Fotogalerie
aneb co se nevešlo do článku...
|
Poměrně nový vlak InterCity Moravia se svými nepřehlédnutelnými a dnes již značně zanedbanými pivními vagóny mne přivezl do Břeclavi krátce po osmé hodině ranní. Politika České pótrati v posledních letech vykazuje velkou dávku neustálých nesystematických změn a chaosů, takže přeprava mého kola podle toho vypadala. Teď jsem však již v pohodě, protože stojím před nádražím a hledám první značky cyklotrasy. Počasí mi bude podle všeho přát, takže se ještě krátce zastavuji na obecním úřadě pro turistickou známku a směrem na Poštornou opuštím město. Ne však na dlouho, protože cyklotrasa, která mne má přivézt na Pohansko, se prudce stáčí za Dyjí a kolem ní se v podstatě vracím až k nádraží. Zajímavé. Podlézt pótrať je v bahnitém terénu těsně u řeky docela edvenčr, ale to už se cesta mění na velmi příjemnou alej, která stále kopíruje řeku Dyji na koruně protipovodňové hráze. Směr změním až u nového železničního mostu na Slovensko, kdy si mohu "vychutnat" terény cesty vedoucí jakousi zahrádkářskou kolonií, ještě podjedu před chvílí zmíněnou trať a už jsem na kraji zde tolik proslulých lužních lesů.
Po včerejším slejváku je vzdušná vlhkost dost vysoká, ale zase se dobře dýchá a slunce si přes ranní mlhu teprve hledá své místo na obloze. To je velice příjemná konstalace na průjezd tak tajemným místem jakým Pohansko bezpochyby je. Kdysi dávno tady už bydleli naši starověcí předchůdci, aby zhruba na stejné místě o hodně let později vybudoval zdejší "kmen" Lichtenštejnů jeden ze svých diznejovských stánků. Pohansku dnes totiž vévodí především letohrádek, který sice byl opraven poměrně nedávno, ale je na něm zároveň vidět, že na materiálu se rozhodně šetřilo. Mne však zajímají spíš ty starší dějiny a tak jsem se nemohl nezajet podívat na rekonstruovanou pravěkou vesnici. Docela pikantní spojení se stavbou z 19. století. Skoro bych řekl, že na tohle tajemné místo patří spíše ty chatrče. Lužní les se tady jakoby zázrakem na chvíli rozestoupil a tahle obrovská planina byla určitě příjemným úkrytem tehdejších divokých kmenů.
Když jsem se dostatečně pokochal zdejší přírodou, opustil jsem Moravskou cyklostezku a rozbahněnou cestou jsem se vydal více na západ směrem k řece Dyji. Nejprve však ještě přejíždím jakýsi suchý kanál či poldr, to hned jakmile jsem opět opustil temný hvozd, a o chvíli později pak procházím brankou, která odděluje jakousi pro mne nepochopitelnou oboru od zbytku světa. Pár šlápnutí do pedálů a já se přiblížil betonovo-dřevěnému mostu přes Dyji. Tenhle bizardní most tady zřejmě zůstal po pohraničnících, teď se však báječně hodí. Stopy po bývalých signálkách jsou tady vidět ještě i dnes, i když se příroda snaží si nelogicky a nudně rovné cesty vzít zpátky. Ani netuším, že kousek od cesty už je vlastně Rakousko. A je docela fajn, že to člověk neví. Nemusí přece být stále upozorňován, že je v území nikoho. Tady to rozhodně neplatí. Jen ta signálka naprosto ignorující terénní vlny připomíná dobu temna, která tady vládla. Teď je spíš příjemným osvěžením, nebo také posílením kondice, když se člověk v jinak nudně rovné krajině poněkud zhoupne. ouky střídají obdělávané pole, semtam lesy, ale už ne nutně lužní a už jsem u železnice na Vídeň.
Těsně u železnice a také i u hranice leží v malebném místě Františkův rybník. Jen ten zpupný zátaras tady hyzdí krajinu. Komu asi kdysi bránil v cestě? Na hrázi rybníka si lze zarybařit a pár lidí této skutečnosti i využívá, já však pokračuji dále po asfaltové cestě dále. Cesta se teď více točí, takže jsem signálku opustil a po pár zatáčkách míjím silniční přechod do Reinthalu. Okrajem Bořího lesa, jehož hloubku mohu vytušit maximálně z mapy, pokračuji dále, míjím Lichtenštejnský Boří Dvůr a pomalu, ale nezadržitelně se blížím k Valticím. Už jejich krásný horizont ve mně vzbuzuje vzpomínky a když zastavuji na zdejším krásném náměstí pod zámkem, už se mi vybavují konkrétní vzpomínky. Kolikrát už jsem tady byl? To je asi zcela jedno. Dokonce vynechám nedaleké Randez vous i další stavby, které by mne přivedly do cíle dnešní cesty, do Lednice, a raději ještě vyšlápnu krásnou bránou k místnímu zámku, nafotím pár snímků a odpočinu u jedné sklenice zdejšího rýňáčku.
Po krátkém odpočinku už ale opět sedám na kolo, hledám červenou značku a kolem místních vinařských závodů stoupám do starých vinic. Ano, mým dalším místem, které chci navštívit, je Rajstna. Na téhle vyhlídce Lichtenštejnové přece jen ještě nešetřily, její podstatná část je postavena z kamene a snad i to jí pomohlo přežít časy temné v tak bezprostřední blízkosti státní hranice. Před lety, když jsem tady byl, byla v zoufalém stavu, ale dnes už její vyhlídková plošina, co plošina, náměstí, láká ke zhlédnutí okolí. Já mám však smůlu, poáč je pondělí, ale každopádně musím na chvíli zastavit, protože předchozí kopec mi dal pořádně zabrat. Ani tady si bývalá signálka nevybírala a vzala to do kopce rovnou a já po ní. Ani kvalitní asfaltový koberec příliš nepomohl. Ale proč se tady také nezastavit. Je tady skutečně příjemně.
