Akce roku 2012

Náš diář

Letem rokem 2012

      Mayský kalendář končí před závěrem roku 2012. Tedy roku, který právě prožíváme. Máte snad myšlenky na konec světa? Běžte do háje! Česká politika sice prochází svým absolutním dnem. Ale snad právě proto (a v rámci vlastní protistresové terapie...:-) mám stále větší potřebu udržovat stav, na který jsem velmi hrdý. Málokdo něco podobného zná, věřte mi. O čem hovořím? O společnosti, která si vyjde navzájem vstříct, aniž by očekávala předem okamžitý zisk pro sebe. Ne, nesmějte se! V práci se stále krutěji přesvědčuji, že jde o něco zcela mimořádného! Pro mnoho lidí nenormálního a vymykající se normálnímu chápání. Je mi líto lidí, kteří tohle neznají a tupě hledí do budoucnosti s výhledem sobeckého zisku. A já chci, aby tohle spiklenecké hnutí mysli přežilo i rok 2012, protože jde o něco skutečně mimořádného...

Uppps, a je to tady. Měl jsem v plánu zaokrouhlit počet Thájmsů v roce 2012 na krásných půlkulatých patnáct a nakonec jich bylo ještě o dvě vydání více. Stejně tak jsem plánoval ještě před koncem roku bilancovat. Dříve než vyjedu na Silvestrovskou Pecku. Jenomže pak by mi chyběla tečka. Onen pomyslný puntík, který mi způsobil fantastickou radost. Stejně jako celý rok 2012.

      Ano, ano. S rokem 2012 jsem nadmíru spokojen, byť vím, že někteří z vás mých dobrých kamarádů na něj raději rychle po silvestru zapomenou. Neměli jste jej jednoduchý, vím. Ale já si nemohu pomoct. Prostě mi celých těch 365 dní kvetlo pod rukama a já byl nadmíru spokojen. Pravda, začínal jsem jej osamocen, když jsem na silvestra 2011 dorazil zcela záměrně do továrny, abych se v klidu okolojezdících vlaků vyspal. Oproti všudepřítomným petardám na sídlišti dokonalý balzám na medvědí duši. Ale hned na Nový rok jsem sedl poprvé na silničku a ujel nějakých čtyřicet kilometrů. Má-li platit heslo, že jak je na Nový rok, bude po celý rok, dopadl jsem zcela fatálně. Kolu jsem s radostí propadl a po mnoha letech se vyjezdil k pětimístné cifře. A to jsem v prosinci na kolo v podstatě ani nevlez! Ale nejen kolem živ je člověk (potažmo medvěd:-), takže musím zmínit další události, které přispěly k mé spokojenosti.
      Tak třeba hned lyžák. Mé druhé Alpy, tentokráte v Tyrolích kousek od Ischglu ve sněhem zapadlém Kapplu. Ubytování rozhodně méně spartánské, rakousko-švýcarské obrovské středisko a proslulá tyrolská pohostinnost. Nic nebylo problém a otevřenost srdcí místních lidí byla dechberoucí, až i medvěd se zastyděl. Skoro bych řekl, že jde o globálně nejlepší ski zážitek, jaký jsem kdy zažil. Jenže to je velmi odvážné tvrzení zrovna teď, kdy jsem přijel ze Špindlu a kdybych nebyl v očekávání věcí blížících se v Mayerhofenu. Ischgl však svou lidskostí a "ladovskou zimou" už určitě nikdy nezapadne.
      A pak další Hotelík speciál md38. Povedená taškařice se Stodolní na konci. A radost všude kolem. Jojo, leden byl hustej:-) Zato únor jsem tak nějak v klídku proběhl, abychom s Petrem Blaťákem o měsíc později objevili pivovar Faltus a také chuť zorganizovat sraz SPŠŽ po dvaceti letech. Někde tam jsem začal velmi skromně tušit, že na co šáhnu, to zřejmě letos (blbost!) pokvete. S Peťanem jsme tedy založili profil na fejsbuku, vymysleli datum i téma, místo činu a s radostí se vrátili na večer do Olomouce k dr. Ápalovi. Ano, obojí se má stát mým letošním hojně navštěvovaným místem. A časem se třeba stane i osudem? Kdo ví. Olomouc jsem však v roce 2012 viděl ještě mnohokrát. Třeba na přelomu května a června na místním Beerfestu, jehož atmosféru jsem občas až příliš nasál. A také poznal další nové lidi, jejichž Deset otázek se táhlo snad celou poslední třetinou letošního Thájmsího roku:-)
      On červen byl vůbec bohatý na neuvěřitelnosti. Beerfest (nebo bearfest? :-) byl začátkem. O dalším víkendu zmíněný sraz SPŠŽ a pak Norská Pecka 97-12. Chtěl jsem tam dojet na kole, ale osud zasáhl Podhořím, jeho kouřovými signály a především Čeladnou, kam k Holubům za rekonvalescencí zamířil Charlie. A splnil se mi rázem dávný sen o cyklistickém hoblování lesních cest jump! z Pusteven dolů na Ráztoku. A zpátky lanem. Taky jsem navštívil mnohá beskydská místa po mnoha nekonečných letech a snad poprvé překročil přehradu Šanci jejím dnem v podstatě suchou nohou. A po Norské Pecce jsem si užil i zpáteční cestu kolmo via Třebovou, Kozlov, Olomouc a Zlín. Nádherné časy!
      V červenci jsem naopak poprvé v životě začal být hrdobec na své rodné MOM město. Festival Colours of Ostrava se přesunul z Hradu a Černé louky do areálu Dolu Hlubina a Dolních Vítkovic, kde vzniká v posledních pár letech něco naprosto nepopsatelného. Jednou se o době, která právě začíná, bude psát jako o Světlíkově osvícené ostravské době. Světlík? Majitel Vítkovic. Takový ostravský Baťa. A jeho vrozená urputnost ve vybudování nejen vlastní firmy, ale i neuvěřitelného kulturně - zábavného areálu na základech vysokých pecí. Počkejme ještě dva roky. V roce 2015 bude všechno hotovo a zatímco vítězná Plzeň evidentně zkomírá na absenci hlavního tahouna, my se dočkáme neoficiálního evropského města kultury. Barvy daly ochutnat jen kousku připravovaného. A vskutku nepopsatelného!
      S radostí popisuji setkávání s přáteli jako blízká setkání jiného druhu a mistrovským kouskem v této kategorii je Trutnov. Letos suverénně nejdelší (přinejmenším délkou naší účasti), byť zakaleno tupou ochrankou a ztrátou vlastní soudnosti Věchetovy. Ale vše zapomenuto, kór když máte jistoty, které se v čase jen tak nemění. Ano, Tatar, Blondýna a hospoda U Kopeckých vůbec. Až jednou fesťák umře, my se z Bojiště přesuneme dolů k řece Úpě naproti zimáku právě sem a na malém plácku si rozhodně uděláme svůj vlastní malý skromný komorní fesťák:-)
      V září přijeli po dlouhé době Amíci. Ségra na rodnou hroudu a její dvojčata - jinak rodilí Amíci - vůbec poprvé v životě. A já pochopil, že věk dětí kolem čtyř až sedmi let je pro rodiče po všech předchozích strastech ten nejvíce odměňující. Zvídavé nezlobící opičky poprvé viděly náš malý český rynek a já s radostí ukazoval matičku Prahu z tramvaje. Tu také naznaly a naopak metro či bus by byl fádní a nicneříkající dopravní prostředek. Do MOM jsme použili Žluťáka a ségra zírala jak na slevy pro rodiny, tak na úroveň vlaků a především služeb. Ano, v září mohl Jančura bouchnout k prvnímu výročí šampáňo a já si uvědomil, s jakou samozřejmostí užívám před rokem zcela nemyslitelných služeb jako občerstvení na místě, zásuvky, internet a především přívětivost crew. Cestování mezi MNM a MOM se stalo mávnutím proutku pohodovou záležitostí:-)
      A máme tady podzim. Jeden velký podzim s jasným názvem: Olomouc. A všechny její mňamky, které se jenom dají vymyslet: hrad, muzea, dr. Ápal, Svatováclavský, U Kohouta, vyhlídka na Mořici a vůbec génius Locky. A taky hromada nových přátel, jejichž v září proběhlá Bořetická koštovačka naznačila, že s touhle bandou bude ještě sranda. Na podzim na mne přišel "vynález" deskových společenských her v hospodách, kde teprve "desky" dostávájí tu správnou atmosféru za asistence okolních přihlížejících stolovníků. Příkladem budiž Peťanovy přirozeniny. Skvělá zábava! Zábava, která vlastně skončila až na Štědrý den mým návratem domů. Nejenže jsem se zdržoval mnohokrát v Olomouci pracovně, ale občas jsem se "zapomněl" i na víkend. Není více co dodat:-)
      A přišly vánoce. Po dvou letech opět pohodové, neb nám švára při své podzimní návštěvě staré Evropy "opravil" tatíka. Znáte to, někdy můžete do někoho blízkého hučet roky a nic. A teprve "cizí" tzv. autorita vás nakopne. Já cizí autoritu nepotřeboval, neb mne nakopli přátelé kolem. Ale to se znovu vracím do Olomlouce, protože právě tam "opravili" mne. Ne, že bych nebyl otevřený. Ale měl jsem okamžiky, kdy jsem se choval jako prase. Zpětně se na sebe koukám "nastaveným zrcadlem" a vidím. A nedocházelo mi to. Pochopitelně. Teď jsem úplně jinde a jsem spokojenější. Nejen tím, že třeba vánoce jsem přežil o 17 kilo chudší než předloni. Teď se bavím samodeci o váze:-)
      A nakonec třešnička na fantastickém dortu s číslem 2012: Silvestrovská Pecka! Marně jsem rodičům o vánocích vysvětloval, že Silvestrovská Pecka není o chlastání (ehm, jenom o chlastání...:-), ale především, že jde o maximální lyžařské soustředění. Neb Špindl je za rohem. A když přidáte moje krásné nové LISTÍ od ježíška, které mne z trabantu posadilo rovnou do meďoura (kam taky jinam s medvědem, že?), stal jsem se rázem nadšeným skokanem roku. Stoh neStoh. Nadšení logicky přešlo v mánii a tu poznáte velmi jednoduše i v Thájmsech. Tak malé množství fotek ze Silvestrovské Pecky a Špindlu tady roky nebylo. Ano, focení spadlo z lopatky. Nebylo čas fotit! Ano, raději jsem celý den do mrtva luštil svah. Až do Nového roku, který beru jako vůbec nejneuvěřitelnější tečku za tím mým loňským rokem:-)

