Fotogalerie
aneb co se nevešlo do článku...
TRIOkača
Veselí na Moravě
Uherský Brod
Luhačovice
Staré Město u Uherského Hradiště
Drahotuše, konečná stanice. Vystupte, prosím!
Béďa. Tento James Bond České dráhy, milovník všech žen, či neodolatelný bonviván je zaměstnán u našich drah. Dělá průvodčího (on tento termín však nepoužívá, poáč je přece vlakvedoucí...) a vozí tramvaje na trase Těžký Češín - Břeclav, případně Přerov - Vyškov. Civilní jméno zde nemá smysl říkat, neboť mu stejně nikdo neřekne jinak než Béďa. Tohoto lamače ženských srdcí jsme vlastně potkali kdysi dávno před lety na hokeji ve Zlíně a dodnes dokáže svou přítomností zcela rozčeřit jinak poklidnou hladinu pohody. Nevěříte? I Kufberek na jedno takové setkání vzpomíná:
To bylo před lety, Béďa přespával u mne a jako obvykle u sebe neměl dostatečný obnos peněz. Já se však zachoval jako správný hostitel a zaplatil mu vše, na co si jenom vzpomněl. Až na jedno: cigára z principu nekupuji nikomu. A tak se stalo, že jeho kuřácký absťák během pozdního dopoledne doznal takových hodnot, že začal vymetat kdejaký vajgl kolem čínské restaurace, kde jsme mezitím obědvali. Dodnes nechápu, jakto, že se i přes jeho nesporný bonvivánský výzorem a po propařené noci, nenašel nikdo z kolemjdoucích, který bu mu cigáro dal. Možná za to mohou všudypřítomné sviňákovské socky, které zapříčinily, že lidé ignorují i člověka, který je skutečně v krizi. Dodnes vzpomínám na jeho vítězoslavný výraz a jiskru v očích, jak se mu nakonec jednoho, docela slušně dlouhého, vajglíka podařilo najít. Zřejmě nějaký autobusák neodhadl délku své pauzy...
Odvedl jsem tedy svého hosta na nádraží a u vlaku koukám, že Kufberek cestuje kamsi stejným vlakem. Žádám jej, aby na Béďu dohlédl a ten se zcela suverénně s dvěma pivy v rukou usadil vedle Kufberka v jedničce, což nevím proč, rozhořčilo ostatní spolucestující. Už před Hranicemi, jak Kufberek vykládal, litoval, že mne z vlaku zdravil. Jedno pozdvižení nemělo konce a tak se moc těšil, jak Béďu v klidu opustí v Hodoníně, kde přestupuje. Jaká chyba! Odtama právě Béďa pochází a tak Kufberka neustále lámal a lámal, že zajde domů pro prachy a někam za ta cigára jej ještě pozve, poáč: "...ten Medvěd je tak neuvěřitelná kurva!!!" ...
Sami už teď zajisté chápete, že když naše první s Pivkem naplánovaná Tour de koridorová trasa vedla přes Hodonín, nemohli jsme se Béďovi ozvat. A tak ve Sviňákově sedáme do pivních růžovo-modrých vagónů (proč pivních? inu, nesou označení BEER, tak..., prostě pivních) supersity Moravia a míříme na jih. Samozřejmě jsme se Béďovi předem neozvali, aby neměl čas zamávat krovkami a uprchnout před námi, ale to nám po našem příjezdu samozřejmě řádně vyčetl: Že nemá peníze a tak. Najít nějaký slušný podnik v Hodoníně, takhle po osmé ráno otevřený, je problém, takže nám Béďa doporučuje skvělou nádražku v Lužici, což je jen o stanici dále na Břeclav. povídám Béďovi, že ale přece nebudu vypisovat kilometrickou banku na pět kilometrů, což je nesmysl a Béďa mne uklidňuje, že zařídí, že NIC platit nebudu! Konečně, povídá, ani já jsem si řežijku nevzal...
Nastuoujeme tedy do vlaku a průvodčí se místo odpovědi na Béďův pozdrav raději pokřižuje. A to tady na jihu sakra něco znamená;-)) Přijeli jsme tedy do Lužic a už koukáme, že hned přes cestu stojí příjemné restaurační zařízení. poprvé v životě zažívám ten pocit, jak to vypadá, když nedočkavé násosky čekají na otevření svého lokálu. V našem případě šlo však spíš o sekundy a musím říct, že prostředím, jídlem, pivem i cenami jsem byl maximálně spokojen. No posuďte sami: Kde jinde dostanete Plzničku (a dobrou!) za 22??? poseděli jsme tedy necelé čtyři hodiny a pomalu začali přehodnocovat náš původní záměr. Místo směrem na Břeclav jsme se s Béďou vrátili do Hodonína a tam jsme jej marně lámali k tomu, aby s námi pokračoval dále do Luhačovic. Marně jsme mu vysvětlovali, že mu vše zaplatíme. Pivko doknce přislíbil i cigára. Ale vše marné, nastupujeme do TRIOkača stroje, loučíme se s Béďou a míříme do Veselí na Moravě.
