Itinerář:
ÚBISLAV - Stachy - Bláhov - U Baurů - Nový Dvůr - Babůrek - Nové Hutě - Svinná Lada (Chalupská slať) - Borová Lada - Knížecí Pláně - Alpská vyhlídka (Bavorsko) - prameny Vltavy - Kvilda - Jezerní slať - Horská Kvilda - Zlatá Studna - Churáňov - Říhov - Michalov - ÚBISLAV, 67km.
Na dnešek jsem toho moc nenaspal. Asi na mne přišla zbytečná cestovní horečka. Večer jsme všichni zalehli relativně brzy a možná i to bylo důvodem častého buzení. Vstávalo se kolem půl osmé a už po osmé jsem vyrazil do Stachů, abych ostatní nezdržoval a vyřídil nákup pohlednic, jejich napsání a zaslání. V devět hodin se skutečně na náměstí objevují i Radim, Mára a Had a můžeme vyrazit. Začátek cesty je stejný, jak jsem jej jel v sobotu a až u Baurů, kde zelená značka míří přímo k lesu, my pokračujeme dále po asfaltu. U Nového Dvora však čekáme na pořádně nasraného Máru, protože Had na něj na dost drsné křižovatce nepočkal a jel dál. No nic, stalo se, vyníkem jsem byl označen já, tak co;-)
Cesta až k rozcestí nad Babůrkem šla stejně těžce jako v sobotu, takže dusnem to asi tenkrát nebylo. Silnice totiž stále stoupá. Někdy nápadně, někdy méně. K Babůrku ale už kilometr klesáme po silnici na Vimperk, která se honosí úplně čerstvým asfaltem. U Babůrku stejně jako v sobotu zabočujeme doprava a míříme ke spodnímu konci Nové Hutě. Hotel Klostermann je ještě zavřený, takže bereme útokem vedlejší obchod a doplňujeme tekutiny, následně aspoň chvilku spočneme a jak zjišťuji, času máme dost, protože Tomáš s Lukášem, kteří mají dojet do Kvildy autem, jsou ještě v kempu.
Bílá cyklotrasa do Svinné Lady je naprosto pohodová. Jede se téměř stále dolů širokým údolím, navíc je příjemně pod mrakem, takže cesta utíká. Mára občas zastaví pro focení a Radim jednou končí v kopřivách, protože jednu ze zatáček decentně podcenil (nebo se kochal;-)).
Další zastávkou je Chalupská slať. Dnes bude podstatně fotogeničtější a navíc poválky až k vyhlídce mizí kdesi ve vzdáleném lesíku. Zhruba uprostřed cesty nacházíme místní mediální hvězdu: ještěrka ležící na poválce se nehne ani když jdeme zpátky, natož když stejnou cestu půl hodiny po nás absolvuje Tomáš s Lukášem, kteří k nám s Kvildy konečně dojeli. Chalupská slať je skutečně nádherná, jezírko je oproti ostatním přístupným slatím rozlehlé a mají tady i kachny jako místní atrakci - nekrmit! Had je fascinován brusinkami, já zase nádherně "kvetoucími" zakrslými borovicemi. Skutečně příjemné místo a dnes s o poznáním menším provozem než v sobotu.
Poslední známou zastávkou je Borová Lada. Všem slibuji, že nadlouho poslední a že teď už bude jenom hůř. Každý tedy nabírá sílu dle vlastních dispozic a v pravé poledne vyrážíme na cestu, po které se před více než patnácti lety mohla prohánět pouze pohraniční stráž. Ještě nezbytná bývalá základna PS na konci Lady (dnes policejní základna), nezbytná závora a jsme v pásmu nikoho. Signálka se táhne dlouho do kopce a sotva se kopec narovná, stejně udělá i signálka a člověk má pocit, že teď pojede rovně až do Říma. A ono ne! Za pár kilometrů se lesní signálka stočí doleva a člověk se ocitá v úplně jiném světě. Knížecí Pláně tady tomu říkají. Leč z původní osady nezbylo nic a teprve nyní vyrostl aspoň horský penzion s občerstvením. Protože nemáme mapu (Hadovi jsem jaksi zapomněl říct a ho to ani nenapadlo - na co?), čekali na mne všichni o pár kilometrů zpátky u odbočky pro běžkaře s nápisem Prameny Vltavy. Kupodivu se nechali přemluvit a už míří za mnou.
Knížecí Pláně se už nacházejí na proslulé cyklistické hájvej číslo jedna, proto i dnes je tady už lidí dost. Obsluha úměrně pomalá počtu lidí (= na takový návaly tady nejsem zařízenej!) a tak dáváme jen pivko a vyrážíme k dalším místům. Tím je "centrum" Knížecích Plání, čímž byl kdysi velký barokní kostel. Ten komouši zlikvidovali dokonale (aby jej náhodou nechtěl použít jako úschovnu narušitel hranic), ale u okolního hřbitova tak "pečliví" nebyli, takže z jeho trosek povstal staronový. Náhrobky evidentně nesou šrámy, ale vesměs stojí. Muselo tady být krásné, i když asi drsné žití: okolní kopce, pastviny (i dnes) využité k pasení dobytka. Nechybí ani cedulka se základními údaji o bývalé vsi a mně už se zase pění krev z neskutečného vzteku na jakéhokoli komunistu. Ještěže tady žádný není...
