Fotogalerie
aneb co se nevešlo do článku...
Ohře
Loket
Hledáte všechny fotky z Ohře?
Jako každý jiný plně soukromý web máme omezenou velikost místa, kam bychom mohli uložit fotografie. Všechno dneska stojí peníze. Proto jsme zajásali, když jsme našli web www.Rajče.net, kde je možno uložit libovolné množství fotografií. Jednoduše si každý vytvoří své konto, stáhne si jednoduchý prográmek a může si vesele ukládat své fotografie. Jsou v rozlišení 700 na 530 a lze k nim přidávat jakýkoli text. Šikovná služba bez jakéhokoli "ale." Můj účet najdete na adrese Medd14.rajce.net a fotky z této akce potom na dvou adresách. Na první najdete Indurajnovy fotky a na druhé pak fotky Štykovy.
První kapitola: Sokolov - Loket
Kvalifikace v Klenbě a odjezd do Sokolova
aneb rychlá noc z pátku na sobotu
Jako každá jiná správná akce má i Ohře 2007 svou klasifikaci. Kdo by čekal, že bude jinde než v Klenbě, byl by zcela bláhový. Po šesté večerní jsem dorazil do Klenby jako první a jal se číst "tu spravnu vodacku brožuru" řeky Ohře, na kterou jsem dosud nenašel čas. Čas příjemně ubíhal stejně jako varování brožury před rychlou vodou a po sedmé hodině se "fotbalový stůl" už patřičně zaplňoval klasifikanty i ostatními zvědavci, kteří zřejmě byli zvědavi, zda přece jen někdo z nás nevyměkl;-)) Během minulých dní se vodní stav na Ohři více než vylepšil a tak byly i Štykovy chmury rozehnány. Přišel (jak se na vedoucího zájezdu sluší a patří) včas a rozdal vodní žluťácké dresy, takže během několika minut se nám podařilo vytvořit v Klenbě docela slušné žluté peklo.
Jak čárek na našich lístcích povážlivě přibývalo, blížil se i čas odjezdu "našeho" autobusu. Ono pomalu ty uvozovky nejsou na místě, protože řidič naším žlutým peklem v tak pozdní (22:46) hodinu byl zřejmě docela zaskočen, nicméně na obvyklý ostravskovečerní rituál nástupu pouze předními dveřmi zcela sympaticky rezignoval. I autobusu, jak koukáme, žlutá barva sluší. Ve Sviňákově máme zhruba půl hodiny čas (ta se ještě protáhne o zcela mizivých těžkodrážních dvacet), takže valná většina usedá ke svým ostraVARům u Šimka (humus pivo z Hlučína), zatímco my s Nadporučíkem odcházíme do mé práce pro věci a nabalení potřebných zásob na cestu. Pitný režim je třeba dodržovat...
Zatímco v Klenbě se naše osmnáctihlavá parta držela dvou oddělených stolů přesně podle svých známých, pravá předvodní družba začíná nástupem do spacího vozu Expresu Excelsior. Naše kupé bylo vybráno za centrální chlastací prostor, takže lehátka došla svému účelu až hodně dlouho po půlnoci. Zato bránice a putující štamprle byly v neutuchající permanenci. Aby taky ne! Bylo třeba přece zjistit, co jsme kdo zač, aby voda měla patřičnou úroveň. Tahle fáze začátku se projevila jen kousek později, kdy se ukázalo, že budeme skutečně soudržná parta. Jediným zodpovědným ve vlaku byl tak vedoucí zájezdu Štyk, který po prohlídce přejezdu v Polance se slovy: "... šraňky jsou dole, jdu spát," ulehl na horní lůžko a usnul spánkem spravedlivých. My ostatní jsme debatili podle svých potřeb a cesta se mi mlží spánkem a alkoholem kdesi ve dvě ráno kolem České Vepřové...
Sokolov (202,6řkm) - Královské Poříčí - Loket (190,1řkm)
a také frajeři, měkoni a bahnivá Věrka/Věrek, 12,5řkm
Poprvé jsem se probral před Roudnicí a marně hledal Říp. Byl zahalen mlhou a já byl smutny. Smrad ústecké chemičky mne opět přikoval k lehátku, takže celou krásnou hnědouhelnou pánev jsem prospal a vzbudil se až ve Varech, kdy už jsem se jal sledovat tok Ohře, kolem níž teď několik kilometrů pojedeme. Výška vody byla docela slušná, řekl bych až povodňová, ale zůstávám v klidu. Do Sokolova je času dost. Tam vystupujeme někdy po deváté hodině. Nejprve to vypadá, že snad ani nevystoupíme všichni, nicméně paní vedoucí našeho vagónu si všechno hlídá a čeká než vystoupíme úplně všichni. Teprve pak zavírá dveře a my koukáme, kde to vlastně jsme. Okolí nádraží je totiž skutečně neutěšené, navíc voda před východem dosahuje velikosti malého jezera, takže jdeme hromadně počkat do příjezdu lodí do nedaleké nonstop herny. Pohled na pivo mi však dělá nevolno a tak se raději dobrovolně posílám do "centra" města pro turistické známky. Uvozovky jsou v tomhle případě zcela na místě, neboť na mne padá z města docela deprese. Ani pár dotazů náhodně procházejících, kteří neví, kde mají centrum natož infocentrum, mne neuklidňuje a u Hornického domu, který vévodí něčemu jako náměstí, svou snahu balím a vracím se zpátky za ostatními.
