chat

Akce roku 2012

Náš diář

Náš ski.jídelníček

Sobota:
  - balíček na cestu
Co vidíš? Tak vidíš...:-)

---

od soboty 6. do neděle 15. ledna

Můj původní soukromý závazek urvat si každý den na dovolené aspoň chvilku na psaní se první dva dny ani náhodou nenaplňoval. Únava z lyžby i předchozí cesty (první večer), první a druhý seznamovací večírek a mnohé další nezbytné a s akcí související věci způsobily, že až třetí večer jsem slavnostně zabral. Ostatně měl jsem už nejvyšší čas, protože události na Alpáčích 2012 nabraly až neuvěřitelný spád a počet taškařic či hlášek se limitně začal blížit vyčerpání již tak omezeného bufferu mé všem dobře známé řidké paměti...

      Vždyť již cesta z BOPAKu na místo určení dostala svou naprosto nezaměnitelnou atmosféru. Především původně předpokládaný počet účastníků vinou nezodpovědnosti ozajstných kokotov klesl na méně než polovinu k počtu, jenž začal až příliš smrdět organizační nechutí či přímo průserem. Darmo rodičové Laštovičků lamentovali, že Lenča jede s námi a jim se nic jako obvykle neřekne. Nemohlo, poáč ani sama Lenča ještě den před odjezdem netušila, kdeže přesně bude po večerech v následujícím týdnu pracovat. Rodičové se jednoduše museli smířit s notnou dávkou úkolů, které vyfasovali:-)
      Vyrazili jsme v základní (chcete-li: téměř obvyklé) sestavě tentokrát však obohacené o Barase, člověka jenož jsem pěkně dlouho neviděl (počítáno v letech) a který (jak se hned na začátku ukázalo) jen tak žádnou legraci rozhodně nezkazí. Z počátku vůbec nic nenapovídalo jakékoli povedenější cestovní taškařici, ale když před hranicí s Německem došly všechny lehce přístupné a těžce na pumpách nakoupené cestovní pivní zásoby, vytasil se Baras litrem vlastní a také vynikající hruškovice, kterou si veze do povinných zásob. Abyste tomu rozuměli. Každý dostal za úkol vzít si s sebou tvrdý alkohol dle svého gusta. Jak se později ukázalo věta měla znít spíše takto: Každý si s sebou povinně vezme své množství hrušky. Nejlépe ze Spiše.
      Ale vraťme se do auta. Barasova hruškovice totiž zachutnala. Všem. Vyjma řidiče pochopitelně. A moc zachutnala! Cestovní atmosféra tím propukla ve všeobecné veselí a se snižující se hladinou krve v alkoholu nadále rostla. Průjezd Mnichovem byl již poněkud složitější záležitostí, poáč čurpauza logicky v jeho intravilánu možná býti nemohla. Vše zachránily barasovy vynikající perníčky, které nám vzaly zřejmě až příliš sil.
      Až s přibližujícími se prvními vrcholky Alp Marťas povolil k další čurpauze. V autě se již mezitím řešila naše zlatá pražská mládež, jež zcela nevinně zadala hlavnímu sousloví lyžáku: "Kámo, vole!" To se prý používá obvykle v každé holé větě či části souvětí. Klidně i opakovaně, to když chcete dát jasně najevo, že nyní jde fakt do tuhýho. Originální příklad? Tím je právě Charliem a Marťasem zaznamenaný rozhovor dvou pražských snowboarďáků ve Špindlu:

"Kámo vole, tak jsem jim tam napsal, kámo vole, schválně, kámo vole, slovo ližaři záměrně s měkkým i, kámo vole. Poáč tvrdý, kámo vole, jsme tady jenom my snowborďáci!" "No to je jasný, kámo vole."

