Náš diář

FREE´D´LANDy

Fotky

      Dneska by mne to už ani nenapadlo. Zápich o téhle velmi povedené akci jsem chtěl psát už před týdnem. Totiž: V Kardašově Řečici jsem nespáchal zločin, jen jsem v pět odpoledne nastoupil do SC Rožmberk a viděl jsem, jak od západu přichází mraky. Byl jsem i v Soběslavi u Lady na vynikajícího Budvara a měl jsem radost, že počasí při nástupu vyšlo takhle přesně. Dokonce jsem přijel stejným vlakem do Sviňákova a kromě poměrně chladného severáku bylo pořád docela příjemně. Ráno, když jsem vstal, však byly dva stupně nad nulou a já poprvé pochopil, že léto jsem nechal právě v té Řečici. Dneska už je to skoro dva týdny, kdy se podzim drsně hlásí o své slovo a zároveň pičasí stojí za prt. Takže vlastně ten ohřejváček z Novohradska přijde víc než vhod. Jen uvažuji, kde začít. Asi prologem...

Prolog

      První zářijový víkend byste nevymysleli luxusněji. Je sobota ráno, startuji svého bika a přes Pakov (Paskov) a Bruzovice valím na Žermánky. Neboli Žermanice. Nenápadná obec pod přehradou, kterou jsem ve finále stejně minul, ale na druhou stranu jsem zastavil v kemopu hned vedle hráze. Na jaro tam byl maník v našich letech, odhodlán odevzdat pro zákazníky všechno, teď tady je jeho hluchý otec, který dneska navíc končí, ale jeden odpustí. Jak jinak, dejá-vu prostě funguje a Radeg12 chutná stejně skvěle...
      I další cesta byla luxusní. Ve Vojkovicích nejenže zmizela hlavní cesta, ale dálničáři vyasfalovali všechnoi kolem, takže se tady jede příjemně. V pivovaru U Koníčka jsem (opět) nezastavil, poáč tam bylo větší než malé množství lidí a raději jsem pokračoval dále do Dobrašic, kde jsem zastavil v Obecní, kam se člověk rád vrací už od dob klenbovního Kotaře a ani dnes tomu nebylo jinak. Po dvou pivkách jsem pak vyjel dále do kopce (byl menší než jindfy...) přes hospodu Pod Prašivou (pozor - mají tady bazén!) a abych si odpustil pohled na Hiundai, makal jsem dále (co to dá) až do Raškovic. Odtud na zahradu k rodičům to byl jenom kousek (s mezipauzou v Krásné, kde jsem viděl nejprve občerstveného hospodského, ale o to raději pak jeho (vodou) malinko skropenou manželku... No, paráda. K rodičům kousek a i večer se nadmíru povedl. Mé přesvědčení o zítřejší Lysé rozhodně nezměnil. Při pohledu na Kyčeru jsme šli spát...