A jsme na začátku roku 2013. Jaký bude? Raději bych si neskromně přál, aby byl podobný tomu minulému. Bude pracovně rozhodně náročnější. Ale čas na "úlety" určitě opět bude. Jinak bych umřel. Vždyť už teď jsou jisté akce jako ALPÁČE 2013, Medvěd39, Bamberg, sraz SPŠŽ po 25, nebo třeba trvalky jako Coloursy či Trutnov. A snad i nějaká ta Pecka a další setkávání. A slibuji, že se určitě zase polepším!

Přeji vám všem vše dobré a maximální spokojenost s rokem 2013. A díky, že Vás všechny znám!
3.1.2013
medvěd:-)

Tak snad podrobněji, ne?

Po několika letech jsem na přelomu roků doma. Mám emcy, dráha snad nejezdí a tak jsem využil mezisvátkového období k odpočinku. Místy i aktivnímu, byť o lyžích se nebavím, poáč počasí přeje spíše cyklistice. Jak pociťuji na těle, tohle vypnutí jsem už dlouho potřeboval:-) Užívám si sklidnění a vzpomínám, jaký ten rok vlastně byl? Ale teď si s dovolením vezmu na pomoc do ruky věšteckou kouli a zkusím předpovědět dění, která nás čekají v nadcházejícím roce 2012.

      Především si myslím, že Euro nepadne. On totiž každý z těch "ekonomických" mudrců (například na prvním místě zmíním se socany zevlujícího Švejnara) jaksi zapomínají říct, jak by se tomu mělo stát. Chřastí sice řetězy, malují čerty (totiž krizi) na zeď, ale to, že neexistuje mechanismus rozpuštění společné měny obdivuhodně ignorují. Proto si myslím, že během jednoho roku (totiž toho nastávajícího) euro jednoduše nelze škrtnout. Holt se ten nekonečný mejdan prasatům opět zaplatí a proto bych peníze nepůjčoval. Nečas z toho logicky "českou cestou" vykličkuje. Tohle zřejmě vyjde. Co asi nevyjde, je abdikace Klause z funkce prezidenta. Těžko tady teď mohu věštit, že podlehl předvánočním dějům, prozřel, s omluvou vrátil pero na chilskou ambasádu a tiše bez ovací zmizí jako zmizelej. Tohoto parchanta si budeme muset asi užít až do roku 2013...
      Krize nebude. Chřestění řetězy přestane fungovat a ekonomové budou zaslouženě k smíchu. Lidi opět zjistí, že jsou stále ještě dost bohatí, když mohou stavět, kupovat auta, televize, chytré mobily, kupy vánočních dárků a tuny silvestrovských dělobuchů. Pochopí, jak správně brát mrdky mediální (totiž s velkou, ale velkou rezervou) a přestanou se televití a novinami stresovat. Pochopí, že tuny korupčního hnisu jsou logickým vyústěním stíhání podvodníků a vzpamatují se. Přestanou nadávat a podporovat komunisty, poáč si uvědomí, že tahle banda s programem "třídního boje," je značně vypelichaná a stejně protřelá jako zbytek poslanců. Copak tolika lidem dovolí svědomí volit tohleto?
      A u nás? Užijeme si standardních akcí. Zrovna dnes, když si tady zasněně věštím, vyšlo zvadlo na Trutnov s jistým datem i místem (na Bojišti, jak jinak:-) a jistý je i lednový Ischgl v seriálu Alpáče. Barvičky budou letos jinde, totiž v areálu Dolních Vítkovic "mezi trubkama," jak by řekl Krejsič. Věřím, že bude i nějaká tradiční Pecka. Cyklistická či Budovatelská. Také dvě pravidelně/nepravidelné akce pruhovaných inženýrů zásluhou velkého Organizéra Pišty urkitě proběhnou. Lhostejno, pod jakým krycím heslem a na jakém místě:-) Uvidíme se standardně méně než kdysi, ale také k sobě budeme mít blíže. Celkově bude na světě víc fajn. Určitě přibude pár dětí, což si já (a rád!) budu kompenzovat výchovou divé zvěře v Zálouží. Tady věštím snad na 100%. Jo, a uteče to:-)

leden 2012 - necelých dvanáct měsíců před koncem světa

Mám spoustu přátel a spolupracantů, kteří se na konec roku 2011 neuvěřitelně těšili. V mnoha případech šlo o interní depky, za které si vlastně mohli sami a jen v mála případech šli "do akce" s tím, že doteď se sralo všechno, na co šáhli a proto chci nový rok! Já se na rok 2012 těšil jako na ten minulý, poáč se mi líbil a zcela neskromně jsem si přál, aby byl přinejmenší stejným. V čem stejný? V pohodě, v rychlosti (slyšel jsem, že bude už jenom rychleji, kámo vole!), ve všem. Nechtěl jsem trhat rekordy. Byl jsem (a vlastně jsem pořád) skromný v požadavcích. Žádné druhé auto, žádné první dítě, žádná druhá dovolená v Jugoslávii... Prostě jen potkávat ty samé lidi, poáč v naprosté většině mi setkávání s bližními dělá radost a tím pádem mám potřebu dělat radost i já. A jsme opět u té neskromnosti. Sorry, kámo vole, píšu jen tak, jak cítím:-)

      Luxusní odstup čtrnácti dnů od nyní popisovaného měsíce mne přivedl k myšlenkám, které bych tady dva týdny předtím asi jinak nedal. Zároveň mi v mysli stále zraje jedna ze zásadních akcí našeho roku. Fantastický pocit! Jaký tedy leden 2012 byl?
      Samozřejmě, že byl tradičně virtuální a rychlý, což už v našem předstíraném mládí asi nende. Začal jsem jej v naší ostravské továrně bouchnutím litrové "bernard" Plzničky od Pivka se současným pocitem, že jednou za čas je třeba udělat tzv. dobrý skutek, jímž přidám svým případným následným argumentům. Po nepovedených vánocích (a opět otec) jsem měl radost z volajících kamarádů. Byť Charlie volal o den dříve o "Silvestrovské Pecce" aniž by tušil, co mi říkal a k čemu se zavázal. Totiž k chystané Norsko-Pecce. Ne, po dlouhé době mi nevadilo být mimo společnost, poáč táž na mne myslela a to je pocit, který se nezapomíná. Sakra, vždyť jsem psal hned na začátku, že se mi rok 12 líbí. Jak své věci jsou přirozeně na svém místě:-)
      Koneckonců o víkend později už jsem byl zase mezi svými. Mám rád Tyrolsko, upřímnost místních obyvatelů. A srdečnost. A když se povede OBERHAUS, kde jsme bydleli, povést se muselo přirozeně i vše ostatní. Jasan, že ne vše bylo ideální (třeba třídenní "zákop" v Kapplu), ale vše ostatní šlapalo jak mělo: Alpáče 2012! A mé další přesvědčení (soráč!), že ideální místo k lyžbě bylo právě v lednu vynalezeno. Jasan, vím, o Zillertal aréně jsem mluvil stejně, ale čím to chcete, kámo vole, překonat příště? Obávám se, že takovou srdečnou a příjemnou atmošku nezažijeme. Pamatujete ranní sněhové rozcvičky? Odpolední sněhové rozcvičky? Cvičky? Prostě paráda! Ischgl jako středisko bylo mnohem sympatičtější (poáč kompaktnější) a ta mega sleva v Kapplu? Sakra, je tam fakt skvěle! I Karel Čapek do Tyrol jezdil rád. A to nelyžoval, prý:-)
      ... a pak se člověk po týdnu vrací do továrny. Snaží se, seč to jde a je rád za každou spřízněnou duši. Jenže první den je stejně ztracen. Pak si i medvěd zvykne a funguje:-) Samozřejmě se těší na kolo, ale holomrazy jej drtí. Nebude nic. Jen tloustnout! Jak říká Charlie: "Medvěd je v létě normální a v zimě tlustý." Uklidňuju se a myslím na časy, které přijdou, o další týden později.
      Poslední týden v lednu by nebyl zajímavý, kdyby nebyl majinko slavnostní. Oslava přirozenin. Do blížící se a trapné čtyřicítky (soráč!) stále ještě nekonečné dva roky. Takže pohoda:-) Čajánkův Zlín, Hotelíková oslava, Tour de koridor a následné nedělní těžké ale nutné vystřízlivění... Ba ne, i ten rok 2012 bude mít koule. Nevěříte? A propos, všimli jste si, že nám "majinko" přituhlo? Kdepak asi bude holomrazům konec? A co Jan TleSKAč?