      Mno a poáč nemáme s sebou žádné nezletilce či programové riaditele, nepotřebujeme své veskrze chytré kecy ničím vytišit. Ba ani vysněžit. Přiznávám, troštičku změna oproti Alpáčům a právě proto může Lockay jen a jen litovat, že nejel:-)
      Ostatně, jak se s přibližujícími se Alpami ukázalo, k pořádnému vysněžení jsme tady měli samotnou přírodu. Však již na hranici mezi Německem a Rakouskem jsme zaznamenali první dopravní ucpávku a ta hlavní nás teprve čekala před Silvretta údolím. Posledních nějakých 60 kilometrů nám trvalo snad tři hodiny, kdy jsme zaznamenali i velmi zvláštní události: Chcaní na střední dělící pás dálnice a následná koulovačka. Z nudy a potřeby. I dojezdové finále bylo přímo vynikající: Ubytování nás čekalo vysoko nad Kapplem na Oberhausu (v překladu "horní sněmovna"), kam Marťas nakonec k naší radosti vyjel. Většinu pak vycouval na cestě tak úzké, že ještě druhého dne ráno sám nevěřil. Heroický výkon jsme museli zákonitě ocenit. Kór, když nám paní domácí o něco později oznámila, že cesta do Ischglu je beznadějně uzavřená sněhem a lavinami: Ischgl ist ZU.
      Ani vlastně nevím, zda jsme byli ve svém cíli více překvapeni množstvím ladovského sněhu, který neustále připadával, nebo komfortem ubytování, který s loňským Gerlosem nelze vůbec srovnávat. Otíka jsme samozřejmě vzpomněli v okamžiku, kdy nám paní domácí vysvětlovala důmyslný systém třídění odpadu. Ale pak jsme zase rádi zapomněli. Třídění? Ano, jsme opět v Tyrolích...!
      Přivítací večírek vygradoval někdy kolem půlnoci. Po příjezdu jsme vlastně byli znovu na alkoholovém startu, protože pěší tůra z centra Kapplu do Oberhausu byla pro většinu nadliským a navíc zhola nečekaným výkonem. Když k tomu připočítáme opakované tlačení vozidla a dokonce i občasný sprint, je nasnadě, že jsme všichni dokonale vystřízlivěli:-)

Uvězněni v Kapplu...

Ladovské kydání sněhu do rána neustalo. Naopak místy vše nasvědčovalo, že snad přišel konec světa. Leč Mayové zapomněli, že Klausův mandát končí až napřesrok... Večer odklizený sníh byl v další čerstvé vrstvě opět na svém místě a jako ranní rozcvička mi vlastně začala dokonale vyhovovat. Sotva jsme vylezli k úklidu, ze všech stran se intezivně ozývala ostrá lavinová střelba a ani slova naší paní domácí nás nijak nepotěšila: silnice do Ischglu bude minimálně do odpoledne uzavřena. Teda když přestane náhodou sněžit. Zůstali jsme odkázáni na místní středisko Kappl, kam jsme s úspěchem dorazili i díky řetězům, které pánové studovali pár hodin a s úspěchem nakonec i namontovali. Díky za to!