      Máme neděli ráno, na začátek září je naprosto letní počasí a mé přesvědčení, že Lysá dneska bude, neubrali ani komáři prudící celou noc. V devět ráno vyrážím Nahoru. Jasan, hora Lysá je ten správný cíl, jennže já se musím nejdříve poprat s Kyčerou. Její svah má pořád viditelný šrám po povodních 97, kdy ujel svah, který má tak 200 na 300metrů a kam dojet není žádná sranda. Však taky poprvé fučím do kopce a nekritičtější úsek jdu pěšky. Kyčera samotná (nad ssvahem) je pak docela sranda a následný úsek pod Ivančenu naprostá sranda. Teda je fakt, že po makadamu do kopce šlapu pěšky, ale přítomnost jiných (i starších - to především) cyklistů mne vyprovokuje k větším výkonům. Pod Zimným to však vzdávám a opouštím makající skupinu cyklistů. Dávám pauzu, využívám vodního zdroje. Poslední necelé tři kilometry už chci projet normálně...
      A skoro jo, záhuil to byl, ale přece jen jsem něco málo předjel. Jak je brutální celé stoupání až navrch, závěrečných cca 800 metrů je přece jen postavených tak, aby byker mohl machrovat. Najinak já. Ale to horskoprémiové pivo jsem si vážně vychutnal...
      Odeslal jsem pár sms a některé odpovědi byly i docela akční. To mne těšilo. Nicméně jsem nikoho známého nepotkal a poslal jsem se velmi rád dolů. Až na Zimný (ano, to jsou ty tři kilometry dolů, které člověk, když jede nahoru, tak nenávidí, utekly jako sviňa, a navíc si tu cestu pořád pamatuju hodně dobře, takže riskuji na max (ehm, vzhledem k věku...). Nicméně jsem tam byl v cuku letu a protože už nebyla taková zima (a hlavně plha) jako nahoře, dal jsem pauzu. Navíc mne zaujal krásně podzimně probarvený svah, který jsem si chtěl vyfotit. Než jsem vytáhl foťák, slyším cyklozvuky a tak jsem ještě chvíli počkal na toho řítícího se cyklistu (byť teprve jel nahoru - ale to je právě Lysá), který taky nevěřícně kouká, který debil má potřebu si ho fotik, aby se z něj náhodou vyklubal ex-kolega Geboš, se kterým se na tu naši cyklo Lysou domlouváme už celé léto. Opačná cesta nás rozdělila a já si po pár tempech začal užívat sjezdu k Šanci, což je přehrada. Ano, vloni na Vendelajnově afterweddingparty jsme dali s Charliem Praděd, ale proti Lysé je to pořád hovno. Myslím si. Sjezd (i s pár VELMI riskantními úseky) byl NAPROSTO ÚŽASNÝ a asi ani Zippovi nevysvětlím, že dole bych byl dříve.
      Zastávka na Peřejích byla sice povinnál, ale taky příjemná a jediná věc, která mne malinko rozhazovala, bylo počasí. Vypadalo to, že každou chvíli bude pršet. Nebyylo tomu tak a i oběd na Letohrádku ve Frýdlantě byl famózní. Už dlouho si slibuji, že musím napsat Šmíraprint Cestu z Města, která se bude týkat další cesty, takže teď jenom konstatuji, že cesta z Letohrádku (Štramberský Trubač a Pivo z Letohrádku), přes Kozlovice (KozloMlýn - Trubač a Kozlovský Fojt), Dolní Sklenov (Hukvaldský ležák), je jedna velká pivní oáza a jsem rád, že ji tady máme. Byl jsem mopc rád, že zrovna tudy jsem to vzal, poáč přesně tahle cesta je ta pravá, na kterou jsem Hrdobec...:-)))

      Jeden den uběhl jako voda. Bylo nic moc počasí, ale o to více jsem se těšil na další SC Rožmberk, který mne měl převézt do Jindřichova Hradce. Odtud to bylo do Nových Hradů nějakých 70km a protože šlo o jedno z mála míst, kde jsem u nás ještě nebyl, těšil jsem se nebývale. Třeboňsko už jsem znal. Trefili jsme tenkrát s Nadporučíkem a Kufberkem přesně víkend mezi malými a podstatnými povodněmi. Takže teď šlo hlavně o oblast mezi Majdalenou a Hrady. Jaká byla? Díky počasí, náladou a formou získanou během posledních dní, naprosto dokonalá...