Netušili jsme, jakou poctu nám vysmekla Česká pótrať, neboť až po příjezdu domů koukáme na internetu, že TRIOkača, kterou jsme se posunuli do Veselí na Moravě vlastně jezdila pouze zkušebně a teprve od následujícího pátku ji oficiálně pokřtili místní potentáti a tím jakože uvedli do provozu. Jenže my neměli čas vnímat ani (pro nás zcela novou) krajinu, ani jízdu triokačou, protože nastala tradiční anabáze s lomeným jízdným v kilometrické bance. Od té doby, co průvodčí vyfasovali chytré POPy, jsou ještě důležitější a co jim ta zázračná skříňka nespočte, to neexistuje. Aspoń podle nich. Když už jsem byl v koncích, argumentoval jsem tím, že mi to takhle přesně poradil jeho kolega. Marně. Vyzkoušel jsem i slovo Béďa, ale proto také neměl pochopení. Nakonec jsem byl rád, že mi KMB vůbec vrátil a jeho zdviženému ukazováčku a slovu: "Příště...!" se směju ještě dneska;-))
Ve Veselí na Moravě přestupujeme. Musím přiznat, že jeho velikost, ostrovní nástupiště a dokonce i infotabule Pragotron mne dost překvapili. Vydáváme se hledat svůj příští spoj a je pravda, že když se člověk neorientuje, hledá se dost blbě a nápis Kunovice ve mě ještě nevzbuzuje příliš důvěry. Vzhledem ke svým letošním mimořádně vyvinutým dezorientačním schopnostem přenechávám další bádání Pivkovi a raději fotím. Na nádraží se totiž fotí báječně. Hlavně, když přijede nějaký vlak. Na kolejích zavládne zdánlivý frmol a na fotkách to pak vypadá docela dobře. Navíc, jak jsem už zjistil, takhle v létě je i co fotit...
Rychlík od Brna, který nás dále odveze do Uherského Brodu, je sice tradiční koženkový, ale musím říct, že takhle vypiglované vagóny (schválně jsem jich prošel více, abych nelhal) jsem neviděl už snad roky. Cesta ubíhá a kdesi koukáme, že u přejezdu, kde se vlak šourá a který se teprve staví, postává Karel Bulín. Toho jsem neviděl dlouho a byl zabředen do mobilního hovoru, takže nestačil pozdravit a my zase ještě netušíme, že to dnes není poslední Bulín, kterého dneska potkáme. V Uherském Brodě navrhuje Pivko přestup a hlavně pauzu, takže dáváme jakože Nejlepší pivo na Moravě do 0,6l a čekáme na další spoj, který je u nás dříve než tuhle přemíru nejlepšího piva stačíme zkonzumovat. Ve vlaku nás čeká další kulturní šok, protože tady už rozpálené a čpící koženky vypadají správně těžkodrážně. Ještěže jedeme jen takový kousek, říkáme si jen krátce než nám dojde, že stejnou soupravou zřejmě pojedeme i zpátky.
Luhačovice nebo Bystřička? Tentokráte v tom máme zcela jasně neboť vůně lázeňských oplatků se line už od nádraží. Tady nám teprve dochází, že na nějaké kolonádění nemáme vůbec čas a tak docházíme aspoň do středu města na rychlou večeři a také nějaký ten oplatek na památku. Na nádraží pak téměř běžíme (to tady snad jinak ani nejde, protože pokaždé nějak podceníme vzdálenost) a do před hodinou opuštěné, nyní již sluncem řádně rozžhavené soupravy nasedáme a vybíráme relativně čisté kupé. Cestou spíš klimbáme zmoženi celodenním cestováním a neskutečným vedrem, jen občas jdeme na vzduch (tj. na chodbičku k oknu) a cobydup jsme ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kde Pivko navrhuje, abychom raději opustili koženky posečkali v místním vyžieráku na příjezd pivní Moravie.
Jak řekl, tak se i stalo. Zcela náhodou jsme dokonce nastoupili do stejného vagónu a s ještě větší náhodou sedáme ke stejnému stolu. A jak jsme to poznali? Číslo? Ba ne, lahváče! Ty naše dva ranní prázdné vyprošťovací láhváče jsou stále stejně zabodnuty v koši. Inu je vidět, že Slovensko už je někde jinde. U nás by zmizela i žvýkačka...
V Otrokovicích koukáme, jak výhodné je centrální řízení provozu na stokilometrové trati, protože (pro změnu) DUOkača, která měla přivézt lidi ze Zlína na náš vlak měla lehké zpoždění a přesně dle klasické zákonitosti brzdí v okamžiku, kdy náš vlak cukne a vyjíždí. To pak peprně komentujeme paní průvodčí, která je z toho sice nešťastná, omlouvá se a říká, že s tím nic nenadělá, což chápeme, ale víme své.
Možná za tu drzost vůči průvodčí náš vlakem před Drahotušemi zvolňuje a o chvíli později již přistává mezi další dva EC vlaky. Copak copak, ptám se sám sebe a raději se rovnou snažím zeptat kolegů v Olomouci, zda nám do něčeho nebouchlo. Letošní rok je na bouřky obzvláště bohatý. Kolega odvětí: "Ty seš tam taky?" A o chvíli později už s naším Jardou Bulínem stojíme na 1. platformě a čekáme na kolegy z Olomouce, kterým zaprvé samodeci pomůžeme a za druhé se poposuneme blíže k domovu, poáč jak se mne následně ptala "našeů průvodčí: "Budeme tady dlouho?" Dlouho, paní, dlouho;-)
Náhradních desek není nikdy dost, takže do Hranic z opačné strany míří i kolega Pendolino, čímž máme zajištěn i následný odvoz domů. Abychom nemuseli vézt do Vsetína Buldu, dokončujeme práce na odstranění poruchy a jako bonus si pak vybíráme návštěvu Štramberku. řeknu vám, že lepší tečku za dnešním putováním jsme si snad ani nemohli přát. Jednoduše paráda.
md;-))) 06.07.2007