"... únor bílý sílí pole, kámo vole..."

Přemýšlím, co napsat o měsíci, v jehož první polovině vládly holomráz a stále kruté třeskuté mrazy. V jeho půli se jako mávnutím kouzelného proutku oteplilo o přímo nechutných dvacet stupňů, takže přes den se rtuť občas podívala zlehka i nad nulu. S oteplením přišel i sníh a jediná šance v údolích zaběžkovat. Ne na dlouho. Už po víkendu bylo po bílu a cyklistická nadrženost mi zavelela odrazit ze stáje kolo a vyrazit. Nikoli na dlouho, poáč hned úvodní jízda dopadla poněkud nevalně - ne zrovna ideálním držkopádem, který mne na týden odstavil z jakýchkoli sportovních pokusů, až mne to vyloženě štvalo. Inu, vítejte v únoru 2012...:-)

      Že čas bývává relativní mne dokáže přesvědčit třeba interval návštěv Olomouce. Tu pracovní, jindy pařící. Obojí intenzivní a v pravidelných rozestupech. Takže zatímco začátkem měsíce jsme naposledy se Skoumalem školili (do vánoční punchparády máme klíííídek...:-)), o dva týdny později už kulhám na levou nohu a mířím tamtéž za zábavou. Jak se to stalo? Vcelku jednoduše! Trochu radosti z pohybu, trošku více pýchy na to, že sport probouzí tělo z nicnedělání a pak už jen vlastní blbost, jedna neviditelná díra (za tmy a zarovnaná pěkně vodou) a mráz. Následný let střemhlav po levém boku, lišej na levé noze, ruce i půlce xichtu. Blembák? Zbytečný! Hlava dutý náraz nezažila. Jen skluz po ostrém ledu...
      Jenže víkend před crash-testem šlo vše tak parádně! Běžky dokonce s Kufberkem, radost z pohybu, z přírody (obzvláště z míst, kam to jinak než na běžkách nejde) a třeba i krmelínského Hodži, že se v celé hospodě přestalo hulit. Pýcha přece předchází pád, ne? Dobře mi tak:-) Zbytek měsíce jsem tak strávil jen kolem práce, kulhání a myšlenkami nad existencí Václava Klause a jeho poněkud vypečené paničky. Ba ne, kecal bych! Přišla řada i vymýšlení pecko-norských taškařic a občasné konzultace s Charliem, poáč akce se nezadržitelně blíží. Nechte se překvapit, my už něco vymyslíme. Zahulíme?

"... březen bílý sílí pole, kámo vole..." Už zas!?

Ale prdlajs! Naopak! Po předchozích měsících neustálého kynutí přišlo období, kdy jsem se zatraceně dobře utrhl. Ano, dal jsem za měsíc přes tisícovku kilometrů! Výkony, které obvykle sluší letním měsícům, jsem po celý měsíc neúnavně srovnával z loňským březnem. I ten byl na výkony bohatý, ale nakonec prohrál. A já chtěl překonat především sám sebe. Zpětným aprílovým pohledem musím spokojeně konstatovat, že fyzicky se vše povedlo na jedničku. Co se týče psychična, o spokojenosti nemůže být moc řeči, byť za většinu "modřin" si vyjímečně nemohu sám. Nicméně proti březnovým plusům jde o vyloženou prkotinu...:-)

      Tak třeba jsme s mou skvělou setrou vyslali naši maminku do Zálouží. Do Amíkova. Svou roli babičky vždy zvládala s bravurou a já chtěl odlehčit především jejímu těžkému vleku, který s sebou odpovědně vláčí životem. V tom jsou ženy neobyčejně vytrvalé a mají můj obdiv. Pochopitelně coby rozený cynik jsem letenku pro maminku pojal jako společný dárek oboum rodičům. Jo.
      Mamča si užívá vnoučat atak má skvělá sestra vyrazila po mnoha letech mamčování a starostí s drobotinou s kamarádkama na babskou jízdu do New Yorku (jak jim závidím!). A já vyrážel především na kolo. Stabilně, luxusně a s neutuchající radostí. Jasan, že ze začátku to bylo fakt hůůůstý, ale spokojenost narůstala s vracející se fyzičkou. Navíc vykloubené koleno občas zazlobilo a teprve koncem měsíce jsem začal mít pocit, že je opět součástí mého těla:-)
      V březnovém mezidobí jsme taky s Petrem Blaťákem vyrazili do České Vepřové zorganizovat sraz našich tříd po naprosto humusálních dvaceti letech. Kupodivu si dodnes pamatuji, jak jsem mamince se smíchem raného puberťáka po vyslovení podobného plánu vytmavil, že je už pěkně stará bába. Jenže ona tenkrát myslela na sraz se základkou a my jsme ještě o čtyři roky dále...
      Co už. Setkání jiného druhu zafungovala i v Třebové úplně stejně jako jinde a oba jsme měli obrovskou radost ze setkání s paní Valentovou a Žabákem. Nyní školským učitelem kupodivu uznávaným dnešními parchanty. Já si naopak ve srážce s realitou podruhé v životě uvědomil, že s těmi dětmi, co jsme po chodbách potkávali, už vážně nemáme nic společného. Inu, mládí v prdeli...:-)
      A co se ještě v březnu událo? V politice chcípl pes Dobeš (toho času ministr školství za VV. Dobrovolně zmizel a nechal si znovu poplácat po ramenou hradním senilem), VV se stanou skutečně Věcmi veřejnými... Klaus ještě chvíli bude štvát všechny proti všem i se svými všeuměly a mudrci na Hradě, aby rozeštval všechny. Ano, i to je program... Ale už mu to naštěstí moc nejde. Začíná být hnusný k dámské části lidstva i za naprosto triviální otázky a v podstatě chcípá zaživa. Proto i kope. Jen šílenci nabízí řešení: prohodit role Klaus-Klausová a setrvat na status quo. Karamba!
      A u nás? Začaly vznikat základy dalších letošních akcí! Jako je třeba Oldřichovický (vlastně letos Liptovský) Dejchánek a nezbytná (zřejmě opět Vranovská) Bystřička. Více se začala profilovat Norská Pecka díky Charlieho znovu nabyté chuti. Industriálně se začaly vybarvovat Kolorsy v Dolních Vítkovicích a má chuť na ně zajít. Povážlivě se začal akcemi plnit i můj původně na první pohled bezedný diář. Ajtakrajta, mám toho najednou nějak moc...

Duben, za pecí na Pecce budem...

Ještě ani zdaleka nekončíme! Jsme kdesi na začátku druhé třetiny dubna a já stejně uvažuji, čím letošní duben správně definovat. Že by snad skutečně aprílovým počasím, které fatálně přibrzdilo mou jinak slušně rozjetou cyklistickou sezónu? Nebo snad hlavní událostí měsíce, kterou se stala Velikonoční Pecka, jenž vždy přináší rodinnou pohodu, klídek a letos navíc i lyže? Kdepak! Nakonec zvítězilo (aspoň u mne) něco zcela jiného! Příprava různých akcí zaměstnává a jedna z důležitých je sraz SPŠŽ po dvaceti letech. Trneme s Petrem Blaťákem, zda se konečně začnou scházet peníze ze zálohy na organizaci nebo se sraz stane jen malým vzpomenutím u pivka. Vše mne ovlivňuje a tak jsem se pustil do řádné inventury všech akcí, které se týkají právě železhniční průmky. Týden práce snad zanechal pozitivní dojem. A navíc vznikl nový design, který pronikl i do kmene Thájmsů. Jo, to je přesně ten duben.

      A co ještě zmínit z dubna? O velikonoční Pecce tady řeč byla a do Ulambátaru ještě daleko. Takže snad konec VV a Bárty? No fuj! Nebo raději hned dvojí vydání Thájmsů? Ale ano! Druhé vydání šlo totiž téměř celé mimoň mne. Psali jej účastníci Ulambátaru během necelých tří měsíců. Komunikace byla nejprve neuvěřitelně aktivní, aby po chvíli umřela na nějakou dobu. Pak přišla druhá "upřesňovací" vlna, na kterou navázala až třetí těsně předodjezdová, kdy se nečekaně odmlčel Milajko v roli organizátora akce. Jak to vše dopadlo? Sakra, počkejte si na květen. Všeho do času:-)

16.05.2012 medvěd:-)))

Květen, pivo, Ulambátar, kolo a Olomouc...

Jo, tomu říkám parádní konec měsíce. Sedím ve stanu pivovaru Opat na Korunní Pevnůstce v Olomouci. Beerfest 2012. Všude kolem pivovarů množství větší než malé, k brzké podolední hodině pak i slušně nalité nemalé množství navýsost pohledného studenstva. Každý, nechť si laskavě hodnotí dle svého libida či orientace. K tomu už drahnou chvíli ladí Turbo aparaturu před svým nástupem. Pamatujete? Retro jak má být:-) A, už spustilo. Bacha, tohle intro rozhodně neznám! Že by nový songsong? Ale jo, teď po minutě hukotu už tradiční klávesy nepozná snad jen tutan:-) Skutečně povedené retro. Možná předznamenává další víkend. Ten, který teprve přijde. Máme sraz v Třebové po (přímo nechutných) dvaceti letech. Jenže to je červen. Teď mám na paškálu květen a bavím se vzpomínkou na jeho začátek. Kdesi v poušti Gobi za Ulambátárem nad Liptovským René...

