chat

Akce roku 2006

Náš diář

úterý 13. června
úterý 13. června: R661 "Rožmberk" Ostrava - Přerov - Brno - Třebíč - Okříšky - Jihlava - Jindřichův Hradec - Veselí nad Lužnicí - České Budějovice - Strakonice

      Po dvanácti letech jsem navštívil Šumavu. O výletech po jejich kotárech však píšu v dalších kapitolách. Tady bych rád napsal pár řádků o samotné cestě na místo dovolené, protože už ta byla sama o sobě zážitkem - a mnohokrát i dost nostalgická...

Ostrava - Strakonice

      Nastupuji do rychlíku Rožmberk, který už o své lepší časy přišel. Opravdu už je dávno pryč doba, kdy poměrně luxusní rychlík jezdil v noci a cestující mohl strávit celou cestu spánkem. Dnes už takový vlak vlastně nejezdí a je třeba cestou z Ostravy do Strakonic obětovat deset hodin. Těžkodrážní letně rozpálené koženkové království je "svým způsobem poezie," ale aspoň jídelní vůz by skutečně bodnul. Takhle je vlastně jedinou možností k doplnění zásob pouhé obraty směru jízdy v Brně, Jihlavě a Budějicích. Takže člověk znalý se předzásobí z domova. A tak jsme učinili i my. Zatímco Smejky s Marou vezou zásoby jídla a piva, já jsem naplnil půllitr ohnivou vodou.

      Před pátou hodinou jsme už tedy v našem kupé kompletní a užíváme si do Přerova jediné rychlé trati. Pak už přijde spíš fáze houpací a tu někde za Brniskem vystřídá ještě fáze kochací. A ta hlavně může za spoustu fotek, které jsme pořídili během cesty.

      Jako první přichází focení brněnského Špilasu a Petrova. Jak zjišťujeme, nejde v rozrncaném vlaku i disciplínu zrovna nejjednodušší, navíc když nám snímání komplikují poměrně časté stromy a v mém případě i navíc neskutečný "smysl" pro trefení trakčních sloupů - ano, hned třikrát... To pravé fotostřílení nastává však po prvním obratu, kdy dostáváme do druhého čela brejlovce a Mara kdesi před Náměští nad Oslavou poprvé mohutně nabírá dech vysošiny: "Hoši, tady je to fajne, tady začíná Šumava!" Neměl sice tak úplně pravdu, ale vyfasovali jsme poměrně dobrého brejlovce, takže stoupající a stále se točící trať zvládáme bez jediného zbytečného zastavení.

      V Třebíči na mne přichází první nostalgická chvilka nejen kvůli tomu, že právě tady svého času (t)dlela ségra, ale díky tomu jsme tady zažili nejednu skvělou akci. Když se k tomu přidá ještě místní rodák Marťas Beneš a jedno víc než exkluzivní zhulení na vysokém železničním mostě (viz Balónková Třebíč). Takže střílím jako o duši, poáč trochu ospalá ranní Třebíč vypadá moc dobře.

      V Okříškách střílecí tempo přece jen mírně opadá, stejně jako naše pozornost, které se ze začátku okolní krajina těšila v míře naprosto nebývalé. Až další otočení směru v Jihlavě, kdy dostáváme do čela poměrně zachovalou laminátku (kterou však v zápětí Smejky překřtí na Igelitku a u toho už zůstane) se začínám zvedat k větší aktivitě. Zastávka v Kostelci u Jihlavy u mne naprosto automaticky zvedá první vlnu nostalgie a vzpomínek na dávné výlety vlakem do Telče a Slavonic. Následují Počátky - Žirovnice a v Jindřichově Hradci při pohledu na vagónky úzkokolejky už vyloženě taju. Ano, Česká Kanada! Pak následuje (abych byl stylový) zločin v Kardašově Řečici, který jsme spáchali už také několikanásobně. Stejně jako vzpomínám na moknuvší téměř nahou Volejku při cestě na Červenou Lhotu. Jojo, vzpomínky jsou milá věc. To už se budí Mára a kouká, jak je okolí Veselí nad Lužnicí celé nějak na rovině. To já už zase myslím na nedalekou Soběslav, motorest Lada a smaženého kapra. Ach jo, ty moje nostalgické nálady...;-)))

      V Budějicích naposledy střídáme směr jízdy, stále s laminátkou v čele, a míříme ke sPlzni. Já jsem poměrně zklamán, že na nástupišti v tomto městě nebízejí G12 (nic proti značce), což si Budvar fatálně neošéfoval. Vyjíždíme k posledním kilometrům. Před námi se z jedné strany otvírá výhled na šumavské hory a z druhé strany je konečně vidět i Hluboká, kterou v Zámostí Mara marně hledal. Projíždíme Putimí, zastavujeme v Protivíně, kde vedou do pivovaru stále glajzy a za chvíli už opouštíme ve Strakonicích po více než osmi hodinách náš poplužní expres. Další historie pak vlastně pomalu patří do další kapitoly. Čekáme totiž, zda směrem na Vimperk pojede pouze "motor" nebo přece jen (prý to ovlivňuje zájem cestujících...;-o) zařadí ještě jeden opoťený plech, kam by se vešla i naše kola. Nakonec nás dráha vměstná do jednoho kočáru a po naší otázce: "...která zastávka jsou vlastně ty Hoštice?" odpovídá průvodčí standartně: "Snad třetí - čtvrtá. Uvidíme podle zpoždění, jestli tam nebudeme jenom přibrzďovat..." To už začíná Smejky větřit a v následujících hodinách s ním nebude už kloudná řeč... Proč? Tak na to je třeba kouknout do druhé části vyprávění.

fotky