chat

Akce roku 2011

Náš diář

Boston. Začínáme!

      Jak začít? Boston je hlavním městem státu Massachusetts. Leží v zálivu 200 mil severovýchodněji od New Yorku. Takže na východním pobřeží. Trvale v něm žije nějaký půlmeloun lidí (včetně švárovy sestry s rodinou, třeba), který obhospodařuje další tři miliony studentů na místních univerzitách. Pro mne je Boston logickým vstupem do Amíkova a městem, jehož centrum lze v klídku prošpacírovat. Tady se už dvakrát pil čaj (poprvé s mnohem větším úspěchem) a tady v okolí začala evropská kolonizace Amíkova. Co nabídne? Stále větší množství zatunelovaných dálnic a na jejich místě vzniklých parků, příjemné podnebí v našem vegeťáckém pásmu a třeba zdvojenou místní "Stodolní," ve které to v pátek hučí úplně stejně jako v té naší malé ostravské...:-)

      Jsem tady! Naše letadlo nedopadá na tradiční ranvej směrem do moře, ale naopak jsme dali jedno "kochací" kolo nad městem navíc. Paní z Bulharska, co sedí vedle, tady letí poprvé a mizí ještě kamsi dále. Chtěla mluvit srbsky (proč ne?) a potkali jsme se ještě jednou u reklamací. Ani její bagáž nedorazila. Má větší problém než já, protože se spokojím se sepsáním reklamace a odesláním kufru od harmoniky, který celou cestu Prahou vzbuzoval soustrastné pohledy okolí, přímo do Provincetownu. Nechce se mi zdržovat, protože děti už běhají kolem strejdy a už je fronta nebaví. Mne taky ne. A vlastně se mi poprvé splnil sen: Cestovat pouze s lehkým zavazadlem. Na co jsem si vlastně v letištním meziprostoru bral vozík? Muselo mi být přece zcela jasné, že za 18 minut bludní holanďani nemohou stihnout bagáž přeložit...
      Další plán je jasný: Čas se posunul k večeru a s počátečním blouděním (v tomhle se sestra pomamila) nakonec trefujeme 195 severní, což je pro nás velkou úlevou, neboť cestou z Loganu jsme si zcela neplánově prohlédli i kousek bostonského downtownu:-) Do obydlí švárovy sestry jsme už dojeli v pořádku a děti už začaly cestou klimbat. Čtvrť na severním okraji, kde bydlí, je ideálním místem pro rodiny s dětmi. Klid, pohoda a velmi mírný provoz, kdy řidiči každopádně počítají, že tady děti jsou. U nás se takhle klidně ani v obytných zónách nejezdí. Rád si zvykám...

      Geniální orientační systém spočívá v logickém značení hlavních dopravních tepen. Ty z východu na západ jsou zásadně sudé, ty z jihu na sever pak liché. U čísla příslušné "route" pak je vždy uvedeno, zda jedete na sever, jih, východ či západ...

