chat

Akce roku 2012

Náš diář

letem měsícem

"... březen bílý sílí pole, kámo vole..." Už zas!?

Ale prdlajs! Naopak! Po předchozích měsících neustálého kynutí přišlo období, kdy jsem se zatraceně dobře utrhl. Ano, dal jsem za měsíc přes tisícovku kilometrů! Výkony, které obvykle sluší letním měsícům, jsem po celý měsíc neúnavně srovnával z loňským březnem. I ten byl na výkony bohatý, ale nakonec prohrál. A já chtěl překonat především sám sebe. Zpětným aprílovým pohledem musím spokojeně konstatovat, že fyzicky se vše povedlo na jedničku. Co se týče psychična, o spokojenosti nemůže být moc řeči, byť za většinu "modřin" si vyjímečně nemohu sám. Nicméně proti březnovým plusům jde o vyloženou prkotinu...:-)

      Tak třeba jsme s mou skvělou setrou vyslali naši maminku do Zálouží. Do Amíkova. Svou roli babičky vždy zvládala s bravurou a já chtěl odlehčit především jejímu těžkému vleku, který s sebou odpovědně vláčí životem. V tom jsou ženy neobyčejně vytrvalé a mají můj obdiv. Pochopitelně coby rozený cynik jsem letenku pro maminku pojal jako společný dárek oboum rodičům. Jo.
      Mamča si užívá vnoučat atak má skvělá sestra vyrazila po mnoha letech mamčování a starostí s drobotinou s kamarádkama na babskou jízdu do New Yorku (jak jim závidím!). A já vyrážel především na kolo. Stabilně, luxusně a s neutuchající radostí. Jasan, že ze začátku to bylo fakt hůůůstý, ale spokojenost narůstala s vracející se fyzičkou. Navíc vykloubené koleno občas zazlobilo a teprve koncem měsíce jsem začal mít pocit, že je opět součástí mého těla:-)
      V březnovém mezidobí jsme taky s Petrem Blaťákem vyrazili do České Vepřové zorganizovat sraz našich tříd po naprosto humusálních dvaceti letech. Kupodivu si dodnes pamatuji, jak jsem mamince se smíchem raného puberťáka po vyslovení podobného plánu vytmavil, že je už pěkně stará bába. Jenže ona tenkrát myslela na sraz se základkou a my jsme ještě o čtyři roky dále...
      Co už. Setkání jiného druhu zafungovala i v Třebové úplně stejně jako jinde a oba jsme měli obrovskou radost ze setkání s paní Valentovou a Žabákem. Nyní školským učitelem kupodivu uznávaným dnešními parchanty. Já si naopak ve srážce s realitou podruhé v životě uvědomil, že s těmi dětmi, co jsme po chodbách potkávali, už vážně nemáme nic společného. Inu, mládí v prdeli...:-)
      A co se ještě v březnu událo? V politice chcípl pes Dobeš (toho času ministr školství za VV. Dobrovolně zmizel a nechal si znovu poplácat po ramenou hradním senilem), VV se stanou skutečně Věcmi veřejnými... Klaus ještě chvíli bude štvát všechny proti všem i se svými všeuměly a mudrci na Hradě, aby rozeštval všechny. Ano, i to je program... Ale už mu to naštěstí moc nejde. Začíná být hnusný k dámské části lidstva i za naprosto triviální otázky a v podstatě chcípá zaživa. Proto i kope. Jen šílenci nabízí řešení: prohodit role Klaus-Klausová a setrvat na status quo. Karamba!
      A u nás? Začaly vznikat základy dalších letošních akcí! Jako je třeba Oldřichovický (vlastně letos Liptovský) Dejchánek a nezbytná (zřejmě opět Vranovská) Bystřička. Více se začala profilovat Norská Pecka díky Charlieho znovu nabyté chuti. Industriálně se začaly vybarvovat Kolorsy v Dolních Vítkovicích a má chuť na ně zajít. Povážlivě se začal akcemi plnit i můj původně na první pohled bezedný diář. Ajtakrajta, mám toho najednou nějak moc...

02.04.2012 medvěd:-)))

fotky, co časem přišly...