chat

Akce roku 2011

Náš diář

cyklistika

      Jedna z mnoha tradičních pověr, které o Amících vykládají právě ti "nejzasvěcenější", je ta o jejich vrcholné závislosti na autě a s tím spojená absolutní nepohyblivost a neschopnost se pohybovat pomocí čehokoli jiného. Jasně, že i tady v Zálouží najdete lidi neskutečně vyhřezlé, kteří však bývávají obvykle úplně v pohodě. Jenže stejně tak je tady všude kolem spousta sportovců. Cyklistiku pochopitelně nevyjímaje. Vzpomínám si na naši snídani na Cambridgi v hotelu Hyatt, kolem kterého po Charlieho řece drtili veslice chlapi v čele s kapitánkou, či běhali, chodili či jezdili na jejím břehu Amíci, kteří konali svůj tradiční ranní jogging, zatímco my se nezřízeně za své těžce vydělané dolary cpali. A jak se tedy dá užívat jestostopých prostředků závislých zcela na pohonu lidskou silou na Cape Codu? Budete se divit, ale Cape Cod nabízí hned několik možností! Pro šílence (tedy Medvěda a jemu podobné, pro rodiny i pro relaxisty či kochače:-))

      Tak především je třeba říci, že provoz na silnicích je v mnoha ohledech pohodovější než u nás. Ne že by se tady nespěchalo, ale jednoduše na myškující piráty tady nenarazíte. V opačném případě by narazili především oni na policajty. Ti tady působí především preventivně a když už někoho zastaví, mají k tomu zatraceně dobrý důvod. A příslušný pacholek pro změnu velký problém.
      Kola sice nevyvolávají stejně absolutní přednost v jízdě jako dětský kočárek, ale rozhodně nějaké nervózní funění motorů za zády či vytlačování do pangejtu tady nehrozí. Logicky se počítá, že cyklista není sebevrah a dálnicím se vyhne. Obvykle existuje varianta "pomalejší" silnice, kde se s "překážkou" v plynulé jízdě vždy počítá a maximální rychlost nikde nepřekročí 35 mil. V hustě obydlených místech nezřídka bývává limit 25mil za hodinu a to už je úplná pohoda.
      S výjimkou turistických center a jedné pořádné cyklohájwej neexistuje na celém Cape Codu žádná hustá síť cyklotras. V podstatě jde o ostrůvky výjimek a cyklotrasa No.1 je v podstatě spíš symbolická a určuje nejkratší směr. Máte-li ovšem na ceduli s logem kola vůbec štěstí. Nikde jsem nesehnal podrobnou mapu, na které jsme tady u nás zvyklí. Našel jsem mapu jedinou a ta než podrobně ukazuje cyklistické možnosti spíše rámcově. Vynechat však některá níže popisovaná místa by byla velkou chybou!

Cape Cod rail trail

      Naprosto luxusní cyklohájwej má tři ramena, která se sbíhají uprostřed Harwitche v místě, kde kdysi stálo nádraží. Ano, tušíte správně, že koleje už dávno vytrhali indiáni (důvodem byla pochopitelně hustá síť silnic a láce za náklady na provoz automobilových miláčků). Koleje původně vedly až do Provincetownu (jedna - ta delší větev) a druhá do Chathamu. Odkud? Pochopitelně z Bostonu a v době výstavby dráhy byla konkurencí jen lodní doprava. Čas prosperity končil postupně od krize v třicátých letech minulého století a do Provincetownu poslední vlak dojel v roce 1937. Pak už koleje postupně mizely a dnes vedou pouze do Dennisu. I tam však už nikdo jejich výhody nevyužívá.
      Z logiky věci je tahle cyklotrasa nenáročná a celkově má něco kolem 40 mil. Silnice s hustým provozem a dálnice překračuje zásadně mimoúrovňově, přičemž jsou všechny mosty nové. Kdysi na dráhu jednoduše třeba nebyly. Z Dennisu tak můžete bezpečně dojet buď do Chathamu či Orleans, kde trasa končí. Snad zatím, protože do Provincetownu kus chybí a přes Truro je třeba nutno použít i kus skorodálnice. Cyklostezka samotná je na všech koliních místech fantasticky značena a řidiči aut stopky respektují bez výjimky. Napadá mne: Existuje u nás nějaké křížení, kde mají kola přednost. Ne! Celá tahle železniční trasa je vhodná pro rodiny s dětma, na koncích jsou parkoviště a v Chathamu stojí dokonce i budova původního nádraží. O tom však jinde.
      Chcete-li "hltat" pohodové, rychlé a "levné" míle, je trasa pro vás. Občas je nudně rovná, ale nechybí častá občerstvení a občas je dobré odbočit. Ať už třeba k nedalekým jezerům či k Nickerson National parku, který leží na severní větvi k Provincetownu jako jediný přímo na trase. Přiznám se, že na trasu jsem jen občas juknul z auta a na mé projetí teprve čeká. Urkitě se jednou dočká stejně jako já:-)