      Co tam? Kdesi v hlubokých až nekonečných lesních stepích? Přece Tradiční podzimní Oldřichovický dejchánek. Uznávám, holt se letos poprvé hnul více na východ. Milajko coby Nejvyšší organizér zafungoval neuvěřitelně a nebýt lockayových obzvláště vypečených muffinů, možná by v neděli bylo na skladě aj viacej rušňovodičov. Takto jsme čekali dlouze a dlouze. Ale vo tom to není, poáč akce se všeobecně nadmíru povedla. Vlastně i musela:-)
      A pak nastal drsný týden odříkání. Ne, fakt už to nejde užívat jako za mlada. Už nepomáhá ani jindy spolehlivý stepní vzduch. Takže se drtím kolem a marně doufám, že vše bude lepší. Ale jo, nakonec "to" dopadlo tak, že jsem dal neuvěřitelných 1520km během jednoho měsíce května na kole! Fyzička a s ní spojená spokojenost se vrátila. Slováci k tomu dali na švédsko - finských (na první zemi raději zapomeneme...:-)) majstrovstvách sveta stříbro a my bronz. Rusáci tentokrát udolali půlku naší bývalé federace. A je třeba uznat, že bychom ve finále jako ta druhá půlka nedopadli rozhodně lépe. Rusáci holt začínají hrát týmově a to rozhodně není dobrá zpráva.
      Ano. Mistrovství světa v hokeji. Rozdělili si jej Fini se Švédy a byla to chyba. Ve Švédsku, kam jsme v základní části spadli, se nefandilo a na hokej nechodilo. Mrhání perel sviním! Napřesrok se to má opakovat a děkujeme za předvedený výkon, poáč příště to už snad nikoho nenapadne. A Švédi budou vůbec rádi, když se u nich ještě nějaké "příště" bude konat...
      A pak už jen kolo, kolo a kolo. A pár věcí kolem. Takže není v podstatě o čem psát. Skoumal svou oslavu přirozenin totiž do vydání sumáře nedodal. Jeho Thájmsy (druhé ve své existenci) však vyšly v týdenním rozestupu od minulých. Hlásná trouba medvědova byla na chvíli vypnuta. Ale nebojte, dech právě na Pivním festivalu statečně nabírám a třeba předchozí Olomouc jsem už napsat stihl včera. Jedním vrzem, protože psaní se stává (nebo už dávno stalo?) mým fetišem:-)

31.5.2012
medvěd:-)

víkend za víkendem, akce za akcí...

Kua, jak jinak popsat měsíc, který včera skončil, utekl jako voda a zároveň mi splnil veškerá očekávání, která jsem od něj měl? Parádně! Jinak prostě nemůžu. Měsíc, během kterého má člověk (potažmo medvěd) dvoutýdenní dovolenou nemůže dopadnout špatně. V očekávání jen toho nejlepšího se počet setkání s blbci limitně blížil nule. Koneckonců i výčet akcí samotných, na kterých jsme se potkávali, je bohatý. Ano, začalo léto!

      Zkusme tedy vzít červen popořádku. Jeho začátek byl stejně dobrý jako skoro každý jiný víkend. Proč? Jednoduše jsem užil víkend v pevnostní Olomouci na pivním festivalu plném piva, hudby, příjemných lidí a spiklenecké atmosféry, kterou jsem tady nečekal, ale všechny indície postupně člověka navedly k tomu, že pro sebe objevil takový malý komornější Trutnov. Očička mi svítila, kdykoli jsem do Korunní pevnůstky vstoupil (o výstupu se raději bavit nebudeme...:-) a k tomu všemu přidejte kulturizaci v Domě Umění a na olomouckém hradě, jenž se jen tak neochodí, jak jsem zjistil. Zážitků spousta a dodnes (po měsíci) jsem je ještě nestačil popsat. Snad to ještě někdy stihnu:-)
      O víkend později jsme se po přímo nechutných dvaceti letech setkali v České Třebové na železniční průmce (vždyť je jaro!) s celou pubertální bandou a čtyřmi učiteli návdavkem. Asi každý zná pocit, že od první sekundy setkání plynule navážete na rozhovor, který skončil někde před pěti lety, ale máte pocit, že jsme se viděli naposledy včera. Snad se mi podařilo vměstnat kus trutnovské spiklenecké nálady i mezi spolužáky, poáč výsledek celodenní pařby tomu odpovídal. Obrovsky jsme se bavili a rádi viděli, přičemž spolupráce na taškařicích zafungovala na jedničku s hvězdičkou i díky dalším zasvěceným spolupracovníkům. Zjistil jsem, že organizátorství mne už opět baví, dospěl jsem a napříště, maminko, napříště se toho zase zhostím:-)
      Dva víkendy a dvě akce? Tak přidáme s klidem třetí. Ten na Podhoří. Čtyři pruhovaní inženýři se rozhodli oslavit společné stošedesátiletí páry a jako zázemí zvolil Mišpulín svůj chat na Podhoří. Neplánovanými (nebo snad plánovanými?) kouřovými signály přivábili nejedno překvapení (vlastně dvě) a jak říkalo jedno z překvapení: "Mišpulín je strašně hodný člověk, který se dokáže rozdat." A to jenom podepisuji, byť pozdní sobotní příjezd způsobil, že mnozí se již ocitli na konci svého dne B. Zda se našel někdo i na konci dne C, není známo:-)
      Podhoří bylo začátkem mé povedené dovolené. Navíc, když se Charlie přihlásil, že jede na Čeladnou a cože jako dělám, nevědomky překopal celý můj původní plán. Ten zněl, že pojedu postupně na Pecku. Ale ostravské Beverly Hills 90210 bylo dostatečným lákadlem k přehodnocení. Přijel jsem sice "až" v úterý, ale i tak pobyt v penzionu U Holubů stejně jako výplazy na kole všude kolem, byly fantastické. I proto musím Charliemu poděkovat, poáč jinak bych se jen tak v Beskydech na kole neprojel. Byla to vážně paráda!
      Z Čeladné jsme se v pátek rovnou přesunuli do dalšího pařeniště - Na Pecku U Karloj. Dlouhou dobu plánovaná Norská97-12Pecka totiž měla být vzpomínkou na přátelství, které trvá a nezhyne. Zakládající členi měli účast povinnou, byť dva exempláře se nedostavili. A mohou jenom litovat, protože proběhla kompletně celá Norská trojkombinace i s pár přídavky navíc. Snad jen nejvyšší hora Skandinávie tentokrát odolala. Na norské Pecce bylo skvěle a z mnoha zážitků musím vzpomenout aspoň ten, kdy Léňa při promítání dijáků Marťasovi vytrhla zásobník z promítačky se slovy: "Marťuldo, tohle není to správné Norsko!" Samozřejmě si na výstup o den později moc nevzpomínala. My ostatní vzpomínali na pásmo krátkých filmů, ve který Martin svou kadencí dijáky promněnil:-)
      A zbývá "poslední" týden června a druhá půlka mé dovolené. Určo nezapomenu na půlnoční výplaz na plošinu rozhledny na Kozlovském kopci, skvělou cyklojízdu údolími Tiché Orlice a Moravské Sázavy, Olomouc a třeba i Zlín, kterým jsem začal 166. číslo Thájmsů. Už jedenáctý kousek toho roku. A to jsem ještě nestačil zpracovat ani ze třetiny celou dovolenou nevšedních zážitků...

1.7.2012
medvěd:-)

Nadmíru bohatý červenec

Jo, červenec. V neděli prvního července sedím takhle navečer ve Staříči za místním kulturním domem. Staříč? Malá obec s dolem a rozhlednou na okraji Beskyd. Akorát tak daleko, abych tady mohl dneska dojet. Je šílené vedro a jsem vskutku rád, že jsem po dvaceti kilometrech našel kus zákoutí se stínem. Popíjím si druhou svijanskou jedenáctku, jíž vlastně symbolicky zavírám vyvedenou dvoutýdenní cyklistickou dovolenou. Jenže teď mám vlastně popisovat měsíc, který teprve přichází. A přitom jsem v čase o čtyřicet dní dále. Větší polovinu prázdnin máme za sebou. Blábolím? Ani moc ne. Berte to stejně jako otázku: Co a jak všechno proběhlo v jejich první polovině?