Další cesta k Alpské vyhlídce nám dává pořádně zabrat. Stále (zpočátku nenápadně) stoupá, aby nakonec ukázala, že ještě zdaleka nejsme na střeše Šumavy. Cesťáci tady spravují most, objížďka chybí a nasáčkovali se tak, že se pěkně dlouho procházíme mlázím. Alpská vyhlídka je jediná, která momentálně vstává z popela. Jinak z Bučin nezbylo ani zblo, neboť hranice s Bavorskem je odtud jen coby kamenem dohodil. A toho využíváme a jedeme se tam podívat. A dočkáváme se klasiky. Z osídleného Bavorského lesa vede až na hraniční mostek téměř dálnice s luxusním asflatem, závora ji jasně řeže a za ní už jen budka jako vystřižená z Třech veteránů, šotolinová cesta a dravá příroda. Nevím, která strana vypadá komičtěji, ale víme, že tuhle hranici opravdu nikdo nehlídá. Přesto tady panuje čilý ruch, němci (zřejmě bývalí obyvatelé Bučiny) tady chodí na procházky a v zarostlé vsi marně hledají zbytky stavení, natož onu zmiňovanou vyhlídku...
Už jen kousek nám zbývá k pramenům Vltavy, ale cesta nás ani teď nehodlá nijak šetřit. Stále stoupáme až na rozcestí ve výšce 1180m.n.m., odkud to už evidentně do kopce moc nejde a kde chvíli odpočíváme a nabíráme sil. Další cesta vede prudce dolů a je po ní zákaz jízdy na kole. Takové cyklotrasy skutečně miluju a také se podle toho všichni zachováme - zákaz ignorujeme, protože tady není žádný provoz a cesta rozhodně není tak nebezpečná. Po dvoukilometrovém sešupu přijíždíme na rozcestí s asfaltkou. Doleva klesá evidentně do Bavor, my volíme opačnou stranu, která mírně stoupá. Tady také vidíme klasický produkt šumavské kůrovcové kalamity. No a co, že tady stojí mrtvé stromy? Totéž jsme viděli v Norsku a stejně jako tam už pod nimi vyrůstají stromy nové. Ale pojeďme ještě kousek do kopce. V okolních kopcích totiž pramení naše národní řeka, respektive její Teplá část. Studená je v Bavorsku.
Tady to je! Skruž, nad ní dřevěná plastika a hutný pramen, který podezírám z vypočítavosti. Přijde mi celý takový umělý - záměrně přivedený k tomuto místu (poáč u cesty). Navíc si tohle místo vůbec nevybavuji z před dvanácti let. Něco je špatně. Nicméně pocit, že těm pražákům můžeme aspoň trochu té řeky vypít je famózní a všichni čerpáme do příslušných nádob vodu z Vltavy. Následuje nezbytné focení pro důkaz (což tady moc dobře nejde) a můžeme se pustit cestou ke Kvildě. Cestou potkáváme ještě spoustu dalších pramenů, jež by šlo klidně označit za pramen Vltavy. Nacházíme se totiž v pramenné míse a to se pak těžko něco určuje.
Cesta do Kvildy byla naprosto pohodová. Úzká asfaltka stále klesá a vlastně zastavujeme až někde uprostřed, kde všichni koukají na stále patrnou signálku. Mému vysvětlování nevěří, prý to nemohlo být tak drsné. Asi těžko mi to vymluví, když je dodnes patrné, jak byla bytelně stavěna. I písek, jímž byla vysypána je místy stále patrný...
Kvildu jsme stanovili coby obec obědovou. Koneckonců, je už čas, poáč máme tři odpoledne. Na náměstí potom ještě koukáme na plastiky podobné té, která stála u pramenů Vltavy. Jsou zajímavé a hlavně jednou je Tom vážně fascinován. Posledním novým navštíveným místem dnešního dne byla Jezerní slať. Jak jsem psal už v sobotě, pamatuji ji úplně jinak, nezarostlou a občas bylo vidět nějaké to jezero. Teď vůbec nic, jen brusinky Hada opět uspokojují. Vylézáme ještě na vyhlídkovou věž, zda přece jen něco neuvidíme, ale kde nic tu nic. Cestu do Horské Kvildy si s námi dají ještě i Tomáš s Lukášem, nakonec to vezmou ještě i přes Filipovu Huť, zatímco my míříme směrem na Churáňov, před kterým si Had opět postavil hlavu a i když na něj máváme, ať jede za námi, s Márou jedou jinak a vlastně je dnes uvidíme až v Úbislavi. S Radimem se po nich sháníme ještě marně na Churáňově, ani je nenapadlo zastavit, tak jedeme také.
Cesta z Churáňova je vždycky za odměnu, fičí sama, kilometry běží a díky vychytané zkratce přes Michalov se elegantně vyhneme Stachům a během chvilky zastavujeme v úbislavské hospodě. Tam Radim se mnou posedí, nicméně taky časem mizí, stejně jako já, když všichni ostatní přijdou po třech hodinách jako navonění frajeři. A tak zatímco se ostatní rozhodli pořádně poslední večer rozjet, dávají stolní hokej a do jukeboxu cpou prachy, já se loučím, jdu do sprchy a jdu spát. Tour de Šumava vlastně končí.
md;-))) 14.07.2006
