chat

Akce roku 2012

Náš diář

v noci od pátku 4. do neděle 6. května

Jurta slovem

Celý dlouhý týden jsem držel fakt VELKOU naději, že nebudu k akci muset vůbec nic psát. Že jednoduše dojde k MOHUTNÉMU emailovému chatu, kde každý bude mít potřebu se ještě jednou k notně probdělému výkendu vyjádřit, a který zápich sám o sobě vyřeší. Marně. Jasan, přišlo nejedno (A to zcela zasloužené!) poděkování Milajkovi za perfektně odvedenou práci organizátora, ale pak už všichni zasedli v továrnách ke svým výrobním pásům. A snad vinou nekončící řadě špulek neměli potřebu cokoli komentovat či potřebu zcela ztratili. Nebo snad může za nečinnost ono časově blízké setkání na Podhoří? Nebo snad chyba sítě? Přitom Liptovský René popri Ulambátáru na poušti Gobi (to je pro změnu můj návrh názvu:-)) bylo neskutečné místo. Nebýt Milaje a jeho Danky, která tuto umně na poušti maskovanou jurtu pro nás objevila, nikdy ale opravdu nikdy bych se tady nepodíval...

      Jak jste už z úvodního chatu zřejmě mnozí posoudili, Milajkovi se vůbec nechtělo do propozic zadat přesnou polohu naší víkendové jurty. Nikdo z nás to nechápal a v místě, kde nás v pátečním odpoledni nedočkavě očekával (jej, jak rád vzpomínám na tyto příjemné organizátorské "starosti":-), nic nenasvědčovalo, že bychom se měli na celý víkend skrýt před celou pidlivizací. Reštika u parkoviště v (zatím) Liptovském Jánu pustinou rozhodně nevoněla, ba naopak její "obýváček" a "hokejové" plátno nás zatraceně lákali. Až jsme uvažovali, že jedna z chat v okolí bude tou naší. Nicméně vše bylo klasicky úplně jinak a i ukecávání, že každá z chat bude jen pro jednoho (a mezitím bude ještě každá druhá prázdná) Milajka nepřesvědčilo a trval si stále na svém: Musíme ještě dále do kopců! Daleko? Ale ani ne, jsme cca 50 metrů odtud, jen o sto výškových metrů jinde.
      Nekecal a Pištová RAF4 zakusovala po dojetí posledních bloudících zoufalců vytrvale další a další kořeny. Až skutečně zaparkovala jen asi deset výškových metrů pod jurtou. Poslední instrukce po vystoupání skalní cestou (naštěstí zabezpečenou řetězy) bylo, abychom se u vstupu do jurty přezuli. V Mongolsku naprosto nevídané! Chlastání, zpívání a řešení mladických organizačních nezkušeností už jsme zvládali každý sám. Tady však Milajka zhazovat rozhodně nehodlám, poáč jakýkoli vzniklý problém řešil se sobě vlastní urputností a obvykle se i výsledek dostavil:-) Catering zajistil na jedničku a byl-li problém (a majitel RAFky4 se vzpouzel), řešil jej po svém. Však Lockay na konci pobytu v jurtě po sestupu vtipně komentoval jeho zaparkované vozítko slovy: "Milajko, ty máš obrovské štěstí, že tvé auto nemá nožičky. Jinak tě už dávno muselo nakopat do prdele...:-)"
      Věřte, že velká víkendová řachtanda to byla! Naše bránice dostávaly nemenší záběr stejně jako játra. Lockayovy obzvláště vypečené muffiny nás mnohé dostávaly do situací, kam jsem se dostat rozhodně nechtěl. Naštěstí však nádraží bylo tak daleko, že Kufberek ani Dochtůrek (který navíc dostal už předem předem před akcí navýsost sentinelní náladku, takže jsme jej vyzvedávali na žilinských Vlčincích na intrácích) neměli pražádnou šanci z jurty uniknout. Pravda, někteří jsme se dokonce odvážili opustit intravilán pařící jurty hodně daleko (cca 500 metrů...:-), ale byli jsme zcela zaslouženě potrestáni. Nejen setkáním s totálně vyprahlými Čechy (už chápu, proč mají Tatry tolik českých obětí...:-), ale také s Dochtůrkovým úctyhodným parakotoulem. Bohužel jej neavizoval předem, takže jury jej nemohla uznat a platným i nadále zůstává ten legendární Pištův.