      Ach ano, červencové svátky. Letos padly zcela exkluzivně na čtvrtek a pátek. Zatímco medvěd má po dovolené, jiní právě teď nadrženě startují a snaží se ušetřit vzácné dny své dovolené. Tudíž medvědovi nijak nevadí, že nikam nejede, poáč mám emcy. Potěšující je naopak nezvykle vylidněné okolí Ostravy. Nejsem zase takový blázen, abych v prázdninový čas jezdil do rekreačních center. Je šílené vedro a bezprostřední okolí rodoměsta mi naprosto vyhovuje. Teploty se stále drží přes den nad třiceti stupni. V noci málokdy klesnou pod dvacku. Vzhledem k formě, kterou mám pak není divu, že na konci první víkendu jsem zdolal pětitisícovku. Spokojenost? Jakpak by ne:-)
      Druhý víkend v červenci je prodloužený pro změnu pro mne. O co je tenhle víkend prodloužený? O hudební zážitky! Jedenáctý ročník Colours of Ostrava se přestěhoval z areálu Černé Louky a Slezskoostravského hradu (a jeho předhradí) mezi trubky do areálu Dolních Vítkovic a Dolu Hlubina. Jakou radost by tady utrpěl Pavel Krejsa! Ani zdaleka nedokončená rekonstrukce hutního a horního areálu, industriál a hrubost festivalu naprosto sedí. Zrodil se unikát, který u nás jinde neseženete. Ochranka byla podstatně pohodovější a vlastně ani nevím, zda jsem tam byl pro hudbu či zážitky. Vlastně obojí. První dva dny sám, na sobotu a neděli se ke mně přidali Lenka Královna Delegace I. s bráškou Charliem. Inu, stal se mi fantastický víkend!
      Návrat do všední reality byl po pořádné nedělní hudební dávce snad až příliš krutý. Jeden telefonát a - příprava na audit. Najednou mrzlo až praštilo. Symbolicky se ochladilo dokonce i venku na skoro až nepříjemných dvacet stupňů. Po týdenním detoxu a bez kola, snad ovlivněn pozitivním výsledkem auditu, jsem rozdivočen sedl na kolo a urval naráz stovku přes Opičí hory. A byl jsem k nezastavení! Jednoduše povedený den. Víkend jsem si ještě odkroutil v rámci emcy a od pondělka už zase seděl na kole. A další stovka. A ještě jedna!
      Nedivu, že v téhle formě jsem jen tak lehce po práci vystartoval do Beskyd. Nejen na Harendu v Malenovicích, kterou mnozí jistě pamatujete z Freedlandů. Nejen na Ostravici, ale také (především?) do Penzionu U Holubů. Dobří holubi se přece vracejí, ne? Navíc, když od skvělé beskydské části dovolené utekl neuvěřitelný měsíc. Štěstí na Stáňu jsem měl. Tahle ženská je výzvou pro každého univerzálního ptakopyska, který si v jejím případě jednoduše musí zmírnit své ego či alespoň otupí zuby. Nebyl jsem na tom lépe, byť musím uznat, že přesto všechno ptakopysčí příkoří jsem se tady znovu cítil skvěle. Neopakovatelná holubí pohoda, klídek a klidné zátiší. A výzva. Samozřejmě:-)
      A přišel poslední červencový víkend. Byl Pecka a měl jsem dokonce i Kuňkat. Na Pecku jsem dojel pěkně na kole kolem Labe a zjistil, že z Pardubic do Hradce Králové, což jsou pro cyklisty města zaslíbená, je to pěkný opruz. Cestou jsem pochopitelně zkontroloval i Kuňku, kam jsem se měl o den později dostavit. Cesta na Pecku se mi moc moc líbila. Měla tolik lákadel, že peckovské bosorky musely jednoduše počkat na večer, kdy jsem za nimi do kempu konečně dorazil. A propos, začala vlastně Olympiáda v Londýně a zahajovací ceremoniál jsme viděli přesně, kdy jsme měli. Akorát když jim jej mršil Rowan Atkinson svým dokonalým mistrem Beanem. Luxus!
      V sobotu jsem se měl rozjet do Chlumce nad Cidlinou a odpoledne pak s ostatními pod Kunětickou horu na festival České Hrady. Avšak osud zasáhl. Ztěžkly mi nohy, chyběla chuť a já se z Pecky U Karloj jednoduše už nedokázal včas odtrhnout. Užívali jsme bazénu a pohody. Ženský si vyšláply na hřiby a já se držel spíše plotny. Výsledek se dostavil - houbiček jsme se exkluzivně přejedli! Večer pak přišla bouřka a do půlnoci neutuchající déšť. Jakpak bylo asi na fesťáku pod Kuňkou?
      Tak jak bylo na Hradech? Vedro i déšť. Nejprve jedno, pak druhé. A oboje extrémní, takže na nějaké přespání na místě nebylo žádných myšlenek. V Chlumci navíc navečer nešla elektřina, zatímco my v horách jsme byli naprosto v pohodě. Jakže to vím? V neděli jsem do Chlumce konečně dojel. Vyrazil jsem relativně brzy a před polednem s jedinou zastávkou byl na místě. Odpoledne jsme nechali přejít jednu bouřku a s Charliem vyrazili na Pardubice. Osud tomu chtěl, že na Cikánce se nám vykládalo tak dobře, že jsme neměli pražádných myšlenek k jejímu opuštění. Až třetí zakoupená místenka do pendolina byla ta pravá. Navíc jsem stihl těsně před cílem zmoknout.

A jsme na konci měsíce. Jaký byl? Extrémně sportovní! Pokořil jsem nejen pětitisícovku, ale cestou z Chlumce do Pardubic i šestitisícovku. Colours of Ostrava mile překvapili a neplánovaná Pecka U Karloj s babama only také neměla chybu. Že tohle nebyla dovolená? Nebyla. Jenom první polovina prázdnin!

11.8.2012
medvěd:-)

Vychytaná druhá půlka prázdnin. I s Instagramem.

Aha, už se mi dlouho nestalo, abych musel předchozí měsíc komentovat téměř na konci měsíce aktuálního. Kór takhle v září, kdy léto definitivně odešlo, tma začíná nadmíru ovládat větší část dne a vzpomínky na prázdniny jsou dobrým ohřejváčkem k přiložení do pomyslného krbu. Jestliže jsem v první prázdninový den ukončoval ve Staříči na zahrádce místního kulturního domu schvácen vedrem svou parádní dvoutýdenní dovolenou, povedl se mi na stejném místě ten samý kousek i s jejich ukončením. Jen bylo o něco příjemněji. Alespoň vzhledem k prvnímu červenci, kdy bylo fakt neskutečné vedro, bylo o poznání příjemněji. A tak na stejném místě rekapituluji znovu...

      Pamatujete začátek srpna? Kufberek rozhodně, poáč hned v pátek třetího jsme zasedli na hodžovu zahrádku a pustili se do oslav jeho nedávno nastalého čtvrtého křížku. Samozřejmě ve velkém stylu, neboť do klubu důchodců a podobných paznechtů se přeci jen za život tak často nevstupuje:-) Jen mi pořád nejde do hlavy, jak je možné, že nepřišel Brekoun? Neříkejte mi, že jej nikdo nepozval!? Tohle se dobrým kamarádům přece nedělá! A tak nebyl nikdo s kapesníkem, nebylo nikoho, kdo by ozvláštnil oslavu svým tradičním brekotem. Naopak se zahrál bowling (kromě mně) a když jsme kdesi za půlnocí jako poslední (jako obvykle...) opouštěli Hodžův pivovar, bylo mi v celku jasné, že jsem hodžových Mamb stretol až přespříliš...
      Tím u mne bylo celkem jasně dáno, že zamýšlený brzký ranní vlak jednoduše nedám. A kamže jsem se to měl protrápit? Až do Šumné. Kdeže to je? Nad Vranovskou přehradou. Ano, údolní nádrž, která celkem bez úhony již před rokem přežila nájezd pruhovaných inženýrů a zcela určitě i letos, kde se otřásal lanový most ve svých základech v okamžicích, kdy přes něj kráčeli čerstvě nakrmeni Zatáčkou smrti účastníci akce B´12 Vranov. Ano, tam jsem měl namířeno. Jak se dalo celkem očekávat, dodnes nikdo nezapracoval na zhodnocení akce, nikdo neposlal žádné fotografické pozdravy a tudíž po několika letech Bystřička v Thájmsech nebude zaznamenána. Škoda. Vždyť i "kronikář" má přece právo čas od času vysadit. A jak jsem si před chvílí všiml, dvojkové roky vlastně vysazuji pravidelně:-)
      Po celkem slušně nabitém víkendu přišel čas na sklidnění. A také čas na přípravu na přípravu, protože již za necelé dva týdny měla propuknout ústřední akce měsíce. Ale než se rozepíšu o OAMF, je třeba zmínit, že v odpočinkové části jsem nejen docela úspěšně jezdil na kole, ale především objevoval instagram. Ten už dnes asi zná každý. Dnes mohu říci, že jej s oblibou používám, protože z něj lze celkem pohotově vytáhnout zajímavé snímky. Škoda jen, že propojení z facebookem zatraceně hapruje.
      Ano, OAMF Trutnov 87-12! Festival všech festivalů nebo také pravý český woodstock. Přináší radost ze života a potěchu duše. Tohle platí doslova a vždy. Letos dokonce doplul se svou bárkou na trutnovské Bojiště i Vendelín. Leč zaznamenali jsme letos i vysoce nepříznivý vývoj. Ne, nemyslím bagry natruc rozrytou louku za amfíkem. To byl jen fyzický znak nově přicházející doby. Věchetovi totiž evidentně chybí Havel a Magor. Jeho dva šéfové, kteří jeho snažení vždy usměrnili do patřičných mezí, bohužel odešli. Nafurt. A Martin se nezvládá. Brutální ochranka plná tupých lidí byla jedna věc a povýšené chování Geronima pak věc druhá. Plastové kelímky pak jako dorážka "ekologie." Však mrkněte na článek o Trutnově. Od fesťáku utekl celý měsíc a jistá pachuť na hrdle u mne stále zůstává. Na jedničku byli pochopitelně přátelé a diváci všude kolem. A třeba také nečekaný stanek u křížku, či klasika U Kopeckých.
      A propos, Trutnov trval v noci od středy do pondělí a dali jsme jej skutečně celý! Vlastně jsem jej celý dal z naší bandy jenom já, neb Vendelín sice začal se mnou, ale prchl v neděli. Žádné zásluhy si tímto rozhodně neberu. A upřímně, byla to šílená nálož. Naštěstí letos nikdo neodjížděl rovnou na pohřeb, byť koupaliště v Dolcích svou pondělní atmosférou mi tak trochu připadalo. Ve vzpomínkách jsem jej měl úplně někde jinde a plánovaná koupačka se nekonala. Mezi sinice se mi nechtělo a v kempu evidentně měli po sezóně.
      Takže jen pár dní - vlastně tři - jsem měl na rehabilitaci, protože o dalším víkendu jsem se byl kulturizovat zcela něčím jiným: Drápalem, vynikající plzničkou a především centrem města Olomouce se všemi jeho památkami. Vyhlídková věž kostela Svatého Mořice už musí znát snad každý hltač Thájmsů, protože tu nevynechám nikdy. K tomu přibyly pro mne zcela nové, úzké, malebné a křivolaké uličky. Jedním slovem nádhera a další dobrý víkend:-)
      A jsme na konci. A taky vlastně na začátku hodnocení:-) Prožil jsem naprosto luxusní měsíc. Ne všude jsem byl, ale kde jsem ve frkotu prázdnínových dní došel, bylo všude fajn. Najel jsem si na kole i přes dlouhé pobyty jinde parádních 1185 kilometrů a celoroční tachometr se zastavil na čísle 7366. Bude na konci roku snad pětimístná cifra? Uvidíme:-)