JINDŘICHŮV HRADEC -Lišný Dvůr - Horní Žďár - Dolní Žďár - Malíkov nad Nežárkou - Nová Ves - Vojířov - Peršlák - Nejsevernější bod Rakouska - Hajnice v Zadním lese - Staňkov - Na Chalupách - Chlum u Třeboně - Hamr - Klikov - Suchdol nad Lužnicí - Hrdlořezy - Jakule - Byňov - NOVÉ HRADY
     ¨ Vraťme se ale na začátek, kdy každý, kdo si zaplatí první třídu ve vlaku (mně to zaplatila firma) pochopí, že za ty prachy jezdí především takzvaný management České pótrati, aby ji (tu elitu) neobtěžoval platící substrát (jak jsem si připadal, když přistoupili ti dva zmrdi z ČDtelematiky, kteří cestovali Přerov-Brno a řešili "problém," za který by je v každé normální firmě vyhodili za nadbytečnost...), ale nebudu si kazit náladu, poáč ten ČDTelSubstrát se sám dobrovolně vysypal z vlaku v Brňákově pod špilasem...
      Další cesta byla v poho a moc rád jsem viděl,že Jindřichův Hradec je zde. Bylo před jedenáctou (a propos, proč tady nejezdí nějaký jídelák?) a já přistál na místě, které mám moc rád. Ono už od Jihlavy se trať klikatí a krajina začíná připomínat Třeboňsko. Jednoduše paráda, kde člověku nevadí i ta rychlost (60km/h); je na co koukat.
      Penzion v bývalém mlýně, Dobré Časy zvoucí, byla má druhá zastávka. Samo deci jsem si musel povyfotit Báčův Hradec s jeho nádherným zámkohradem. Z jihu to byla luxusní záležitost. Srovnat si to potom v onom bývalém mlýně, byl vlastně příjemný bonus. Navíc s příjemnou obsluhou. Někdy v tu chvíli jsem si začal neskromně říkat, že tenhle pobyt v jižních Čechách by měl stát za to.
      A? - Výdrž, brzy na hodnocení. Jsme kousek za Dolním Žďárem a stoupám nahoru. Předemnou Malíkov nad Nežárkou. Tuhle dědinu neznám jinak, než do kopce, a tahle dědina se mi nikdy neodvděčí jinak než svou krásou. Zprava i zleva klasické baroko - to vesnické, pravé ořechové - skoro nahoře překvapí věž kostela. A vida, byť je věž jako z Pisy, kostel už má formu a možná i věž vydrží. Bane, tohle místo je naprosto luxusní. Člověk se tady rád vrací.
      Z Malíkova na Nejsevernější bod Rakouska je to přes Novou Ves coby kamenem dohodil. A na Peršlák už jenom kousek. Dneska zarostlý kámen mne stále láká k vyfocení a jsem rád, že jsem tady. Stejně jako obsluha v Peršláku si ani za sto let nezvykne na to, že i solventní platící cyklisti jsou normál. Inu, ještě to nejsou ty pravé jižní Čechy. Na Chlumu u Třeboně si spravím chuť.
      A hovno, víkend po prázdninách a i tady chcípl pes. Aspoň, že na hrázi fungovala trafika s turistickými známkami a tahle trafika byla vůbec zvláštní. Výročních známek tady bylo mraky a člověk si mohl jenom vybrat. Inu, trafikáři vždycky uměli, ne?
      Valím však dál, cesta ubíhá do lesa, mezi rybníky a dost mne překvapuje Klikov. Dědina, kde snad v každé chalupě zadělávají na keramiku. Ta tradice tady frčí už několik stoi let a až na mostě přes Lužnici chápu, že hlíny tady měli vždycky dostatek. Horší to bylo o pár chvil později, kdy jsem dojel na hlavní cestu a po nekonečné rovné cestě na Halámky dojel do Suchdolu nad Lužnicí. To je přesně ta dědina, o které Brekoun mluvil, jako o místě zaslíbeném? Tahle paneláková prdel, kde se snaží dojem vylepšit savbou kulturáku a rádobypřívětivou základní školou. Ba ne, tady se mi nechce zůstávat zbytečně dlouho a raději jedu kolem strého náměstí, kostela a hospody (kua, kru-kru!) dále. To ještě netuším, že jde o poslední hopsodu na dlouhých deset kilometrů, kde jsou sice Hrdlořezy, ale na nejbližší pivo to bude daleko, možná ještě dál.
      Až jakule, po dlouhých iks kilometrech, vlastně na stanici zvoucí název Nové Hrady Hbf., potkám Jakuli, čerstvě zrušenou poštu a k tomu hospodu, která jakoby sídlila na nádražním nástupišti. Jen ta silnice místo kolejí mate. Jinak nádraží se vším všudy (originál stojí o silnici vpřed) a mé oblíbené Kru-kru. Jenže bez piva těch zbývajících 7km vážně nedám! Takže nejprve Mušketýr, následně černé kru-kru a i medvěd si uvědomuje, že léto přece jen trvá. Srandou pak je rozstřelený maluch podn autobusem. Jasan, nejvyšší čas to celé dneska dojet...
      Nové Hrady překvapily hned v několika věcech. Jednak to, že celou dobu od Hradce si i Medvěd zvykl na (v podstatě) rovinku. Pak maká na finále do (nijak extrémního) kopce a má dost. Na kopci velikosti Pecky pak zírá, že kromě hradu tady mají i náměstí, k tomu zámek a klášter a říká si, jak se to všechno mohlo na ten kus světa vejít? Na srdcovku je zaděláno! To, že jsem pak do penzionu nemusel nikam stoupat, ale držet se cesty v údolí, je vlastně jenom takový malý bonus. Stejně jako následný mořský bazén v bývalé stodole (vážně to tady mají vymakané) i s protiproudem, dělají unavenému medvědovi více než dobře. Dojem je jednoznačný: Je tady FAJN!!!

