Fotogalerie
aneb co se nevešlo do článku...
Hledáte všechny fotky z Ohře?
Jako každý jiný plně soukromý web máme omezenou velikost místa, kam bychom mohli uložit fotografie. Všechno dneska stojí peníze. Proto jsme zajásali, když jsme našli web www.Rajče.net, kde je možno uložit libovolné množství fotografií. Jednoduše si každý vytvoří své konto, stáhne si jednoduchý prográmek a může si vesele ukládat své fotografie. Jsou v rozlišení 700 na 530 a lze k nim přidávat jakýkoli text. Šikovná služba bez jakéhokoli "ale." Můj účet najdete na adrese Medd14.rajce.net a fotky z této akce potom na dvou adresách. Na první najdete Indurajnovy fotky a na druhé pak fotky Štykovy.
Třetí kapitola: Karlovy Vary - Radošov
Karlovy Vary 176.1řkm - Hubertus - Dubina - Kyselka - Radošov, 158řkm
aneb pohoda Slavkovským lesem
Snídaně nám vskutku nijak moc nešla. Asi to lázeňští šviháci včera poněkud přepískli. Ale po desáté hodině už začlo rejdění kolem stanů, balení věcí a v jedenáct už všechny lodě postupně vyplouvají na Ohři. Průjezd centrem města není žádná sláva. Z jedné i druhé strany vysoké zdi a i soutok s Teplou je tak dokonale maskován soumostím, že jej vlastně všichni projedeme bez sebemenšího povšimnutí. První zastávkou se nám tak stává až první jez - U Solivárny, který si jdeme všichni prohlédnout. Nebudí v nás velkou důvěru a tak se nakonec v soulodí vypravuje šest statečných. A vida, nešlo o nic světoborného. To jen člověk neuvyklý plavbě musí své meze snesitelnosti přeci jen posouvat kousek po kousku. Ostatní tedy nasedáme do kánoí a pouštíme se za ostatními. Hlavní cesty se nám začínají vzdalovat a my si rádi opět přivykáme příjemnému říčnímu klidu. A právě tady, pod Vary máme asi nejdelší úsek, kde jedeme všichni v jedné soulodi. Bartič coby vrchní šutrolog sleduje vztyčen cestu a my ostatní víceméně reagujeme na jeho pokyny. Obzvláště jeden povedený šutr, na který jsme najeli, způsobil, že jedna z dámských osádek udělala zřejmě světový rekord a před převrhnutím jako na skokanském můstku byly nejvýše položenou lodí nad hladinou...
Vše se po předchozím karambolu napravilo během pár chvil a my se dál v soulodi plavili až přes Svatý Hubertus. A ten se nám s Nadporučíkem stal osudným. Před námi jej projely dvě posádky, jenže my jsme to narvali přímo do protivlny a vlastně půlku celé téhle divoké vody jsme projeli pěkně "po svých." Jen jsme se snažili hledat pádla, držte loď a pomalu se přibližovat se ke břehu. Tam na mne přišel klasický záchvat smíchu z blbosti, Nadporučík vytáhl pivo, aby jej "šikovně" nejdříve neotevřel normálně a pak ani nůžkami, načež až posléze zjistil, že kdesi v peřejích ztratil svůj apartní klobouk. Stane se. K nám se ještě přidal u břehu Ferdovci a s nimi jsme už pak vyhlíželi, kdeže jsou ostatní. Mladí Lišáci si Hubertus dali taky jen tak bez lodi a postupem času jsme se nakonec sešli v pořádku. Takže jsme s Nadporučíkem byli jediní se ztrátou kytičky.
Pod Hubertusem se tok řeky opět sklidnil, jen cesta na pravém břehu a troubící náklaďáky čeřily jinak poklidnou plavbu v soulodi. První občerstvovnou se tak stal až hostinec U Dvořáků na Dubině. Tady mají vodáky rádi, je to vidět i na stěně, kde visí všechny klíče, jimiž se Ohře otevírá. Výborné knedlíky (po kyselu i po sladku) celkový dojem z hospody jenom vylepšily. Tak snad zase někdy příště AHOJ! Čeká nás posledních asi sedm kilometrů cesty...
Plujeme dále v soulodi a po pár peřejích přichází nejbizardnější místo na naši cestě. Kdysi lázeňské domy na Kyselce zde drží už jen silou vůle, mnohé už jsou zralé na zbourání a nevypadá to, že by tohle divně zakleté šípkové království měl někdy někdo vzbudit. Věru smutný pohled na zašlou slávu. A tak jediným pozitivním místem je opravovovaný starý most, který v tichu projíždíme. Pod ním nás čeká dnešní největší 300m dlouhá peřej a za ní se už tok řeky sklidňuje. Blížíme se ke konci dnešní cesty. Kousek před kempem nás překvapuje nádherný krytý dřevěný most. Jak se později dovídáme, šlo o most na historické zemské cestě z Prahy do Chebu a byl obnoven teprve nedávno. Most nám signalizuje, že jsme v Radošově a pár minut za ním už voda stojí. Blížíme se k jezu, který je zcela nesjízdný, ale to je nám úplně jedno, protože před ním naše dnešní cesta končí.
Radošov je malá dnes už nevýznamná obec. Kdysi na hlavní zemské cestě (jak jsem psal), dnes už tady ani vlaky nejezdí. A tak je dřevěný most uprostřed obce doslova spásou. Obnovili jej před čtyřmi lety a je skutečně nádherný. Zatímco ostatní zašli z kempu rovnou do nejbližší hospůdky, já s Nadporučíkem a Bartičem jsme zašli hledat turistickou známku. Jak už je v těchto krajích zvykem, marně. V penzionu Na špici jsme tak dali aspoň jednu Plzeň a vydali se na cestu zpátky za ostatními. A dobře jsme udělali. Zbytečně jsme nepřetížili místní kuchyň a objednávali postupně. Zatímco půlka stolu se bavila, druhá byla unavená, tak nějak mrtvá. A po setmění se pak stal doslova zázrak. K vedlejšímu stolu totiž zasedli dva kytaristi, z toho jeden Rus. Nejprve nás zaujali plným stolem, později hrou a právě po setmění pak nabídkou, že zahrají klidně něco od Nohavici. A to byla bomba! V naprosto netradičním ruském aranžmá, se skvělou technikou se vzácně atmosféra obou stolů propojila a všichni jsme se vzbudili. Taková malá ruskočeská družba. No paráda! Až někdy o půlnoci oproti původnímu plánu se vracíme potěšeni zpátky do kempu. Máme super zážitek na vykládání, kór, když ještě Polda chytil svou prudící náladu, kterou vše korunoval...;-))