21.9.2012
medvěd:-)

Prohibice, boj i láska, bojujeme za Kalóska! :-)

Září? Povídáte září? Tak to bych věděl náhodou naprosto přesně! Především všechno začalo na na první pohled zcela nevinné vinařské akci v Bořeticích. Hledali jsme burčák v Modrých horách pod tou Kraví. Tušíte závan vinných sklípků, vytáčení žárovek a kvalitního burčáku? Ok, přidejte ještě rozhlednu, Bořetice dole a Vrbici nahoře. K tomu luxusní letní počasí a pochopitelně nás: Účastníky zájezdu! Každý zkusil dojet po svých. Na kolech, fáčkovým antabusem i kolmo. Třeba. Jen česká pótrať mnoho žluťáků tentokrát nevydělala. Mou vinou. Vždyť je léto!

      Jasan, mluvím o prvním poprázdninovém víkendu. V Bořeticích jsem se ocitl (česky: limp bizkit...:-) pochopitelně náhodou. Vlastně omylem. Místo Kvittové tam byla Šrotová. Byť poďoba k nepoznání. A další. Jen místo rakety svírala s radostí a poctivě skleničku vína, jupí!
      A taky Květa! Dokonalá organizátorka času, neuchopitelná osůbka s potřebou vymýšlet pro lidi kolem sebe všechno. Kdykoli. Pardon, mula tentokrát nebyla, medvěd ano. Aspoň někdo: Dušan se Zuzkou, Peťan, Petra (Kvittová), Vítek. Stačí? Občas nás bylo jen pět, jako od Poláčka. Jenže bych zapomněl na Jardu, který by mi to dal pěkně sežrat. Květin manžel. A rozházet si to v penzionu ve Vikýřovicích? Sorry, na to nemam:-)
      Takže v neděli zpátky dodom. A až z Bělotína trapně vlakem. Mezitím vše v pedálech s maximální spokojeností, vždyť je podzim! Lítám v tom. Jen do úterka, poáč přilétá ségra. I s dvojčaty. Ségra je sice pravda, odtud. Ale malí Amíci jsou v Předlouží poprvé! Takže z Ruzyně jedeme povrchovou popravou pěkně až na Žlutý expres: "Emi, tady je Hrad, tam "prezident," tohle není Hudson, ale Vltava! Spokojenost dětí mne dostává stejně jako jejich schopnost naprosté neúnavnosti! Zatímco maminka se vidí v hají. Za chvilku! Měsíc pobytu amíků u nás začíná. Pohoda, I hope:-)
      A do toho Štvanice na Králíka! Přiznám se, ještě jsem tam nebyl! Drtí mne, že řeku Moravu znám zezpod, ale od pramene nikoli. Zpět k vemenům! Výstup hustý, nekonečný a navzdory ostatním teprve odpoledne nahoru. Proč? To se Aleš jenom zapomněl už doma v Olomouci. Vše kompenzuje mula. Další zvyřátko v akci. A neuvěřitelně ukecané! Přesto, medvědi táhnou a muly mručí! WTF!!!??? :-O
      Co dále? Týden v Ostravě. Skoro povinně:-) Serepes! Jde o situaci, kdy je třeba zmínit cyklistické výkony! Jsou, sakra jsou! Vyjímečné, kdy každým dnem překonávám mnoho předchozích (celkových) let. A 75kg! Plán splněn! Co dále? Co já vím? Snad lepčí kontrola nad alkoholem. To mne teprve čeká!
      Aha. Svatováclavské pivní slavnosti. Kolem zámku v Zábřehu pod Odrou. Mnoho malých pivovarů s těžkými navoněnými pivy. Někdy až zbytečně moc. Poprvé v akci Hodža se svými Hady. Naštěstí pro nás normální. Vynechávám spoustu zbytečně převoněných piv nahrazujících detox v právě probíhající prohibici. Pár dobrých vzorků tady přece jen nacházím. Ale počítat na prstech jedné ruky! Zklamání? Rýmařovský Excelent. Machrovat se může, ale třeba na to mít:-)

Vida, měsíc skončil. Tipuji, že šlo o nejvirtuálnější září v mém životě. Cože? Říkáte jenom deset dní? Naprosto souhlasím! Jen můj cyklistický sčot byl byl snad výmluvnější: 8636. Bez vykroucení! Přidejte skoro dvoutýdenní prohibici, kterou na nás vymyslel Nečas (po slovensky Slota) se svou družinou, tragického ministra zdravotnictví Hegera s potřebou zlikvidovat (s jistotou vlastního věkového odstupu, ehm...) své vlastní jistoty stáří. A pak všeobecná blbost. Cože? Říkáte atentát na Klause? Schvaluji!!! Stejně jako jistý Ivan "Íčko" Langer říká, že SMS slouží k nasrání a nikoli k seriózní nabídce práce. To když tykadlový Smetana z Olomouce žádá (v rámci logiky věci) ex-offo Langera k obhajobě. Ten neuvěřitelný pohunek se na něj vážně vysral!

Babí léto i první sníh. Nejdříve jedno, pak druhé...

Říjen? Ovšem! Vážně mám psát o všem? Vlastně proč ne. Leč, protože už je skoro konec listopádu, vzal jsem si na pomoc svůj milý deníček. Řeknu vám, ještěže jej píšu včetně malých poznámek ke každému dni. Jinak bych asi jen těžko dal dohromady tak "starou" historii, jakým je až příliš vzdálený měsíc. Aspoň teď na začátku...

      Aha, tak třeba hnedka začátek. Celý týden od pondělka do čtvrtka lítám na kole jako o duši. Pod sedmdesátku jsem neklesl jediný den. Přitom žádné výkony jsem neplánoval a nijak daleko od rodné hroudy nejezdil. Koukám, že v pondělí Hodža, v úterý u Rašků, ve středu přehrada u Brušperka a ve čtvrtek opět U Rašků. Podzim byl v plné své barevnosti a nedivím se, kolik fotek jsem nastřílel.
      O víkendu jsem nepopojel ani o metr. Po práci jsem vystartoval k Dr.Ápalovi, kde jsem si konečně nechal pořádně vysvětlit tu prokletou dírkovanou matematiku. Pravda, leccos mi došlo ještě v přípravě na přípravu, tedy dříve než došel "velký" učitel. Drápalova Plznička je i v učení a chápání evidentně vysoce inspirativní. Dokonce až kamsi k půlnoci a to přesto, že sobota měla být úplně na beton:-)
      Taky že byla! Pepču Blaťáka jsem viděl naposledy kdesi před sedmnácti lety. A až nyní, kdy bráchu Peťana požádal o pomoc, se naskytla příležitost znovu se setkat. Vida, nezměnil se, jak jsem zjistil hned před peťanovým domem, kam si pro nás přijel. U něj na baráku se o kousek později vesele betonovalo. Celý den. Celý krásný den! A jak tak koukám, poslední krásný den roku 2012. Kolečka se nejprve prohýbala pod množstvím štěrku, aby se po pár minutách (a padesáti metrech...) prohýbaly na cestě zpátky pod nutnou vrstvou betonu. Tu řidkou, tu hustou, obvykle tak akorát. Místy jsem se bavil představou, že by mne mohl z práce někdo zahlédnout. Vždyť v montérkách jsem nebyl hodně dlouho:-)
      Rantl kolem baráku na kačírek se nám nakonec málem podařilo dokončit. Chyběly poslední dva metry, se kterými si Pepča poradil možná už v neděli. To už bez nás. Materiál měl spočítán naprosto přesně. Asi ta dírkovaná matematika, ne? Nás dva unavené dělníky navečer odvezl zpátky do Olmíku, abychom později došli do domu Kpt. Nálevky 777, kde bydlí Dušan. Dušana možná vzpomenete z minulého měsíce, kdy jsme byli v Bořeticích. Byt v oblacích si zřídil zcela podle svých představ a já byl přímo nadšen. Jen uvažuji, zda už není diagnóza, když člověk odchází zpátky domů o půl páté ráno s tím, že hladomor v Somálsku i nadále zůstává beznadějně nevyřešeným problémem:-)
      Beton mne zklátil a věčně odkrytá záda zřejmě společně s podzimními větry udělali své. Ulehl jsem. A musel jsem se pořádně vypotit, poáč pracovní plán byl neúprosný: simulace. Ve středu mi k všeobecnému smutku odjíždí po měsíci naši Amíci zpátky do Zálouží. Kua, nějak moc rychle nám ten čas utekl. Vlastně se ani nestihli zastavit ke mně do medvědova doupěte. Sakafaka...
      O dalším víkendu jsem nezaznamenal vůbec nic. Jen jsem se snažil kurýrovat. Ovšem hned v pondělí jsem sedl na kolo a dorazil devítitisícovku. Jupíí! Přece jen ve mně začala hlodat naděje a troufalý plán, že tu desítku letos vážně dorazím. A hloubání přešlo v intezivní trénink, kdy za dva týdny jsem ujel šest set kilometrů. Na říjen naprosto nevídané! Přece jen se počasí majinko vylepšilo a já se s nepředstíraným nadšením stihl zajet o víkend později podívat třeba na ostravické Peřeje či k Holubům v Podolánkách. Druhá zastávka však nevyšla, poáč měli privátní akci, tak jsem si za odměnu dal Ondřejník. A další stovka byla na světě.
      Zmínit musím také úterý 16. října. Proč? Protože jsme byli s Pivkem na Dolní Polance na pivku. Ano, je to velmi smutné, ale na pivko s Pivkem se dostávám stále méně. Upřímně, tohle je úspěšný pokus po více než čtvrt roce. Katastrofa. Navíc se sešel především proto, aby plánoval Tour de koridor, která proběhla až o další měsíc později. Ano, o měsíc později. Achjo.
      A jestliže první říjnový víkend byl olomoucký, i poslední nebyl výjimkou. Leč počasí bylo zcela rozdílné. Babí léto bylo nahrazeno slotou (nečasem?), prvním sněhem a neutuchajícím chcaním, ze kterého by měl radost snad jen děda Komárek. Takže náš původní plán vystoupat kolem Rešovských vodopádů zcela padl. Dokonce i záložní výlov rybníka u Šumvaldu se stal nereálným. Rešovskými pádovody jsme se chtěli pokusit o logické pokračování Štvanice na Králíka. Leč ani na přípravě na přípravu jsme se u Dr.Ápala nakonec vůbec nesešli. Až o den později. Nejprve jsme zašli do olomouckého železničního depa, teprve potom do Svatováclavského pivovaru. Deskového pivovaru. Ano, jednou na tento den budeme třeba vzpomínat, až budeme vzpomínat, kdy jsme začali hrát deskové hry v hospodě. Ano, bylo to právě tady v sobotu 27. října roku 2012. Paráda:-)
      I neděle se olomoucky - tedy klasicky - povedla. Původně zamýšlený oběd u Dr.Ápala se mi poněkud prodloužil. O jeden, druhý i třetí žluťák. Ano, až po deváté večer jsem Olomouc opustil. A u Dr.Ápala jsme se nakonec potkali úplně všichni. Teda řeknu vám, úplně jsem se teď při psaní onu klasickou Dr.Ápalí atmošku vybavil. Neskutečnou říjnovou atmošku. Tam jsem dopsal a navíc poprvé vydal Thájmsy:-)