NOVÉ HRADY - Žár - Žumberk - Kamenná - Rychnov u Nových Hradů - Benešov nad Černou - Pohorská Ves - Leopoldov - Pohoří na Šumavě - Janovy Hutě - Stříbrné Hutě - Skelná Huť - Huťský rybník - Žofín - Černé Údolí - Starý Holand - Staré Hutě - Hojná Voda - Horní Stropnice - Světví - NOVÉ HRADY
      Večer a vlastně i povečer byl na penzionu úplně skvělý. Balnea provoz v bazénu mi můj doktor doporučuje už léta a se Skoumalem jsme po - bratru - letech pokecali také (to pro hnidopichy...:-)) A zatímco si Skoumal šel hledět svých povinností, já odjel o kousek později z penzionu, byť stejným směrem, ale na kole a trhové Svině. Tak daleko jsem ovšem nedojel, poáč se mi včas postavil do cesty Žár (trvá!) a odbočil jsem doleva na Žumberk. Na začátku mne malinko mrzelo, že jsem jej jen projel, poáč hopsody doslova lákaly, ale když jsem přijížděl po hodně nepříjemně drncavé cestě do Žumberka, cítil jsem, že přicházi génius Loky.
      Byli jste tam někdy? Mno, on i Petr Vok si tohle místo (Sonberg´) vybral rád. A věřím mu, poáč místní tvrz, náves, místní hotel (ten nový!), kostel a vůbec všechno vypadá, že tady stojí tak, jak to někdo vymyslel. Nečekal jsem to a překvapení mé nebralo konce. Střílím tady foťákem ze všech stran a nakonec píšu i Skoumalovi, že by tohle místo neměl vynechat. Navíc - v Budvaří hospodě čepují Birell, chápete? Já třeba ne a možná i proto se nechám unést luxusním asfaltem do Kamenné, abych se po chvíli studia mapy rád vracel na Žumberk a neplánovaně si jej vychutnal i z té druhé "vokovské" strany. Za ty dary moc díky!
      Následující Rychnov u Nových Hradů dává tušit, že jsem se dostal do vysídleného území. Tady mne pokaždé napadne při pohledu na spoustu ruin kolem, zda před těmi šedesáti lety nebyla učiněna chyba. Pravda, občas se najde nějaké to stavení opravené (stejně jako komunistický brutalismus na návsi...), ale raději jedu dále. Do Benešova nad Černou, ač netuším, co mne čeká, nicméně pořádně začíná cesta (dneska poprvé!) stoupat, abych si uvědomil, quo vadis? Do Novohradských hor, vole! A jak rád! šikmější náměstí jsem snad neviděl nikde. Hospod několik a já pro změnu chuti vybírám první skvělý Gambrinus. Na tuhle zahrádku se nás stejně nevejde více...
      Pohorská Ves se svým posledním občerstvením. Pro mou smůlu zavřeným, je prý poslední pidlivizací na cestě. Nevím, školy nemám, ale necítím se tady vůbec bezpečně. Takhle vysoko (756mnm) bych to nečekal. Ajtakrajta. V infocentru je příjemně, ale moc nepobudu, poáč pobudů je přesila. Odjíždím s nadějí dále do Leopoldova, abych žasnul, že některé názvy právem asociují sociální (ne)jistotu. Mazec! Jediné, co mne překvapuje, je skoroneuvěřitelná kvalita místních silnic a silniček. Všude je ten nejluxusnější (skoro) vymazlený asfalt. Chápete? Ale jede se fájně:-)
