Itinerář: OSTRAVA / STRAKONICE / HOŠTICE U VOLYNĚ - Volyně - Zechovice - Starov - Nahořany - Krušlov - U Mezulánů - Vacovice - Radešnice -Miřetice - Vacov - Benešova Hora - ÚBISLAV, 37km
Hoštice u Volyně
Musím přiznat, že Troška eliminoval náklady na natáčení dokonale, neboť se vlastně téměř nemusel odlepit z návsi. Vše včetně kostela, hřbitova, zámku a "jelenovitého" domu je na dosah ruky. Jen hospoda je kousek vedle a kravín nad obcí. Ale je fakt, že jde o velmi zachovalou jihočeskou vesnici, byť filmokomerce už i tady zasáhla stejně jako panelákové kombytovky, které však ve filmu nehledejte. Z hospody jsme měli jen ten nejlepší pocit, obsluhující blondýna jakoby vypadla z oka hlavní hrdince žárlivých scén a Smejky prý dokonce potkal i jednu starou pan, "...která tam určitě hrála." Jen Michal Tučný si asi v koutě hřbiova moc klidu neužije, ale tak to je. Celkově ve mě nechal více než dvouhodinový pobyt v Hošticích příjemný dojem. Jet ta železniční zastávka by potřebovala trochu poopravit. O vesnici se nebojím...
Konečně jedeme!
Je po čtvrté odpoledne a my konečně vyrážíme na cestu do Úbislavi. Teplo si sice užívám, ale první kilometry po státovce do Volyně nám dávají co do těla. Provoz je hustý a my z něj řidcí. Konečně vjíždíme do městečka, marně hledám místo z prodejem turistických známek a tak raději neprodleně odjíždíme dále. Trojúhelníkové náměstí, které za pozornost rozhodně stálo, necháváme za zády a s nekončícím stoupáním zjišťujeme, že těch třicet kilometrů bude zatraceně náročných. Že by bylo moc té slivovice ve vlaku nebo piv v Hošticích? No, raději šlapeme.
Pod kopcem Pravda se poprvé ukazuje, že naše vyjížďky nebudou zdaleka tak kolektivně idylické, jak jsem si myslel. Smejky totiž beze slova, jen s jakýmsi ručním gestem, pouští naše řady a místo toho, aby se s námi vydal po modré, mizí bez zastavení kdesi v asfaltové dáli. Po chvilkovém nechápavém kroucení hlavou se vydáváme jeho směrem a s radou "To neřeš!" jedeme dále ke krásné a příjemné dědince Nahořany. Název naprosto sedí. Hospoda otvírá až na víkend, takže nám pitný režim zachraňuje až pumpa u kaple pod návsí. Paráda. Za vesničkou sice cesta ještě chvíli stoupá, ale my už si zvykáme;-)) Nalézáme opět naši modrou šanci a po ní projíždíme dvě příjemné vesničky Krušlov a Vacovice. Osadu U Mezulánů reflektuji až z mapy. Za Vacovicemi končí pod Čistou horou sranda a začíná prudké stoupání úzkou cestou posypanou četnými polomy. Cesta se různě lomí, kolo často vedeme a tak moc rádi vyhlížeme "Otava-city" Vacov.
Vacov!
Tady se totiž montují spotřebiče této značky. Ale nás tak nezajímá tento fakt, jako spíš, že hledáme hospůdku. Vylučujeme dva penziony, kroutíme hlavou nad šíleným brutalismem v podobě obchodu Jednoty absolutně nevkusně vplácnutým do rohu náměst, abychom skončili za kostelíkem v hospůdce U mě, ehm, tedy U Jana. (Tuším, že svatého...;-))) Nikdy bych neřekl, jak dobře mi udělá dršťkovka s rohlíkem, což je v tuto chvíli ta nejlepší volba. Sledujeme fotbal. Nejprve jeden a pak, po olášení, že Smejky nás hledá (...), i druhý. Moc se nám tady líbí a slibujeme si, že se tady musíme ještě někdy podívat, poáč Jan stojí za to. Dokonce jsme byli zařazeni do slosování o fotbalové ceny, jež jsme tak úplně nepochopili stejně, jako systém losování. Ale ylo dobře.
Mara si veze v batůžku velký stativ (za což má můj velký obdiv) a hned za Vacovem jej vytahuje, aby si Medvěd dvakrát vystřelil stmívající si krajinu;-))) Pak už ale fakt pokračujeme dále, neboť cesta neustále kamsi padá, aby nás v zápětí (po)vzbudila drsným stoupáním. Jen matně v nastalé tmě evidujeme názvy jako Rohanov či Benešova Hora, abychom se nakonec jeli přesvědčit, až k ceduli, že jsme na místě. Tam ještě jednou ( a naposledy) Mara ochotně vytahuje stativ a já se pokouším fotit noční atmošku a de facto první snímek z Úbislavi. A do toho ndherný zážitek. Proti nám se doslova plouží osoba ne nepodobná svou pomalou mluvou a chováním smrtce. Se slovy: "Nebojte chlapci, já vám počkám, ..." se nám objevuje nečekané mrazení v zádech, Mara kvapem balí stativ a raději mizíme stejně jako zmíněná osůbka. Byl to jen přelud? Doteď opravdu nevíme, ale rozhodně máme z tohoto kraje příjemný pocit. Tady asi ještě něco zažijeme!
Dole v kempu jsme pak za totální voly, poáč jsme měli starost o kamaráda, který byl přece zcela samozřejmě vybaven mapou. Ale jsme (opojeni vším kolem) nad věcí a říkáme si, že jsme přece na dovolené a nebudeme řešit nějaké békoviny...
Na závěr prvního dne by se slušelo vyjmenovat i ostatní účastníky zájezdu, poáč se to jednak sluší a pak už jsme se s němi viděli ve filmvillage. Jde o Toma, hlavu rodiny, Hanu (druhou hlavou) a synátory Radima, který bude ještě pořádně pracovat na nabourávání mého cyklistického ega (;-))) a mladšího Lukáše, který se nakonec projeví v později nastoupivší pánské společnosti jako větší drsňák než jsme si mysleli;-)))
Hoštice u Volyně
Volyně
... a zbytek cesty do Úbislavi