25.11.2012
medvěd:-)

rychlý let už tak virtuálním měsícem

Tak nějak nádohou zrovna sedím v Přístavu na Balkáně. Ze stejného místa jsem letos psal snad několikrát. Poprvé třeba tehdy, kdy se jaro jen opatrně (jak vzpomínám) probouzelo a člověk potažmo medvěd netušil, co teprve přinese. Dneska je však situace zcela opačná. Cyklistická sezona zřejmě definitivně končí. Aspoň už tak dva dny meteorologové vyhrožují. Západ republiky je zřejmě pár hodin pod sněhem, v MNM mají mít "u muzea čtyři" někdy na večer a k nám na dálný východ celá ta zimní taškařice dorazí během zítřka. A zítřek? Je pátek! Víkend oproti končícímu měsíci naopak teprve začíná. Čas mi teď letí zcela neuvěřitelně a jsem rád, že mohu za letní sezónou s klidem bilancovat. Plán mám splněn: lehce přes 10000 kilometrů. Když jsem na Nový rok na svém silníčním (!!!) kole ukusoval první cyklistické kilometry, netušil jsem, že heslo "Jak na Nový rok, tak po celý rok," dojde dokonalého naplnění. Na bilanci celého roku si s klidem dám ještě měsíc. Snad i na Pecce bude chuť a nálada něco napsat. Teď pojďme konečně na listopad 2012. Do konce světa dle Kufberka zbývají přesně tři týdny:-)

      Jak jsem říjen skončil, listopad stejně načal. Totiž pohotovostí aneb emcí či placeným detoxem. První dva dny se cyklistika nekonala, ale o víkendu na novém sedle Fi:zik a s novým obutím (a řetězem...:-) jsem doma nevydržel. Na začátek listopadu bylo celkem fajn a zatímco v sobotu jsem zadělal na článek Cesta po MOM, o den později jsem se na kole protáhl až do Beskyd. Vlastně jsem ani nechtěl, jenže když se to kolo nějak samo rozjelo. A bylo k nezastavení:-) Na obou článcích teprve pracuji a jako ohříváček či lákadlo na další sezonu vyjde někdy po Novém roce.
      Druhý listopadový víkend byl zcela jiný. Po dlouhých měsících jsem se viděl s Pivkem a vyrazili jsme na již tradiční Tour de Koridor. Celá Tour měla být zcela jiná. Na kolejích mezi MNM a MOM měl vyrazit třetí dopravce, leč nestalo se. Paštikář fatálně podcenil předpisy a náš hlavní plán měnící zažité postupy nevyšel. Tím sešlo i z návštěvy MNM. A když jsme měli rozbit hlavní plán, nebyl problém už vůbec žádný problém mne ukecat na tradiční zastávku v Perníkově nad Labem. Místní irskou hospodu se sPlzničkou za pětadvacet jsme tedy znovu neminuli. Naopak jsme netradičně minuli s klidem v srdci Brno. Tohle divnoměsto mi stačí fakt jen jednou za čas. A čas je delší než rok. Doufám:-) Naopak zcela mimo stanovená pravidla jsme pokračovali do olomouckého Dr.Ápala, kde se vyskytuji naopak poměrně často. S radostí. Novinkou na "Tour de K" byl i Peťan Blaťák v naší společnosti železničních fanatiků. A pak můj neplánovaný nocleh v Olmíku u Dušana. Inu, konstalace hvězd byla právě takto nastavena:-)
      V sobotu jsem se až k večeru přesunul z Olomouce přes továrnu do Jistebníka, kam jsem vyrazil pro změnu s Kufberkem na tradiční kapří hody. Úroveň tradičně upadá, takže sladkou tečkou se stalo zámecké pivo v zábřežském pivovaru. Ano, Kufberek je taky člen, kterého potkávám stále méně a tudíž témat je tradičně mnoho. Ženáči, vzbuďte se! Konec světa se přece blíží, ne?:-)
      A pak jsem úspěšně lehl. Pocit ranní kocoviny byl krutě vystřídán jasným nachlazením, které jsem si nesl asi už od pátku. A to mne čekal mne velmi náročný týden. Jak je obvyklé, drahá dráha staví a buduje výhradně na podzim, kdy už bezpečně ví (jako každým rokem...), že zdroje tu jsou. Špidla hadr:-) Takže jsme se Skoumalem zregulovali jeden nový přejezd ve Velkých Hošticích u Opavy. A to je práce na čerstvém (teda, v rámci možností:-) vzduchu, kdy musí člověk být ready.
      A další víkend! Tentokrát jen v pátek na pivko u Hodže se Skoumalem a Kufberkem (aha, s tím naším společným ne-setkáváním to nebude asi tak horké:-) a Pavlem z Olmíka, jenž do Hodže zavítal poprvé. A třeba ne naposledy:-) Celý sváteční víkend (v sobotu bylo 17. listopadu) se nesl na tenisové vlně. Hráli jsme (přesněji Štěpánek s Berdychem:-) o Davis cup se Španěly a nezmínit tady fenomenální Štěpánkův úspěch v rozhodujícím posledním (!!!) nedělním zápase, byl bych tady za hlupáka a dokonalého ignoranta. Ano, tenisový hattrick máme doma! Navíc stý ročník Davis cupu a domácí prostředí se určitě bude dobře pamatovat. Bravo a klobouk smekám hodně hluboko! Na chvíli byla snad zapomněna i nekončící blbá nálada:-)
      O blbou náladu se nám naopak stará stará unavující garda v tzv. pravicové vládě. Z její původní osádky do dnešních dnů skoro nic nezbylo. Na konci měsíce zmizel a je zmizelej dokonce i Promopro Vondra. Vláda přežila vinou neuvěřitelného nečasova (toho pána už vážně odmítám psát s velkým písmenem na začátku) majstrštyku, kdy nejprve zmizeli neposlušní "rebelové" ODS z parlamentu, aby je nahradil odsouzený kolínský Pekárek. Tohle jméno asi za pár let pamatovat nebudeme. Naopak nezapomeneme na nečase, kterému se Pekárek hodil do krámu při hlasování o zachování důvěry vládě, aby se od něj o pouhý den později distancoval a hodil jej přes palubu supům z mediálních mrdek. To už Kalousek blekotal znovu cosi o morálce a nenašel se nikdo, kdo by mu jeho nevymáchanou tlamu rozbil. Přesto těžko tentokrát překoná nečase. Těžko najít v novodobých dějinách většího farizeje. Tímhle překonal nečas snad už i Pepánka Luxů. Sračky tečou všude po něm a on se ani nehne. Hrdě čelí, prý v zájmu státu a vyrovnanosti. Čeho? Chce se mi zvracet.
      Nedá mi nevrátit se ještě jedním odstavcem k politice. Kubice a jeho ouřadové na ministerstvu vnitra odstavili Bobo-Bobošíkovou, skorojaponce Okamuru a komunisti Vláďu Dlouhého, který to s námi chvíli po revoluci myslel stejně upřímně, jako později Standa Gross, z prezidentského klání. Ouřadové podle kubiceho notiček neuvěřitelně přepočítávali hlasy a odečetli dvakrát více než velí matematika krytá v zádech logikou. Zbabělé kubicovo chování, když vše vrcholilo a on nebyl, mne nutí dát jen velmi nerad pravdu Paroubkovi, jenž o obludnosti tohoto pána již dříve cosi mluvil. Fakt mne drtí, když nesmyslně vyloučí nějakého kandidáta na základě jednoho ze dvou možných právních výkladů. Naše společnost je vskutku nemocná, když je něco podobného možné. Ne, že bych jednoho ze zmíněné svaté trojice kandidátů volil, ale tenhle zářez neuvěřitelně smrdí. Kubiceho zpráva No.2?