      Druhý den dopoledne užíváme s dětmi, které se tu více tu méně snaží učit jízdě na kole. v Madlině urputnosti shledávám vlastnosti své drahé sestry a u Berťase si pro změnu dávám tajný úkol, že z něj vychovám pořádného chlapa. Přece se v umění jízdy na kole musí sakra postrejdit, ne?
      K odpoledni vyrážíme do víru velkoměsta. Částečně na polikliniku, kam potřebuje má sestra a později užít slastí velkoměsta. Vlastně jsem rád, že poznávám i další novinku, totiž služby ve zdravotnictví. Již první šok mne čeká v čekárně plné sedaček a gaučů, kapesníků a vod. Co má společného s našim prostředím? Jedině lino na zemi a "bezplatnou" službu s regulačním poplatkem. Jinak spíš slušný obýváček místo děsivého "nádraží" plného nasraných lidí, kde lze v klidu dočkat na své zavolání. Od toho jsou tady asistentky. A já jsem tady, abych uhlídal tři sviště po dobu sestřina vyšetření. Padly na zachování alespoň přijatelné hladiny hluku všechny papírové kapesníky široko daleko, ale byl jsem rád, že se jimi právě děti zabavily. Jinak by ta hodina byla určitě nekonečná:-)
      Kde asi tak zaparkovat auto? Jako nejlepší a levná varianta se jeví parkoviště hned u přístavu, kam dorazí pomocí fastferry za nějakou chvíli švára z Provincetownu. Je jasné, že v nedaleké restauraci svišti dlouho neposedí, naštěstí moře za oknem je dostatečnou inspirací a dveře na terasu jsou otevřené. Vida, Bobby je tady!
      Vzhůru do víru velkoměsta! Od přístavu se vydáváme do pátečního večerního ruchu downtownu pěkně pěšky po svých. Září je měsícem, kdy slunce vytváří podstatně větší stíny a teď na večer, kdy už se sklání ke konci své dnešní pouti, díky sklům mrakodrapů odráží paprsky na všechny možné strany. Mé celkem zkušené fotografické oko si všímá leckterého detailu. A taky toho, že mnohdy se odraz slunce láme hned několikrát a místo, kde jsem jej před chvílí viděl, je už dávno temné. Chvilka zaváhání a je po ideální fotce. Musím si zvykat:-)
      Dvojulice s výhradně pěším provozem nedaleko staré původní radnice na mne působí více než povědomě. Ještě aby ne, když rachot z okolních zahrádek dává tušit atmosféru (zde) dvou souběžných Stodolní. I tady se chlastá a i tady to má grády. Objev? Třeba restaurace, kde jsou k zákazníkům hrubí a ti si rádi za hrubost připlatí! U nás je to přesně naopak a tady jde o mimořádně úspěšnou raritu. Sakra, Amíci, važte si toho, co máte a chcete-li hrubost, dojeďte k nám. Čenda bude mít urkitě radost, že je světový:-)
      Když dovolená, tak se vším všudy. Za 50 babek dáváme okruh městem v kočáře, což děti kvitují a švára se dozvídá, jak svět je malý. Neb kočí (žena) je z Provincetownu. Sestra paní učitelky, která učí Madlenku. Jojo, tady je možné všechno!
      Na Americe miluju třeba také to, že podnik, který funguje třeba sto let vážně nepotřebuje každý rok měnit logo. Funguje tak, jak je. A my jsme v jedné ze Stodolních objevili takový předchůdce McDonaldu. Ještě se sedí u stolu, ale kuchyně je součástí jídelny. Frkot kuchařů je vidět a zásobami se chlubí dole v přízemí v prosklených chladících boxech. Panečku, to byly steaky! Budova taky už něco pamatovala a já poprvé viděl to pravé americké "padací" okno, jehož jedinou opravou byla jen už bůhvíkolikátá vrstva emajlu:-)
      Má sestra má takovou roztomilou úchylku. Jak se později na baru hotelového lobby přiznala, miluje čtyřhvězdičkové hotely. Neváhala a za pár babek na internetu sehnala ubytování v Cambridgeském hotelu Hyatt. Tudíž přesně tam jsme zajeli. Zklamáním bylo jen, že jsme tentokrát museli závézt auto do garáže sami. Jinak přístup k zákazníkovi takový, na který se příjemně zvyká. Šváru s dětmi jsme nechali svému osudu na pokoji a v lobby jsme si sedli tak, aby má sestra mohla sledovat neutuchající světoběh hotelu. Výhled na neustále kmitající kvarteto výtahů nevyjímaje. Jedna z mála chvilek, kterou jsme pro sebe měli...:-)

      Velmi zvláštní pocit: Sedíme v hotelové restauraci a snídáme. Za oknem nábřežní ulice a u Charlieho řeky pak chodník, na kterém v podstatě neustále někdo provozuje jogging. Dle pod okny kmitajících lidí bych to s obezitou lidstva neviděl tak hrozně. A to ještě po chvíli na řece projíždí (závod?) osmiveslice. Vida, na každé je kapitánka a dřou výhradně chlapi. Ono se vůbec na ten sport od snídaně poměrně příjemně kouká...:-)