      Středisko Kappl je druhým v pořadí ze čtveřice středisek v údolí Slunečných hor - Silvretta. Z šesti hlavních lanovek jezdila sice polovina, ovšem místním nelze nic vyčíst, protože evidentně fungovali od brzkých ranních a podařilo se jim alespoň něco. Srovnání se Slovenskem je až příliš kruté. Do See, Ischglu či Galtüru jsme se jednoduše dostat nemohli. Konečně, o tom, že jsme v Alpách nás nemohlo nic s výjimkou němčiny v podstatě nic přesvědčit. Na parkovišti sedáme do přibližovací čtyřkabinky, která už musí hodně pamatovat, když držáky na lyže nejsou ani zdaleka dimenzovány na všechny typy karvingových lyží. Vůbec jsem koukal i dále, jak bylo na celém středisku patrné, že už něco pamatuje. Zillertal arena je proti němu skutečně moderní středisko a mně tím vlastně nasadila vysokou alpskou laťku.
      Čtyřsedačka na horním konci kabinky až příliš připomíná svým designem a stavem Medvědín. Dokonce i točení a masiv fronty jsou dva povědomé parametry. Najdeme snad na půlce sjezdovky i Zubra? V její dolní stanici nám zbývá posledních pár chvil před okamžikem než se Baras stane jasným vítězem v soutěži Maskota dne. Totiž už totálně vyřízená (vysmátá) Lenča při výstupu na horní stanici leccos naznačila a nám ostatním všechno došlo během chvíle. To když Baras elegantně ze sedačky vycupital bez lyží. Ano, stačil je odevzdat ihned při nástupu a musíme si podivit jeho výkonu. Překvapil, že nevystoupil i s nimi, jak je v takových chvílích obvyklé. Po pár intenzivních minutách smíchu jsme mu poděkovali za prodloužení života a Baras pro změnu poděkoval obsluze za dovoz lyží: "Vidíte, moje lyže se vozí samy!" Až po chvíli se přiznal, že měl strach, že už letos bude muset koupit lyže a navíc si na nich moc nezalyžuje...
      Celý den jsme neměli příležitost seznámit se s okolními velikány. Vyjímečně nemyslím Charlieho - pána hor, ale hory samotné. Mlha, sníh a bary. Naši milí přátelé:-) Přidejte dva metry čerstvého sněhu, místy metrová vrstva prašanu a jste v něčem, co jste možná ještě nezažili. Jako start do sezony jsem tuhle dřinu rozhodně neocenil, nicméně více trénovaní byli přeci jen o poznání spokojenější. Kappl není zase až tak malým střediskem a je vlastně škoda, že jsme jej nemohli více poznat. Snad příštího dne.
      Náš malý skromý soukromý autobus s perfektním řidičem výjezd k chatě zvládl bez ztráty kytičky, byť Lenče tyhle dopravní stavy dvakrát dobře nedělají. Polyžařská únava byla fantastická a druhý seznamovací večírek se pochopitelně odehrával v jeho retro-stylu. Na Macháčka logicky nedošlo, poáč bez Lockaye a Vlada nemá ony správné grády. Jsem jen zvědav, kdy budeme zítra vstávat, neboť dnes ráno Charlie jako vrchní budič fatálně selhal. Stalo se, že dobu odjezdu pochopil jako dobu vstávání. Oproti ostatním, pochopitelně...

"Pojďte se rychle všichni podívat! Vidím kus modrého nebe! Ale dělejte, kámo vole, poáč už to končí!" Ač jsem tuhle větu hodil hned ráno při neutuchajících lavinových salvách (teď už je bereme jako příjemný místní kolorit:-), o poslední modré z nebe dneska rozhodně nešlo. Ba naopak! Kydání nad ránem překvapivě ustalo a s protaženými ústy všichni zíráme na okolní hory a fascinující vrsty sněhu, ze kterých místo komínů pod našimi okny (tam, kde jen zhruba tušíme domy, poáč z typické šikminy zůstal pravidelný klobouk...) spíše zírá podivná čoudící díra ze země. Že bychom konečně viděli onen profláklý vstup do pekla? Sakra, že jich tady ale je, kámo vole!

      Cesta na Ischgl pro nás zůstává i dnes uzavřena, takže lyžba, kámo vole, bude možná opět jen na místních svazích, které jsou podle pohledu sice vážně nedaleko, ale pro vstup do areálu stejně nutně potřebujeme poněkud looserovskou kabinku. Díky však za ni! Začínám být nějak rozmazlen místními poměry:-) Cesta, která by nám umožnila případný návrat přímo k pensionu, je stále zavalená a zakázaná. Sluníčko nás rozehřává hned u čtyřsedačky a vlastně už tady začíná opět snít o titulu Maskota dne Baras. Ještě se nesvezl a už se kácel k zemi za našeho upřímného chechtotu. Co dnes? Bude opět ztrácet cestou nevlastní lyže? Kdepak! Maskotem dne se stal později překvapivě úplně někdo jiný!
      Totiž: Lyžovalo se dnes výborně! Areál se před námi konečně vizuálně otevřel a byť nebyl otevřený úplně komplet (práce tady budou mít jako na kostele ještě nějaký ten den), dostali jsme se odpoledne i na nejvyšší možný vrchol Alblittköple, kam od rána lanovka nejezdila. (viz úvodní snímek) Počasí se fatálně změnilo a místo očekávané sjezdovky nás vítala stále hustší mlha, kterou by nám i Rákosníček mohl tiše závidět. Charlie s Manťasem se jako obvykle trhli a vyrazili do volného terénu, který s nimi sice zkoušel jednou i Baras, ale aniž by byl nějak nadmíru nadšen, se k nám nevrátil, byť na zisk Maskota měl díky tomu slušný náběh.
      Ale pojďme k nefalšovanému maskotu: Charlie s Manťasem se vytratili a za nějakou chvíli byli spatřeni Radčou, která prohlásila, že máme jet za nimi. Nám ostatním se její myšlenka vůbec nezamlouvala a tak jsme se ještě zeptali, kudy jakože zamýšlí jet? "No přece tady," hrdě a zcela samozřejmě Radča prohlásila, aby se vzápětí střemhlav vrhla ke kraji sjezdovky do fakt hůstýýých (kámo, vole) závějí. Netrvalo ani mžik, zapadla a zmizela. Ještě na chvíli byla vidět jen její hnědá hlavička a jako poslední sbohem odvážně nebo v návalu zoufalství zakmitaly vzduchem její ski. To už nevěřícně zírali nad její odvahou i Charlie s Marťasem. Baras se neohroženě vrhnul k její záchraně i s oběma zatuhlými a za mohutného fandění nás zbývajících Radce pomáhali. Bylo nám všem jasné, že nyní Radču již nikdo nemá šanci překonat...