Ti už jsou u vody a zatímto Bartič s Flinym a Štykem mají jasno, ostatní hodně váhají nad zvýšenou a rychle se pohybující řekou Ohří. Věrka si naštěstí vzhledem ke svému stavu ještě neuvědomuje, do čeho jde, takže nakonec i ona, pak Polda s Ferdou a mladí Lišáci, tedy čtyři lodě, za údivu a obdivu nás ostatních, vyplouvají se svým Ahoj v Lokti. Nám ostatním měkoušům teprve na mostě dochází, že jsme udělali chybu. Teď však hledáme nějaký spoj. Marně. Autobusy tady jezdí jen velmi zlehka, takže nezbývá, než počkat hodinu na nejbliší vlak, který nás dopraví do Nového Sedla u Lokte. Zatím jdeme zasednout do penzionu u vody a dáváme vyprošťovací polévku a pivo.
Nádraží v Novém Sedle vykazuje notnou dávku socialistického brutalismu á-la osmdesátá léta, kdy pokusy o architekturu skutečně hodně narážely na nedostatek čehokoliv pěkného a třeba taková světla v nádražním vestibulu nás všechny doslova dostaly a raději se jim vyhýbáme. Jeden nikdy neví... Novým Sedlem procházíme zcela bez zájmu, koukáme, do jakých budov lze narvat rádobysupermarket a cestou po poměrně rušné silnici marně vyhlížíme domorodci slibovaný hřbitov. Ten je až u cedule Loket, nicméně pořád se hlásí už k hodně vzdálenému Novému Sedlu. Tady už cesta ale alespoň začíná prudce klesat do údolí a my vyhlížíme siluetu hradu. Ta se skutečně objeví, ale až kousek před městem. Loket je typicky utopený hrad mezi okolními kopci. Tady nás také vítá šílená silueta nezvykle (na zdejší poměry) vysokých paneláků. Sen šíleného architekta. Všude kolem je stále tak nějak neupraveno. Je vidět, že místní moc kladný vztah k svému i okolí nemají...
Historické centrum Lokte je takový Štramberk s hradem. Jen hospod je tady na můj vkus málo a jsou přeplněné. Zato tady mají i hrad a ten vypadá skvěle. Jako magnet na turisti zcela určitě funguje. Společně si ještě procházíme celé městečko, koukáme na bouřící jez pod hradbami a následně už se dělíme. Zatímco většina odchází kempovat, s Nadporučíkem jdeme na menáž. Hospoda Švejk má jako jedna z mála volná místa, zato vyšší ceny a neuvěřitelnou pomalost. Taková se skutečně dneska nevidí. Jídlo slušné, ale závěrečný lístek hrůza - cizí a o kilo více. Omluvili se jen tak mimochodem, doba vyřízení by byla v Klenbě na dvě pivka, takže se už těšíme za ostatními. Dáváme se ještě na průzkum železničního tunelu i mostu, koukáme na druhý jez, který odvážlivci zřejmě sjeli a dále po toku míříme ke kempu už po správném levém břehu.
Kemp je po předchozích deštích dost slušně podmočený, ale jinak jde o sympatické místo, kde bude radost pobejt. Naše stany už stojí (děkujeme!), Věrka spí a ostatní se pomalu osvěžují nápoji. Výčepní areál má nebezpečně sympatická křesla a gauče, ve kterých nebude problém rychle usnout, což nám koneckonců Fliny už nějaký čas statečně předvádí. Gambáč12 do kelímku za čtvrtsta a jinak typicky stankový sortiment. Rychlá obsluha a při zážitcích i rychle ubíhající čas. Teprve navečer zjišťujeme, že cesta lodí byla hodně veselá, Polda s Ferdou vedli na množství koupaček, nicméně Věrka - Bahňák je ještě překonávala i v dalších disciplínách, jako třeba samostatný výstup lodi nebo kopřivová koupel. Krom toho, ale celkem mlha, Loket nepamatuje zřejmě nikdo (jen Bartič si vzpomíná na to, jak hladil kozy na břehu...), takže vlastně nezbývá než vše vyzkoušet o den později na vlastní úniku. Jak řekl správně vedoucí zájezdu: "Odtud už není úniku!" V jedenáct zacinkala obsluha na zvon pro poslední objednávku a nějakou hodinu poté už usínáme únavou ve stanech.