Ale pojďme zpátky k životu! Ve čtvrtek 22. listopadu jsme se Skoumalem dooživovali přejezd a já ve stejný den s radostí vyrazil na kolo. A dorazil svých deset tisíc kilometrů. Paráda a pocit spokojenosti se pochopitelně dostavil. Teď se s radostí vrhnu do prosince, na jehož začátku mne čeká třeba i olomoucká PUNCHparáda a na jeho konci pak Silvestrovská Pecka. A pevně doufám, že poslední týden v roce už se budu pohybovat přes den výhradně na svazích špindláckého areálu. Listopad byl neuvěřitelně rychlý...

29.11.2012  medvěd:-)

A zase ta Olomouc a Pecka!

Byl podivný čas. Někde mezi podzimem a zimou. Tu padal sníh jako o závod, třeba jako včera, nebo svítilo slunce jako dnes. Teploty klesly k bodu mrazu a já začal tušit, že kolo jsem pro letošek zřejmě už odstavil. Náladu jsem měl tak akorát skočit na PPL, poloha jejíž centrály nedaleko naší továrny se v předvánočním čase ukazuje jako dokonalá možnost převzetí zásilky ve stanovený čas. Nenaháněli jsme se. Nechtěl jsem. Naopak jsem se těšil na zásilku, která měla každým dnem dojít. A konečně došla! Nový foťák a mé poněkud předčasné každopádně fantastické vánoce. Respektive jejich část "mamonská:-)" O tři týdny později jsem čekal přesný opak, že přijdou vánoce pohodové, plné lásky a pohody. A jsem velmi rád, že jsem se opaku mamonských svátků i dočkal. Inu, vítejte v prosinci. V asi nejlepším prosinci, jaký jsem kdy ve svém prachbídném životě zažil!

      Vlastně by se slušelo započít vyprávění o prosinci tam, kde se to sluší a patří. Takže se připravte, že začneme v Olomouci u dr.Ápala. Základna, jejíž základy jsou pevné a na první pohled neměnné. Jako kdysi v Klenbě. Pamatujete? Už více než dva roky jsem tam nepáchl a protože koncem listopádu tamtéž skončila i Věrka, u níž šlo o (sympatický:-) inventář, lze říci, že slovo "základna" je vskutku relativní. Ale dr.Ápal vede. A prvního prosince jsem tam dal s Petrem Blaťákem Deset zákeřných otázek. Jak se ukázalo z mnohých reakcí, je mnohem výhodnější a "výživnější," když Deset otázek budu dávat live. A to si sakra zapamatuju! Třeba i proto, že atmosféra dr.Ápalí základny a jejího bezprostředního okolí se odvděčilo:-)
      A co se dělo dále? Druhý víkend jsem podnikl velkou návěstěvu MNM. Proč? Hlavním důvodem mé návštěvy MNM po tak dlouhé době bylo školení. Dokonce jsme na F-15, jak se těm zkouškám říká (a my mohli stále dělat na dráze pro dráhu) snad poprvé vyjeli z MOM do MNM úplně všichni. Jenže zatímco oba dva kolegové se po zkouškách vraceli zpět do rodných lánů, já se Skoumalem (tedy vlastně čtvrtým z vrhu:-) jsme navečer vyrazili jen do centra Města Neomezených Možností. Konkrétně do Novoměstského pivovaru, kde se nás mělo původně sejít podstatně více. Nakonec pak naši nadmíru nesvatou trojici doplnila "jenom" Alenka. Bývalá kolegyně, se kterou jsem se marně domlouval na společném posezení snad i více než rok. A právě proto jsme se o to více rádi viděli, o čemž zcela jasně hovoří snad všechny následující (zveřejnitelné:-) fotky. Skoumal navíc po mnoha svých odžitých létech "pomohl" Alýškovi s jednou cigaretkou a řeknu vám, že takovou slast v očích po prvním tahu jsem u něj snad ještě neviděl...:-)
      Druhý, v sobotní den, jsem musel podniknout osobní restart. Chyběl mi naštěstí jen závěr, totiž cesta na Průsek. Skoumalovi nevěřili, že naplánovaná muzea dám. Ale občas se dokážu překonat. Věděl jsem, že potřebuji vzduch. Výsledkem byl fantastický den, kdy jsem viděl Prahu v pro mne nezvyklém světla. A taky Skoumala, jenž se projevil jako dokonalý průvodce nevšedními přežskými zážitky. Vřele doporučuji!
      A pak zase a zas Olomouc. Prověřená Polská Paštika konečně vyjela a dopravila mne do cíle. Pod olomoucký hrad. Až teď mne napadá, že mi stále chybí Hradisko a Kopeček! Kdypato? Snad někdy příště. Teď je důležité, že kouzlo deskových her zafungovalo i ve Svatováclavském pivovaru. Začal jsem skvělý týden plný zážitků a dobrejch lidí.
      Na víkend jsem odcestoval do MOM, poáč emcy a dokonale jsem zrelaxoval. Náročný školící týden se musí jednoduše podepsat na medvědím stavu. Třicítka (a míň:-) je dávno v háji. Byl čas, poáč bylo třeba doškolit a vůbec: Pokračovat v započaté cestě:-)

...

Tak to je celkem legrace. Už se mi podruhé stalo, že jsem jeden článek psal dvakrát. První část je nedopsaná, ale tak dobrá, že mi ji bylo líto vykostit. Takže se znovu vrátíme na začátek a zkusíme to ještě jednou, ju?

Jedna velká nekonečná Olomouc! Od prvního do Nového. Více času jsem zcela určitě v prosinci strávil v MhM (město hanáckéch možností - díky Řehi!) než kdekoli jinde. Však až na Štědrej večer, když nastal, jsem se žlutou tramvají přepravoval právě odtud do MOM...:-)

      Takže. Petr Blaťák měl na konci listopadu narozky a já už ani snad nepamatuji jediný víkend, kdy bych do MhM přijel jen na jeden víkendový večer. A slušně odjel. To se mi v prosinci ještě nepovedlo:-) Samozřejmě jsem využil neodolatelné atmosféry vánoční Olomouce, jejího kouzelného centra a naplánoval jsem se Skoumalem nutný vícetýdenní školící pobyt právě na období adventu, kterému my říkáme jinak: Punchparáda. Jak jsem si zjistil, není malebnějšího místa, kde se vyplatí bezcílně brouzdat centrem městem a nasávat nejen vůně všelijakých punčů. Ale také atmosféru a občas i kulturní program. I bruslak se přesunul z Dolního na Horní náměstí (vinou stále probíhající rekonstrukce Starého), čímž se náměstí příjemně zmenšilo. Věřte nebo ne, takhle mu předvánoční atmosféra seděla více. A já si lebedil, že stres a předvánoční shon se v hanácké metropoli odehrávali rozhodně jinde. Stihli jsme i návštěvu olomouckého hradu i Domu umění, kde probíhá (až do března) výstava od Titziana po Warhola (řekl bych, že ještě i dál...:-), což je průřez sbírkou Arcidiecézního muzea. Velmi bohatou sbírkou, neb nevím, kde jinde byste si (skoro) mohli sáhnout na tolik umění najednou.
      Když jsem se tady zmínil, že mám srovnání, musím poznamenat, že jsem byl před vánoci i v MNM. Nejprve služebně, pak ve stejný den s Alýškem a Skoumalem na fantasickém Novoměstském úletu, abychom o den později s Klárkou Skoumalovou cíleně bloumali pražskými muzei i zákoutími. Krásným vyvrcholením sobotního pražského snažení mělo být vltavské večerní nábřeží. Ale bylo překonáno tupostí Staroměstské příšerně kýčovité punchparádovské výzdoby. Ovšem bez pravého punče. Asi se moc báli, že se dostaví Kalósek, sósne si a oslepne:-) Rád jsem se vracel druhý den ráno do MhM polskou veselou paštikou. Leošek mne s úspěchem dovezl, byť nijak nadšen jsem z jeho polských kolejových paštik rozhodně nebyl. Však taky vznikla velká vlaková recenze, kde jsem se s žádným vlakovým dopravcem nemazal:-)
      O Olomouci tady řeč byla. K doplnění prosincových událostí pochopitelně patří vánoce. A pak Silvestrovská SKI Pecka. Ježíšek mi naježil LUSTI a po třech dnech poctivého tréninku jsem se stal Skokanem roku. Kabelkův repre dres začal svištět svahem Medvědína podle mých dávných tužeb. A zároveň jsem skvěle natrénoval na Apláče 2013. Asi nemusím dodávat, že nejen lyžbou ve Špindlu živ je člověk (potažmo medvěd) a všechny večerní uvítací večírky měly svou úroveň. Pravda, lyžba však dostává jasnou přednost. Řeknu vám, parádní závěr roku a start do toho nového.

A jsme na konci roku 2012. Jaký asi bude ten s trojkou na konci? Hmmm...:-)

6.1.2013  medvěd:-)