Province lands road

      ... aneb to nejlepší, co na nadrženého cyklistu čeká až na samém konci poloostrova. V dunách za Provincetownem, kde definitivně končí route No.6 se, začíná cyklistův ráj. Před pár lety tady dokončili sedmimílový cyklistický okruh, který lze jen závidět! Konečně, od mé sestry (stejně jako od P-townu) je sem coby kamenem dohodil. Dokonalý rovný asfalt v kopcích mezi dunami. Stálé zatáčky, pády z kopců a krátké šlapáky na vrcholky. To vše opepřeno dvěma tunely, letištěm, dvěma plážemi a několika občerstveními. Chybou by bylo třeba nezamknout kolo (už i tady se prý krade...) a z cyklostezky zmizet na naučnou stezku. Mimo sezónu, kdy tady povolí provoz a kolem jezer se pohybuji v podstatě jenom já, jsem si připadal jako v Jiříkově vidění, kolik krás přírody všude kolem jsem viděl!
      Je jasné, že okruh v dunách byl můj nejoblíbenější a nestačil se ochodit. Kór když na jedné pláži (Herring Cove) jste u moře a na Race Pointu už zcela neohroženě zíráte na Atlantik. Pokaždé (podle počasí, oblohy, atd.) bylo moře i oceán jiné a vždy jsem koukal (suchozemec jeden podivný) na tu nádheru všude kolem. Tuleně nevyjímaje. Já že budu jezdit na dovolenou k moři? Před pár lety bych se vsadil, že jde o velmi najivní omyl! Když už jsem se do dun na kole vydal, snažil jsem se projet všechny možné cesty, takže za den pak není problém na relativně malém prostoru ujet 25 mil. Jsou místa, která znají jen pěší a cyklisti, což je moc moc fajn.

Head of the Meadow

      ... nebo také stezka odnikud nikam. Už jenom dostat se na jeden z jejich konců je pro otrlé cyklisty, poáč překročit a kousek popojet po route 6 je nutností. Ale je pravdou, že se tady po dálnici jezdí s lehkým plynem a její překřížení není takovou ruskou ruletou jako u nás. Severní konec stezky začíná v místech, kde končí výlety na čtyřkolkách po dunách. Podle všech indicií vznikla tahle relativně krátká stezka (3km) jako spojnice dvou pláží. Dnes (tj. rok 2011) je asfalt místy hustě prorostlý kořeny a i přes velmi slušnou údržbu je jízda nepříjemná, na silničce nemožná. Stav naší D1 je podobný (po schododch...) a stromy kolem trasy už natolik povyrostly, že o výhledech po dunách či snad rozhledu po oceánu nemůže být ani řeč.
      Slušnou bojofkou je i samotná orientace k trase. Od severu není žádná a kdybych ji odtud hledal, pěkně bych si pobloudil samotami na severním konci Truro. Z jižní části je začátek přece jen veselejší. Head of the Meadow je jasně značené z dálnice a "bike" ukazatele jsou taky k mání. Uvažuji, zda stojí vůbec za to odskočit si z hlavní trasy právě sem. Ani moc ne, byť Head of the Meadow je zajímavá pláž. Snad jsem našel důvod, proč tady zabloudit. Kdyby se někdy povedlo trasu protáhnout až ke golfovému hřišti (v podstatě přes pár dun) k Highland museu a Highlight, což je hodně zajímavé místo. Už si zvykám, že tudy procházela kolonizace, takže mne nemohlo překvapit, že právě tady stál první maják v Amíkově. Eroze a oceán jej už dávno vzali vniveč. Dnes kousek vedle stojí 40 let "nový" a u něj muzeum. Jeho věž funguje jako vyhlídka a nedaleko stojí jeden z amerických radarů, který jsme tak před pár lety nechtěli...

      Tím jsem vyčerpal cyklistické možnosti Cape Codu. Jednotný ráz staveb, částá jezera, zálivy, oceán či mořský záliv, duny, řidká pidlivizace kolem, fantastická příroda a přístup lidí je mix věcí, které velí: Zajedu tam! V každém městě najdete půjčovnu kol (obvykle u parkoviště a cyklostezky), přičemž vzhledem k ceně půjčovného nemá smysl řešit kola. Stejně jako v Alpách si nepůjčíte tatranské křusky místo lyží, tady dostanete za osmdesát babek na víkend seřízené kolo se vším servisem. Typ je čistě na vás. Já vím zcela urkitě, že další cesty na kole mne tady ještě čekají. Třeba už příště:-)

Další fotky z cyklohájwejí...

Province land roads

Cesta do Truro, na Head of the Meadow a zpátky byla má nejdelší, do které jsem se za celou dobu pustil. Místy jsem nadával na švárovo kolo, poáč mi dalo vzpomenout bájným ukrajinám, jenže touha poznat poloostrov ze sedla biku byla jednoduše silnější a bourala i ta nejhorší příkoří. Ano, tady lze na chvíli jeti po Route No.6 s vědomím, že i dálnici přežiju. Jiná šance nebyla. Respektive jsem ještě nenašel šířku pláště na horáku, která by mne pustila do dun. Jinak nelze! Nejstarší kus cyklostezky, na který jsem se tak těšil, stál za prt. Vše mi vynahradila příroda, respektive světlo, které jsem právě tady zažil. A opět jsem střílel, až jsem se prostřílel na konec filmu. A teď zkuste byť jedinou fotku vymazat...:-)