Fotogalerie
aneb co se nevešlo do článku...
Hledáte všechny fotky z Ohře?
Jako každý jiný plně soukromý web máme omezenou velikost místa, kam bychom mohli uložit fotografie. Všechno dneska stojí peníze. Proto jsme zajásali, když jsme našli web www.Rajče.net, kde je možno uložit libovolné množství fotografií. Jednoduše si každý vytvoří své konto, stáhne si jednoduchý prográmek a může si vesele ukládat své fotografie. Jsou v rozlišení 700 na 530 a lze k nim přidávat jakýkoli text. Šikovná služba bez jakéhokoli "ale." Můj účet najdete na adrese Medd14.rajce.net a fotky z této akce potom na dvou adresách. Na první najdete Indurajnovy fotky a na druhé pak fotky Štykovy.
Druhá kapitola: Loket - Karlovy Vary
Loket, 190,1řkm - Svatošské skály - Karlovy Vary, 176,1řkm
aneb první kontakt s vodou
Ano. Zkoušel jsem několikrát raft (Norsko a Rakousko), olejovou vodu kdysi v pubertě na Žermanici, ale tohle byl můj první kontakt s vodou divokou na kánoi. Domluvili jsme se s Nadporučíkem, že bude dělat háčka a s ostatními před polednem, patřičně posíleni před cestou, vyrážíme do prvních říčních kilometrů. Hned pod kempem jsou vyznačeny peřeje, ale ty s ostatními v pohodě zvládáme. Kritickou se nám stává až větev pod peřejemi kousek před Svatošskými skalami, kdy Nadporučík prudce nahýbá své tělo a ... jsme pokřtěni. Paráda, jako vždy reaguji smíchem a zjišťuji, že stojavá voda není tak vrtkavá, snažíme se dostat loď ke břehu a tam už vyléváme vodu. Ještěže máme tak super sudy, které jsou pevně zaháknuty, takže o to méně máme práce. Zbytek cesty až pod Svatošské skály už je v pohodě a vychutnáváme si krajinu kolem.
Svatošské skály jsou první nácestnou zastávkou při naši společné pouti po Ohři. Krásné místo na světě, z nějž dojem kazí pouze místní hospoda, která si je patřičně vědoma svou exkluzivitou a fakt nechápu, koho jiného než vodáky by zde čekali. Proto každý dáváme jen pivko s polévkou a jdeme se mrknout na skály. Jsou krásné, skaláky se to po nich jenom hemží a přístupné jsou v pohodě po visuté lávce. Navíc tady v suvenýrech ještě dostáváme i vytouženou turistickou známku. Vládne všeobecná spokojenost, takže se můžeme vydat na další část cesty.
V levotočivém oblouku pod Svatošskými skalami nás čekají poslední dnešní peřeje, pod nimi Doubí a to už se blížíme ke krajskému městu. Těsně před ním je ještě jeden odporný jez smrti, který obcházíme a to už jsme pohodovou přírodu kolem vyměnili za ruch města. Z obou stran zástavba a my pomalu doplouváme ke kempu. Ještě závěrečná rovinka a úvodních čtrnáct kilometrů máme s úspěchem za sebou. Ubytováváme se v kempu u loděnice, nad kterým se tyčí přímo odporná betonová lávka, která nás spojuje s protějším shopping parkem. Parkujeme lodě a jdeme stavět stany. Jsme vyhládlí a moc se těšíme na večeři.
Švihák lázeňský
naše návštěva lázní
Když se nám všem podařilo ubytovat a zcivilizovat se, dělíme se na několik skupin. Jedna, ta nejhladovější, míří rovnou do čínské restaurace v shopping parku, s Nadporučíkem se vydáváme do centra a díky naší skvělé (dez)orientační schopnosti míjíme jediný most, kterým se lze dostat do centra a nakonec se dostáváme ke kruháči pod Thermalem tradičně: pótrati. To už nás na něm čeká Bartič a mladí Lišáci, které, totálně dehydrované a hladové táhnu do kopců. Ano, po devíti letech jsem zatoužil kouknout do starých dobrých míst. Smíchovský pavilon se sice jmenuje už Plzeňský, ale jinak je stejně přívětivý a kuchyně výborná. Neváhám ani tentokrát a objednávám koleno, se kterým se budu nakonec nosit ještě pěkně dlouho celými lázněmi. Vše splachujeme pořádnou plzní a masterem a vydáváme se za ostatními, kteří se mezitím hlásí, že jsou na cestě do lázní.
Zatímco my klesáme do lázní kolem Thermalu, jehož brutálnost a zašlost totálně koresponduje s okolními domy, ostatní se přibližují přesně z opačné strany a procházejí kolem pravoslavného kostela. Vary skutečně za těch devět let zkrásněly, všude na člověka dýchá opravená secese a tak jedinou vadou na kráse je, že po sedmé hodině tady skutečně chcípá pes. Obchody zavírají, vřídlo je vypnuté a tak procházíme tímto podivným městem dále. Všude kolem ruština, nejen mluvená, ale i psaná, a nad módou, kterou zde diktuje ruská společnost, se člověk musí pozasmát. U staré kolonády se konečně všichni potkáváme a Štyk coby správný vedoucí řííká, že když nenavštívíme Pupp, jako bychom ve Varech nebyli. Má pravdu a tak jako správní lázeňští šviháci kráčíme dále proti proudu řeky Teplé.
Kdo se bojí, nesmí do lesa. Říkáme si většina, která vchází do hotelového baru. Je vidět, že obsluha je tady zvyklá na leccos, takže se nad naší garderóbou nikdo nepozastavuje. V klidu lázeňského šviháka objednáváme devět piv a hned platíme litrem: "To je dobrý, zbytek je pro vás." No, moc to nebylo, pouhých deset korun, což Polda nemohl nějak vydýchat a snažil se po svém číšníci usmlouvat. Marně, jedině, kdybychom si vzali celý sud, pak by byl za čtyři litry. No nekup to! Mne spíš taková nabídka zrovna tady docela překvapila. Ale už asi chápu, jak to tady dělá Bartoška;-) A plznička v Puppu? Chtělo by to více vytočit a nebo přijít o festivalu. Jinak nic moc. Ještě musíme otestovat zdejší toalety a hodnotíme, že celkově nás Pupp nijak nenadchl. Inu, obyčejný hotel...
Někdy kolem deváté, to už se setmělo, domy jsou nádherně nasvětlené a tak se snažím fotit. Marně sháníme nějaký sympatický bar, kde by měli ještě otevřeno. Marná snaha. Štyk s Flinym se tak zastavují na hambáče u McDonalds a kousek před Becherem konečně nacházíme spřízněný klub - otevřeno mají, volno také, takže zasedáme a objednáváme. Nuda, pivo tu je snad jen za dvacku, ale více než dvě se do nás stejně nevejdou, protože únava docela dopadá. Klub je zajímavě vyzdobený a rámy bez obrazů, ovšem s cedulkou s údaji, působí na rudém plyši bizardně. Po našem odchodu se nám nějak zasekl uvnitř Polda, který asi stále rozdýchával cenu piva v Puppu, takže si snad ani nevšiml, že po návratu z WC nesedí u stolu nikdo. Po jeho vysvobození se pomalu došouráváme ke kempu a únava velí - spát!