      Příjemnou snídaní začal třetí den v Bostonu, který byl vyplněn v podstatě jediným úkolem: Navštívit Vědecké muzeum - unikát svého druhu. Něco podobného by prý za tři roky mělo být i u nás ve Městě Omezených MOžností, takže jsem byl zvědav, čím se u nás inspirovali. Z Cambridge je to k muzeu v podstatě jen přes Charlieho řeku (a kousek zpátky do města). Když jsem byl v Amíkově poprvé, právě odtud jsem odjížděli na poznávací výlet obojživelníkem. Už tenkrát mne betonová budova zaujala. Nyní nadešel čas podniknout průzkum jejích útrob.
      Fatálně jsem selhal jsa zblbnut muzejními expozicemi u nás, takže foťák zůstal bohužel v autě. Nadávat jsem si mohl sebevíc, leč vše marno. Do auta daleko, k zážitkům naopak. Netuším, kolik vlastně tématických okruhů ve vědeckém muzeu existuje. Jisté je, že tady je všechno k osahání, či konzultaci. Všude spousta asistentů (vesměs z místních škol), kteří se tady "učí" vysvětlovat svá poznání dalším lidem. Co si z nich vezmete, je čistě na každém osobně. Takže když jsme zcela dětinsky skládali plachetnice z krabiček na mýdla, brčka sloužila jako stěžně a plachty se vyráběly z plastových destiček, byli jsme stejně zvědavi, čí zkonstruovaná loď nakonec alespoň dojede do cíle. Bez ohledu na umístění. Ale je fakt, že tohle musí chytnout snad každého.
      Neminuli jsme snad žádný technický kabinet. Dokonec i do lunárního modulu jsme se s Berťasem šli podívat. Nic pro klaustrofobiky, poáč i slavný stan Áčko je proti němu apartmánem. Jen tam nejsou všechna ta tlačítka. I karimatka přináší větší pohodlí než peleště pro dva průzkumníky:-)
      Samozřejmě mne musel zaujmout i pavilon motýlů, protože takové množství volně poletujících převlečených housenek jsem zatím nikde jinde neviděl. Zcela pochopitelně mne nejvíc zajímal kabinet nabitý (a to doslova) elektřinou úplně všude. Až tady v okamžiku, kdy sličná holčina (tady profesorka) vlezla do přerostlé klece pro kanára nechala se ostřelovat elektrickými výboji, jsem uvěřil, že princip Faradayovy klece vážně funguje. Spojit vlastními prsty obě místa výbojů však stejně ještě stále považuji za kousek hodný čaroděje. Přežila a mne těšilo koukat na totálně vyřízeného šváru. Tyhle pokusy skutečně nejsou pro mladý:-)))
      Koukli jsme i do vesmíru, podívali se na zem odtama, děti možná pochopily princip páky na houpačce a věřily, že vrchol Etny soptí a burácí stejně jako její model. Dinosaurem v reálném měřítku v dnešní době 3D (nemyslím Fünfa, ten je přece vždy v předstihu, takže nyní 5D) nepřekvapíte žádné dítě a upoutat jeho pozornost na více než pět hodin prostě nejde. Švára šel "poladit" naše lístky a my ostatní už jsme se začali pomalu přesouvat k autu. Tohle vše vážně nelze jen tak vstřebat:-)

      Od vědeckého muzea (respektive z jeho parkoviště) se už začalo naše auto zcela jasně přesouvat na jiho-severo-východ směrem k Provincetownu. Zatímco má bagáž už druhý den trávila v cíli putování, já se tam teprve nyní blížil. Boston mám rád, ale teď mne to už vážně táhlo do cíle. Chápete to? Já, který nikdy nechtěl jezdit k moři či okeánu se tam teď těším jako malý. Těším se tam jako domů. Tedy skoro jako domů...:-)

Zbytek fotek tak, jak vznikaly v čase...

Čtvrť na severním okraji Bostonu, kde bydlí švárova sestra s rodinou je nejen příjemná na žití, poáč je zasazená do zeleně a široko daleko žádná hustá doprava neexistuje, ale i projíždějící v autech tuší, že všude kolem bydlí rodiny s dětmi. Plně se tady dětem přizpůsobuje provoz a tím pádem (sic pod dozorem) není problém si hrát kdekoli kolem domu...

Ano: Americký styl oběda. Máte-li početnou rodinu a jste-li jako mamina na děti sama a potřebujete drobotinu nakrmit, nezbývá než zastavit u McDonaldu, nakoupit (lze i slušně zdravě!) nějaký ten salátek, kuřecí medajlonky a pitíčka a stylově poobědvat. Že by to šlo kdekoli v restauraci? Vážně nešlo! To je noční můra všech maminek:-)

Boston je velmi příjemné město. Jeho downtown obsahuje všechny patřičné americké atributy a má tu obrovskou výhodu, že jej lze bez problémů projít. Jeho velikost je tak akorát. A já měl obrovské štěstí na počasí. Západ slunce se nadmíru vyvedl:-)

Speciál pro mou sestru: Hotel Hyatt, Cambridge.