Hned kousek od Rajstny cyklotrasa míjí přechod do Schrattenbergu, pokračuje meruňkami pokrytým Syslím vrchem a pomalu klesá do Úval. Kdepak, nejsem u MNM, stále jižní Morava, ale zanedbanost mne přece jen překvapuje. Tolik let (naposledy jsme tady byli v roce 2000) a pořád je tady všechno takové ošuntělé. Na okraji obce se staví, dokonce i penzion, ale přijde mi to nějak málo. Hospoda má stejně zavřeno, takže mohu (opět po signálce) přejet přes Paví kopec a mířím k Sedleci. Na jeho okraji sice cedule lákají k návštěvě místního JZD (ano, fuj) a koštu vín, já ale raději jedu dále až do MIkulova. A tady přichází pořádné překvapení. Kdysi šedé a ospalé městečko prokouklo. A zatraceně prokouklo! Zámek nad městem nabral barvy, městské střechy jsou také veselejší a já s úlevou zastvuji ještě před "hradbami" v jedné z místních restaurací. A aby ne, tělo si řeklo už o zasloužený příděl kalorií, takže menýčko a dvě plzně to jistí. Na víno už si začínám šetřit chutě na večer. Jako bych věděl, co mne ještě dneska čeká...
Naplněn jen velmi zvolna pokračuji dále k městu. Není také kam spěchat. Čas mám skvělý a po letech si člověk chce vychutnávat: "Jo tak tady jsme tenkrát vytáhly holky na oběd. Hmm, restaurace už nějak nerestauračí, ale jinak město kvete. Opravené náměstí mne doslova dostává a protože se mi nechce nikam spěchat, jdu mrknout i k zámku, kde se (jak jinak) zase něco opravuje, ale z jeho zahrad je výhled více než parádní. Až snad někdy po druhé hodině mám chuť pokračovat v dalším šlapání. Kozí hrádek i jeskyni Na Turoldu dneska vynechávám a už funím na cestě k Pavlovu. Pálavské vrchy skutečně nedají člověku spočnout, ale tajně doufám, že milé překvapení mne tam nemine. Snad i proto míjím nebo spíš projíždím kolem Kočičího kamenu, profičím Klentnici, koukám na Dívčí hrady a prudce brzdím na dolním konci Pavlovské návsi. A? Nic! Ba, ne, přeci jen čest zachraňuje oficiálně stále ještě zavřená obecní hospoda. Tak alespoň ten Gambáč. Nebo dva. Kdepak, tři se vejdou:-)
Opouštím poetickou Moravskou vinnou stezku a kolem Novomlýnské nádrže a vlastně i kolem řeky Dyje se vydávám Mikulovskou stezkou k Bulharům. Tady už cesta ztrácí poetiku, přece jen ty lužní lesy by tady seděly více než nekonečná vodní modř, ale o to více mi kolo šlape. Dá se říct, že i samo. Za Bulhary opouštím asfalt a polní cestou, která mne má přivézt na konečnou, pokračuji kolem řeky. Jenže Povodníci se rozhodli spravovat místní jez a tak než definitivně vklouznu do lužních lesů, musím si naposledy "vychutnat" bahnitou lázeň, kterou tady po sobě zanechaly zcela šetrně (jak jinak...) stavební stroje. Ale za ten závěrečný bonus to rozhodně stálo, protože příjemná písčitá a neustále se točítí cesta protíná lesní hlubiny, občas nějaký ten mostek a zničeho nic už stojím na lednickém náměstí. Ještě kouknu na pitoreskně opravovaný místní hojně navštěvovaný zámek a pak už mířím na konečnou. Jenže tam se stále nikdo nevyskytuje, takže až příliš poklidný penzion měním za příjemnou hospůdku páte cenové skupiny s příjemnou zahrádkou.
Tady by mohlo mé vyprávění končit. Měla nastat tvrdá práce, jenže jsme s kolegou odjeli vybrat a koštovat k jeho strýci víno na večer. A znáte to. Do Lednice stále nikdo nepřijížděl, kolega byl autem a tak strýc nechal testovat mne. No a jasně, na konci jsme si potykali, vytáhl i domácí hruškovicu (výbornou!), takže ten motýlek, co pak vlítl do zcela (právem) nasrané společnosti měl co dělat, aby ustál sebe a pak i situaci. Nebo to bylo vlastně naopak?
O den později jsme pak ještě stačili navštívit po obědě místní park, vyšlápnout si na minaret, ochutnat místní vína (ty už jsem naštěstí nevybíral) a někteří také i zasportovat. Já svou dávku vyplavených endorfinů už raději nerozšiřoval. Pro mne byl totiž velkým zážitkem už samotný pobyt v Lednickém parku. Kolikrát už jsem tady byl? Ale teprve teď vnímám tu přírodní rozmanitost tak, jak si plně zaslouží. A to je paráda.
md;-))) 12.11.2007
|
Začátkem měsíce jsme měli služební poradu v Lednici. Protože tenhle kraj mám rád a dlouhou dobu jsem jej zcela nezaslouženě ignoroval, využil jsem této příležitosti a na místo srazu jsem vyjel už ráno. Měl jsem před sebou celý den na to, abych se podíval do míst, kde jsem ještě nebyl, ale také do míst, kde jsem nebyl dlouho a podíval se, kam jižní Morava pokročila za posledních deset let. Ano, už tak dlouho jsem tady nebyl...