      V Leopoldově mne nalákal nápis OBČERSTVENÍ. A vida, konec světa bude ještě kousek dále. Všude kolem začala taková ta šumavská krajina, ale mně to pořád hlava tak nějak neberel. Byť i ani tady by nebylo žádného průmyslu, kdyby nefungovaly hutě a splavné řeky. No, ano, tady začal kapitalismus, tady se !!!! projevují jako lidé, kteří ví. A je to tak dobře, protože zkáza přišla podstatně později...
      Jenže ani ta kadibudka s elektrikou až přespřílišprovizorně přivedenou nefunguje. Rád bych se tady zastavil, jsem na začátku Leopoldova, a teprve o pár chvil později cháopu, že tohle místo nestojí za zastavení. Tady se žije, vážně, z nutnosti. Ajtakrajta...
      A tak valím stále dál proti proudu, končí luxusní asfalt, ale začíná potok, kde nechápu. Proč? Před dvěma stoletími naši předci jeho koryto uspůsobili tomu, aby dřevo doplavili až do Budějic (koněspřežka). A nejenže je vyhlazenost koryta (hlavně šutrů) vidět dodnes, ale tam, kde to "PŘÍRODA NEZVLÁDLA" jsou zbytky "podlahy." Viděl jsem Schwanzwenberský kanál, ale proti tomuhle je břídilem. Nestíhám a dál koukám kolem sebe, poáč to nestíhání stoupá dál. Stejně jako já. U Baronbrücke divně rozdělený penziopn nefunguje, ale cesta valí dál do kopce. Pohoří na Šumavě se totiž blíží...
      ... ale kdyby jenom ono. Dostávám se do skorotisícovky nad mořem a zrovna píše Nadporučík, že jsou na Kriváni. Jak mu teď jenom vysvětlit, že i tady (ano!) na Šumavě je naprosto luxusně a nestíhám, jak může být parádně v září tak vysoko. Kolo jede samo a kolem Modravy to vypadá skoro stejně!
      A tu přijíždím do Pohoří na Šumavě. Do konce druhé světové války to byla prosperující uliční obec s kostelem, který přežil i komunisty (nechápu), aby spal na konci minulého století. Deset let od konce vlády mrzké lůzy bylo málo a nezachránilo jej. Ves nepřežila mnohem dříve a dnes tzv. navazující výstavba je spíš spupná než nerpektující, stejně jako ten blbec na čtyřkolce a v maskáčích bundeswehru. Škoda. Jsem smutný, jen nedaleký pramen Lužnice, krásně opečovávaný mne zachránil. Kdeže? Mno ano, v Rakouusku, a česky vyvedený. Svět se vážně nepovedl a zrovna s osmičkou na prdeli...
      Ale to už valím. Pěkně dolů z kopce. Nejprve kolem mých, ehm, Janových, hutí, pak Stříbrných a nakonec Skelných. Nedělejte si marné naděje, po žádné z njich není ani památka. Jen Žofín, coby nejstarší přírodní rezervace (ano!) v Evropě zůstal. Stejnojmennou loveckou chatu spálil požár těsně před revolucí a teprve pár let zpátky tady lze sednout na zahrádku a spočnout. U Plzničky, jak já rád.
      Pár lidem jsem napsal, že ze Žofína mne čeká už jen cesta rychlá, byť dlouhá. Jak špatná se tahle myšlenka jevila při stoupání hned kousek za chatou. Natož pak z Černého údolí. Kua, nestíhám, můj-laplam je v troskách. Až Hojná Voda vše zachránila, stejně jako občersvovací stanice pro koně (a dnes taky pro jednoho Medvěda!), celou situaci. Tady potkávám Skoumala a tady poprvé koukám, že mne čeká více než příjemná cesta do cíle. Chvíli váhám, abych nebyl zklamán, jako nahoře, až koukám, jak rychle jsem dolee u penzionu. Začíná porada a jen Světví!