Konec akce přišel tradičně ne-čekaně. I v jurtě občas vysvitlo slunce a to nedělní bohužel poznáte. Marně leckdo přesvědčoval alkotest, že už je čistý. Už Pištův příklad byl až odrazující, neboť sám musel prohlásit, že: "...játra mi snad už nefungují, zato množství alkoholu stoupá." Bohužel měl pravdu a z řízení mne vlastně vysvobodily přece jen ještě vyšší hodnoty, byť všichni dva pasažéři RAFky doufali, že mé dlouhé vyhajání do desíti prostě musí zapůsobit. Pišta, jsme na tom s játrou asi velmi podobně:-)

Ztráty a nálezy

      S po(s)tupným, ale zcela logickým sentinelněním našich organismů se nám začíná na akcích roznášet specifický nešvar: Začínáme zapomínat stále více věcí na místě činu. Kdysi dávno jsme dokázali na místě zapomenout snad jen sebe či své peníze (první i druhé obvykle nezaviněně...:-))), ale nyní se soupis věcí povážlivě rozrůstá. Já například našel cosi jako košík na mopslíka (přičemž se podle mé řidké paměti podobná havěť na akci nenacházela...), aby třeba Pišta dovezl domů čísi modrý nesesér. Hlavnímu organizátorovi pak za nehty zůstala modro-černá již od pohledu no-name goretexová bunda a především pak sponka do vlasů. Podle všech zanechaných stop na jejím povrchu šlo nejspíš o sponku Lockayovu. Přátelé, neztrácejte (se) na společných akcích tolik!

Kvalitní výlety s Liškou

      Ne ne, nemyslím jistou stavební společnost, ale GPS navigaci s povědomým hlasem Pavla Lišky. Již její samotná funkce pravidelně překvapí. Liška se dokáže vykoktat v okamžiku, kdy jím zamýšlenou odbočku takřka míjíte. Pochopitelně následuje rychlá reakce a postupem času vlastně začnete sami pozorovat, že jízda s Liškou je disciplína, která se vyskytuje na silnicích poměrně často. Jak již kdysi dávno řekl na úsvitu automobilového průmyslu proslulý detektiv Nick Carter: "Řidič musí být vždy ve střehu!!!"
      Proto pochopíte (jako jindy), že i mezi Hradcem Králové a Pardubicemi existuje titěrná silnička, kterou lze oběma města minout ve směru západ-východ. Stačí nakonfigurovat navigaci na správný parametr "nejrychlejší jízda" a před vámi se otvírá takový prostor, o kterém jste neměli ani tušení.
      Stejně tak jsme se dostali do podobné situace, když jsme po krátké, intenzivní a parádní návštěvě Milajova doupěte zadali tuto volbu. Nevěřili byste, kudy dokázal GPS Liška vymyslet cestu z Liptovského René do Baška Vody. Ne, nebojte, nestalo se nám stejné faux-pass jako Lockayovi, když zapomněl přepnout svou navigaci z "pěšího" módu na "letecký," nicméně musíme uznat, že výsledek byl velmi podobný. Jen Pištova čtyřkolka RAV4 dávala naději, že "silnici" přes Liptovskou Teplou a Leštiny nejenže dáme, ale že vůbec existuje. Neustálé tipování jsem s Liškou prohrával. Sud za sudem odcházela má a vlastně i Pištova myšlenka, že nás Liška chce vtipně převést přes Polsko. Spokojil se nakonec s linií LM - Liptovská Teplá - Dolný Kubín - Párnica - Terchová - Žilina - Kadka - Makov - BAška Voda. Věřili byste, že šlo o nejrychlejší variantu? Když nás Pišta před osmou hodinou večerní vyklopil v Pržně u nádraží, nevěřili jsme v autě ani jeden...
      Ještě jedna věc stojí za zmínku. Totiž Liškovy frky v navigaci. Časem si zvyknete, že hláška "Tak nějak, ehm, mírně vlevo," v podstatě znamená rovně. "Doprava" znamená, že času na odbočení kýženým směrem vážně mnoho nezbývá. Ale když nás vynavigoval v Žilině z Vlčinců na průtah městem, který byl spíš stojkou než spojkou a prohlásil "a jedéééém!!!" byla vlastně škoda, že jsme kolonu aut před sebou, do které jsme se navíc museli ještě dostat, majinko nečísli. Tuším, že počítače nikdy umělou inteligencí trpět nebudou. Umělou inteligenci si dokážeme obvykle vytvořit sami...

Chci ještě jednou poděkovat Milajkovi. Nejenže, že jsem poznal jeho skvělou Danku, ale také za skvělou akcičku. Dobře se kouká na člověka, který se snaží pro ostatní uskuteční Dejchánek co nejlépe a poctivě jsem mu celou dobu fandil. Závěr v jejich rodinné jurtě byl pak už naprosto dokonalý. Díky za něj! Jak asi dopadne Podhoří? Počkáme si:-)

14.5.2012
medvěd:-)

Chat před akcí	Jurta slovem	Fotogalérka