křižovatku turistických cest a po červené značce je to už kousek. Už taky vrchol před sebou vidíme. Tady ve výšce kolem kilometru nad mořem se už sníh drží a dokonce začíná pod nohami i křupat. Prostě paráda!

      Vrchol dobyt! Chtělo by se říct. Zatím jsme potkali pět lidí a kolem kaple Cyrila i Metoděje jsou už jen ti dva před chvíli jmenovaní pánové. Samozřejmě žuloví. Je sice poměrně větrno, ale počasí nás podruhé mile překvapuje a předvádí nám daleké výhledy do podhůří Beskyd, na Ostravu, Štramberk i Vsetínské vrchy, nad kterými navíc visí hustá mračna mezi kterými se občas snaží ukázat kužel slunečního světla. Jedním slovem pohádka! Protože je zima, dlouho na místě stát nechceme a míříme k hotelu Radhošť. Ten je ovšem pro rekonstrukci zavřený, takže pokračujeme dále směrem na Pustevny. Potkáváme stále více lidí. Cestou kontrolujeme stav přípravy sjezdovek před zahájením sezóny, přičemž pohledy z nich na Ostravsko nám přináší co chvíli jinou situaci. Už se tady těším! U Radegasta nás čeká poslední dnešní zklamání - medovina nebude. Je tady sice chlapík s malovanými obrázky, ale bouda je nekompromisně uzavřena. Jdeme tedy dále k poustevnám na Pustevnách.

      Jako z pohádky vypadají zamrzlé poustevny. Maměnka a Libušín samozřejmě nejlépe, ale i Valaška září novotou a čeká na první hosty. My vcházíme do první z nich. Skvělá polévka nám udělala dobře a závěrečná medovina v nás vzbudila chuť pokračovat dále. Ještě pár fotek a vycházíme po červené značce směrem na Tanečnicu. Na jejím vrcholu jsem ještě nebyl, o to příjemněji nás překvapili malí kamenní tanečníci a tanečnice, kterých je na vrcholu snad stovky. Počasí se horší, tak raději pokračujeme dále k rozcestí pod vrcholem. Z něj zelená značka klesá ke Kunčicím pod Ondřejníkem a my s ní. Poprvé nedostávájí naše plíce zabrat a začínáme vykládat. A to tak, že na horním okraji Kunčic se ocitáme neuvěřitelně rychle. Na hranici mezi Kunčicemi a Trojanovicemi se nachází hospůdka. Z venku nevypadá nijak zajímavě, evidentně nahradila bývalý obchod Jednota, ale vevnitř je úplně jiný svět. Nabídka jídel a nápojů je široký, porce značně nepřiměřené a tak zde nějaký čas strávíme.

      Poslední část cesty na nádraží nás čeká až ve tmě. Dobře jsme udělali, protože dvoukilometrová cesta je nepříjemně rovná a dlouhá a měsíc v úplňku, který zrovna vychází, ji osvětluje přece jen milosrdněji. Cesta pro nás byla nakonec tak dlouhá, že jsme raději před vlakem zašli na dvě do staré známé Skalky. Nejprve jsme byli v hospodě sami, ale s blížícími se večerními zprávami se hospoda přeci jen příjemně zaplnila. Nakonec se nám z ní moc odcházet nechtělo, ale to přece znáte všichni;-)

0612105 md;-))