NOVÉ HRADY - Terčino údolí - Humenice - Svébohy - Žár - NOVÉ HRADY

      Následujícího dne propukla služební porada naplno, takže pohled na venku svítící slunce člověka docela mrzelo. Ale přece jen po obědě přišla ta správná chvilka, abychom jídlo šli patřičně vytrávit. Sehnat kolo pro ředitele nebyl problém a tak zatímco ostatní vyrážejí do Terčina údolí pěšky, my dva (ehm, na druhý pokus, po drobném vyservisování zapůjčeného kola...) pak na kole. Terčino údolí je takový malý poklad - nebo chcete - li překvapení - Nových Hradů. Proti proudu místní říčky Stropnice se totiž údolí vzdaluje od pidlivizace, svahy kolem se zvyšují a říčky nejprve sympaticky meandruje, aby se později dostávala do stále užších partií. To už jsme minuli dvě sympatické občerstvovny a funíme dále do kopce, občas se cesta jen nepatrně odděluje od koryta, někdy mizí úplně a my s překvapením koukáme, jak dokáže být tahle voda drsná.
      Zastavujeme vlastně až u vodopádu. Pravda, je umělý, ale umě vyvedený a za ta staletí už do okolní přírody zcela zapadl. Romantika kralující koncem devatenáctého století se tady projevila více než sympaticky. Začínáme litovat, že jsme ani jeden nevzali foťák.
      Za vodopádem již začíná slušná divočina, cesta stoupá podstatně rychleji než tok říčky a během pár chvil opouštíme les a údolí samotné. O to větší překvapení nás čeká, když vidíme, že celou tu přírodní romantiku uzavírá dost nevzhledná hráz přehrady u Humenic. Na její hrázi chvíli uvažujeme, kudy dále a volíme cestu přes onu ves a dále na Svébohy. Tady poprvé koukám, že příroda pomalu a jistě míří do podzimu. V kombinaci s krásnou přírodou jižních Čech, rybníků, lesů a luk jde o vychytaný mix. A poáč Žár trvá, zastavujeme u druhé z místních hospod, kde vládne domácí atmoška, na jedno cestovní. Závěrečná pětikilometrovka pak byla za odměnu včetně luk kolem plných pasoucích se (a od pohledu zdravých) steaků...

