chat

Akce roku 2011

Náš diář

Pěší duny a houby k tomu? Proč ne.

      Jsem cyklomaniak a jako takový jsem jednoduše okolí Provincetownu při pohledu ze sedla musel vyčlenit samostatnou kapitolu. Vyloučíme-li pak moto ze sportu (poáč to není žádný sport), zůstaly mi tady ještě dvě další nám celkem přirozené činnosti. Jednou z nich jsou pěší tůry, kdy se sestrou (tady zůstává švára typickým Amíkem:-)) vyrážíme vstříct nevšedním zážitkům do písku. Jestliže poprvé jsme "dali" nejzašší cíp Capecodského poloostrova, tentokrát jsme si vyšlápli do dun od dálnice k okeánu.

Na houby do dun?

      Slovní hříčka? Jak se to vezme. Je na houby chodit do dun? Nebo snad tam rostou houby? Na houby to tam rozhodně není a na houby se tam po deštích dá chodit taky!

      Odstavit nelegálně auto na kraji dun i dálnice je nutností. Jinde jednoduše zaparkovat nejde a policajti to tady tolerují. Oproti našim kliftónům mají inteligenci. Tady musím odbočit, poáč švára zaměstnával v létě jednoho čecha. Studen na brigádě. Nemehlo snad úplně na všechno. I s autem to nijak závratně neuměl a způsobil občas kolaps, občas kritickou situaci. Místní policajt to zaregistroval a věc řešil rázně: Zašel za švárou, aby dotyčnému domluvil. Taky teď máte trpkou příchuť firmy Polehávat - Chrápat. Nebo snad nedejbože debilní městští kliftóni...?
      Pojďme raději do dun. Odstavili jsme tedy auto a vyrazili na několikahodinovou tůru. Kilometricky nic závratného, jenže písek je písek. Jen co noha nohu mine jsme se ploužili pískem. Občas narazili na sladkovodní jezírko, kolem nějž příroda jasně zezelenala. A do toho hřiby. Občas dokonce ve své pouti za sluncem vyrostli z písku s pískovým kloboukem na klobouku. Absurdní, ale taky nádherné. A ta naše panorámata všude kolem!
      K okeánu jsme nakonec také došli a odměnou nám byl nejen výhled na obzor, kde se hranice mezi nebem a vodou dala jen tušit, ale také občasná zvědavá tulení hlava se z rozbouřených vln vynořila.
      Zpáteční cesta nebyla o nic méně náročná. Slunce se kousek pohnulo, stíny se změnily a byť jsme šli proti jeho svitu, i tak byla scenérie natolik nádherná, že mi nečinil sebemenší problém prostřílet se na konec filmu. Šmarijá, pokolikáté už za posledních deset dní...
      Chtělo by to nějakou příjemnou tečku na závěr a za "oběť" nám opět padá Surfclub. Mně navíc padá na talíř za oběť humr. S výhledem na přístav s jeho (už) posezónní pohodou a právě odjíždějícími posledními plachetnicemi. Je tohle vůbec možné???

medvěd:-)

Zbytek fotek tak, jak vznikaly v čase...

Jsou stránky, kdy obvykle lituji trpělivé čtenáře, kteří ví. Totiž vás, čtenáře. Duny jsou poměrně nezáživnou částí zeměkoule. Ovšem jen dotud, dokud se tam sami nedostanete a nevidíte je na vlastní oki. Nekonečné množství písku musí logicky dostat každého a výhodou těchto míst je, že oproti Sahaře se brouzdáte tím hnusným horkým, co vam leze mezi prsty, s pocitem, že na konec nakonec vždy dohlédnete...

... a když by někdo z Vás dostal třeba chuť nechat si vyprávět o rozdílu mezi dunami u moře a u oceánu, klidně mne oslovte. Jen předem varuji, že nadšení z míst, která jsem si zamiloval, prostě dokážu popsat neovlivněně jen velmi obtížně:-)

Tak mne omluvte. Vím, že šedivých (písečných) fotek je tady větší než malé množství. Ale kdykoli se na ně podívám, dokážu říct přesně, kdy a za jakých podmínek vznikaly. Jsem asi vadnej...:-)