Baras pochopil, že o titul Maskota dne dnes definitivně přišel a raději se vrhl do jiné disciplíny. Totiž na sbírání Bobříků odvahy. Pomáhal kdekomu na sjezdovce na nohy (a nejen svým, i Polákům!), poáč příležitostí bylo vinou těžkého terénu více než dost.

      Snad logickým bonbónkem byl Radčin pád ze sjezdovky při sjíždění na parkoviště. Neustála předchozí cizí pád a zasvištěla statečně tak hluboko pod sjezdovku. Neohrožený Baras ji naštěstí viděl a jal se zachraňovat. Že pak byla Radča smutná ze ztráty topení do bot? Myslím si, že proti tomu šlo o pouhou prkotinu. On vůbec Baras překvapoval. Stále dokola a nezničitelně. Člověk, který jde příkladem a myslí to s námi dobře. Sakra, neměl bych se poučit?

... to furt jenom ucucávám, ucucávám a najednou jsem ožralej...

      Silnice kolem dolního parkoviště mezitím povážlivě potály a vzorně uklizené nabídly pohodový výjezd do centra Kapplu, odkud samozřejmě stoupání mívává zcela jiné grády. Leč sníh po lyžovačce poprvé uklízet nemusíme. Večerní riziko přestrojené v nudle s rajskou a masem bylo vystřídáno již oblíbenou a včera vymyšlenou hrou v karty, jejíž název vlastně dneska nemáme. Ale ještě zdaleka není večeru konec. Je deset večer a třetí seznamovací večírek se nám začíná slibně rozjíždět i přes odhodlání zkusit zítra Ischgl. Lavina nelavina...:-)

"...ty bys ho stejně nevyhodil, poáč ty stejně žádnýho červenýho krále nemáš!"
"...to víš, že bych toho červenýho krále nevyhodil, poáč žádnýho nemám!"

      Už už jsem chtěl skončit, zavřít počítač a věnovat se ostatním, což mi bylo před chvílí dokonce i drze vyčteno. Jenže... Takže: Když Baras vyrazil s Marťasem a Charliem do volného prašanu, ostatní jsme mu pochopitelně fandili. Lusti neLusti. Zmizeli nám kdesi v dáli černé trojky a až při srazu před dobře zvolenou restauračkou a nenáročným obědem jsme se dozvěděli, jak chudák Baras trpěl: "Charlie, kámo vole, kudy mne to taháš!? Mne to tady sere!" A co na to Charlie? "Co já? Já tama nejedu! Tam jedeš jenom ty!" Odnesly to jen Barasovy šle, které ten obrovský nápor jednoduše nevydýchaly...:-)

Třetí den lyžby jsme odstartovali dvěma novinkami. Především náš spolehlivý řidič Marťas vyhlásil brzký budík (v sedm hodin) a odjezd (o hodinu později) za účelem uskutečnění velmi odvážné myšlenky: I přes stále negativní zprávy se pokusíme dostat nás do vedlejšího střediska. Totiž do Ischglu. Jak se záhy až velkmi krutě potvrdilo, šlo o pokus zcela marný, neboť již na konci Kapplu byla silniční uzávěra (rozhodně dávno předem a preventivně namontovaná) a co hůře - cesta za uzávěrou nebyla vůbec (ani zkusmo) udržována! Evidentně jsme nebyli zdaleka jediní s podobným nápadem. Zcela rozladěni nasedáme do svého autobusu a potichu s blbou náladou se vracíme zpátky do místního střediska...