NOVÉ HRADY - Byňov - Jakule - Hrdlořezy - Suchdol nad Lužnicí - Majdalena - Kosky - Lutová - Stříbřec - Pístina - Stráž nad Nežárkou - Plavsko - Hatín - Velká Holná - Cikar - Kardašova Řečice - Pleše - Záhoří - Lžín - Přehořov - Chlebov - Soběslav - Chlebov - Přehořov - Lžín - Záhoří - Pleše - KARDAŠOVA ŘEČICE
      Pobyt v Nových Hradech se nachýlil ke konci. Ještě ráno dávám vydatnou snídani a před desátou hodinou už funím do kopce. Nemohu si nechat ujít vyfotit si náměstí a hlavně místní radnici z východu. Brána, kterou jsem předevčírem projel takřka bez povšimnutí, je pořád nějak moc daleko. Nicméně za pár minut ji zdolávám stejně jako místní náměstí. Vyfotit si radnici až dnes byl výborný nápad, stejně jako se tady zajet vůbec podívat. Městečko je velmi sympatické. Nezdržuji se však dlouho, cesta je daleká a plánů hodně. Během chvíle jsem zpátky pod městem na cestě k nádraží a zatím to pořád parádně sviští z kopce. Míjím přejezd a Jakuli a dneska podruhé stoupám až k rozcestí na Hrdlořezy. Z něj pak vede luxusní asfalt až do Suchdola nad Lužnicí, který už znám. Stejně tak jako znám Suchdol a ani dneska nemám nárok na turistickou známku. Infocentrum je opět - tentokrát nepochopitelně a oproti datům na dveřích špatně - zavřené, hospoda na konci pak dovoluje ještě pár dní. Tudíž nezastavuji a otráven si dám drsnou cestu po hlavní silnici do Majdaleny.
      Ani v Maajdaleně se však nezdržuji a pokračuji kousek dále doprava do Kosek. Po třiceti kilometrech však už tělo velí k odpočinku a já mu nebráním. Aspoň na chvíli, poáč to zajímavější mne dneska teprve čeká. Do Lutové mne totiž čeká dlouhá a úzká cesta hlubokými lesy, pořád po rovině, pořád nějaký ten rybník a nebýt toho otravevného bočního větru od východu, neměla by cesta žádnou chybu. I tady jsou místa, kde se mohutně opravovalo. Lutová je klasická jihočeská ves. Veliká protáhlá náves s rybníkem uprostřed, všude kolem klasické hospodářské stavení, nyní citlivě rekonstruovanými a jako důkaz bývalé slávy hostinec jak má být. Pro mne i další cyklisty však ještě zavřený. Nevadí, valím dále. Cestou do Stříbřece už vím, co znamená pojem vymazlený asfalt. Přes Pístinu je to pak již jen kousek do Stráže nad Nežárkou. Kousek před ní ještě podjíždím nový obchvat a během pár chvil už stojím naa návsi pod zámkem. Díky jmenovanému obchvatu už nejde o nijak hlučné místo, ba naopak. A je tady příjemně. Vzpomínky "jedou," je to přece jen šest let, co jsme tady mezi malou a velkou povodní pobývali.
      Stráž nad Nežárkou neztratila nic ze svého kouzla. Oblíbený Kufberkův bufet je na svém místě i se svými lidovými cenami, zámek tajemně stojí nad návsí a od aut a provozu zbavené náměstí má svou poklidnou atmosféru. Rád sedám na dolní roh náměstí a ze dvou možností vybírám tu lepší: Plzničku. Chce se mi tady přece jen chvíli posedět a nasát trochu té zdejší atmosféry...:-)
      Nakonec z toho byly dva kousky a parádní relax. Na případný čtvrtý kousek jsem se chtěl přesunout o pár kilometrů dál. Jasně, že jsem se u Nežárky zastavil na železném mostě. Jeden z pěkných koutů ani medvěd nemůže minout. Pak už mne však čekala pořádná stoupačka. Nejprve na Plavsko, kde se opravuje snad úplně všechno a dále do Hatína. Na jeho rozcestí se totiž nachází památná hospoda, kde jsme se také před lety zastavili. Památná byla především proto, že byla laděna celá do Cimrmanovska. Jakoby sám mistr tady ještě před chvílí seděl. Jenže jeho duch odešel a já vlastně zastavil v tuctové hospodě. Inu, návraty se holt někdy nevyplácí.
      Následující kilometry byly téměř zadarmo. Kilometr jsem se svezl z kopce, uhnul doprava a kolem hájenky jsem se vnořil do hlubokých lesů s úzkými cestami. Ano, památná Velká Holná, cedula vyloženě láká, jenže já si docela zapřemýšlel a začínám spěchat. Proč? Dostávám docela (byť po pořádné snídani) už hlad a utkvěla ve mně myšlenka, že bych se přece jen dneska podíval až do soběslavské Lady. V Kardašově Řečici tedy jen na chvíli zastavuje na jejím pompézním rynku, abych o chvíli později už opět funěl do kopce. Navíc je to hlavní cesta, ale vůle i hlad docela pomáhá. Takže jsem ten nemilý začátek docela skousl a během pár chvil a jízdou přes Lžín, se už předemnou objevila věž soběslavského kostela.
      Motorest Lada je samozřejmě až na druhé straně města, pěkně posazený u Lužnice a já už se moc těším na jídlo. Tedy kapr nebyl, ale našla se perfektní náhrada a Budvar12 tady mají pořád nejlepší na světě! Kdo tady nebyl, neuvěří. Škoda jen, že času už je nemnoho. Chci se přece jen zastavit a spáchat zločin v Kardašově Řečici. A tak se naposledy rozhlížím po tomhle sympatickém místě, které jen velmi nerad opouštím.
      Stejnou cestou jsem se vrátil. S plným žaludkem se jelo překvapivě dobře a já se těšil na poslední atrakci dnešní tůry. Tou nebylo nic jiného než obecní hospoda na rynku, která nás v minulosti tak mile překvapila. A letos? Zeptám se, kdy jste měli naposledy pořádně orosenou Plzničku za 22? Prosím? Už dlouho ne? Tak tady máte malý tip. Ledaže neodoláte, jako většina domorodců kvasnicovým Svijanám. Vypadaly dost dobře, ale na ochutnání nezbyl čas.
      Musel jsem už na nádraží. Co se nezměnilo ani za těch šest let, byl odjezd SC Rožmberk. Přesně v okamžik, kdy na věži kostela odbila pátá odpolední. A vida, na tachometru se symbolicky skví rovná stovka. Z původních plánovaných sedmdesáti kilometrů je to příjemné.
      A tak skončilo poslední velké putování na kole. Jak jsem psal na začátku, moc rád jsem se podíval do Novohradských hor. Je to skutečně kraj, kde ještě lišky dávají dobrou noc, ale také cyklistický ráj. Pevně doufám, že bude příležitost opět se tady někdy podívat...

md:-) 6.10.08

chat

Akce roku 2008

Fotky

Žumberk