      Nemožnost opustit pro nás poněkud "oježděné" středisko nás vážně rozhodilo a museli jsme si pro spravení nálady načnout alespoň jednu společnou cestovní Plzničku. Hledáme pozitiva, kde to jen lze. A dokonce je i nacházíme! Výhodou brzkého vstávání totiž bylo, že jsme se dostavili téměř na první lano. Podobný nápad nemělo mnoho lidí a odměnou nám byly připravené sjezdovky. Jen pár jich oproti včerejšku přibylo. Počasí žádnou nádheru nenabídlo. Celý den bylo pod mrakem a lyžovačku v horních partiích při mlze podnikla pouze drsnější část naší skupiny. Sníh byl přemrzlý, ucházejícně upravený. Je asi jasné, že v podstatě nulový podklad nemohl odolat stále zvyšujícímu se počtu lyžníků a muldace povrchu v černých partiích sjezdovek rostla geometrickou řadou.
      Jako povedená taškařice se jevil nápad jít se pokusit dohledat na místo činu včera ztracené Radčino topení do přezkáčů. Mnoho sněhu naštěstí přes noc nenapadlo a odhodlanost Barase znovu pomoci vyvolala nadšenou zvědavost i u zbývajících členů výpravy. Natěšenost rostla. Zvědavost došla samozřejmě naplnění neboť v místě Radčina dopadu se nacházela velmi slušná vrstva sněhu. Příčina nastalých opičáren tady byla a bránice nás přihlížejících si přišly na své. Topení se pochopitelně nenalezlo a možná logickou "odměnou" za dojezd až k dolní stanici areálu byla přímo nechutná fronta na čtyřkabinku. Půl jedenáctá dopolední je u parkoviště vážně opruz.
      Obědová pauza přišla akorát vhod stejně jako již osvědčená (Kdo by to včera čekal?) reštika nad dolní stanicí nejPOMAlejší dvojsedačky na celém světě. Marná byla naše snaha o připojení k internetu a zjištění aktuálního stavu silnice z Ischglu do Kapplu. Informace nebyly vůbec, ale vůbec žádné. Kdo byl naopak úspěšně aktivní, byly naše milé mrdky mediální, které naši destinaci "vychválili" tak dokonale, že při obědové pauze se začalo objevovat stále více esemesek s dotazy na naše zdraví a kvalitu pobytu. Trošku rozhozeni daným stavem jsme byli až při odjezdu, kdy se hrozivý zákaz vjezdu objevil i na zbývající cestě do See. Zatím nepanikaříme.
      Vlastně je podivuhodné, že na třetí (tedy krizový) den jsme si nečekaně naplánovali nejdelší lyžbu. Sníh byl těžký a když připočteme, že jsme snad všichni vyměnili svou výzbroj (máme tady jedenáct lyží). Nápor či pořádnou nálož jsme nakonec s úspěchem vydrželi na svazích až do půl čtvrté. Závěrečný sjezd k parkovišti - naše oblíbená disciplína "mezi kuželkami" - nám (nebo snad jen mně?) bral i poslední zbytky sil. Upadli jsme únavou v podstatě hned v autě. Večerní odměnou nám byl fantastický západ slunce. Že by příslib blížících se světlých zítřků? Zbytek večera byl pochopitelně stráven karbanem. Nová Charlieho karetní hra se vážně uchytila. Vypadá to, že i dnes bude Baras rozesílat nad ránem milostné esemesky neb se mu opět "daří":-)

Jak málo okamžiků stačí k získání Maskota dne se lze přesvědčit u těchto dvou fotografií. Zatímco na první Baras ještě s úspěchem doluje z rakve lyže, o pár sekund později se jeho levá noha svezla ze zábradlí dolů. Svou nenadálou lavinou zasypal překvapeného Charlieho:-)

medvěd:-)

zbytek fotek

první - nedělní - lyžba na Kapplu

druhá - pondělní - lyžba nečekaně na Kapplu

třetí - úterní - lyžba překvapivě na Kapplu