chat

Akce roku 2010

Náš diář

8. až 17. června 2010

Krnov - Zlaté Hory - Malá Haná
středa 9. června, den druhý

      Malá Haná říkají kraji jenž začíná v Reychlebských horách a končí v Polsku. Nelogický výčnělek Česka, jichž má naše země hned několik. Dříve místo vysídlenců a dobrodruhů, dodnes však místo, kde sídlí lidé, kteří mají odvahu. Aspoň jsem si to myslel. Návštěva Malé Hané mne však vyvedla z omylu. Místo k žití, kde dávají lišky dobrou noc. No a? Mnoha lidem to tak vyhovuje a mně vyhovuje, že jsem našel další kraj, kde se budu rád vracet. Mám k tomu své důvody:-)

Krnov - Chomýž - Krásné Loučky - Linhartovy - Opavice - Město Albrechtice - Třemešná ve Slezsku - Jindřichov ve Slezsku - Janov - Petrovice - Petrovy boudy - Zlaté Hory - Mikulovice - Vidnava - Bernartice - Javorník ve Slezsku, 92km

      Snídaně dle představ, obsluha skvělá, tak ještě rozloučení a šupinky na cestu. Start z Koliby je slastný, hned po pár metrech je na tacháči maximální rychlost 65km/h. Začátek jak má být...
      První mou dnešní zastávkou je motorest U Kaštanu v Třemešné. Nostalgie po loňských pracovních časech graduje při příchodu stejné šenkýřky. Vše při starém, jak má být. Chomýž čerstvě vyasfaltovali a kdyby se podařilo kolem Krásných Louček dotáhnout cyklostezku do konce, bylo by až do Albrechtic skvělé svezení. Snan někdy v budoucnu. Ostatně i Krnov se dá luxusně objet kolem řek a koupaliště. V Linhartovech jsem známku nezískal, poáč zámek zdá se být stále spícím. Vloni koncem léta to bylo úplně stejné. Škoda.
      Z Třemešné neomylně valím (a že válím!) na Jindřichov. Cesta s větrem v zádech ubíhá úplně sama přes všechny kopce a příkoří drncavého asfaltu. Elegantní oblouk vykroužím pod drážním viaduktem a koukám, že z přestavby naproti místního zámku se klube penzion. Vida, tip na příště.
      Cesta se láme a vytrvale stoupá. Ceduli Janov jsem nemohl nevyfotit. Místní rynek (považte, Janov je městem!) je rozlehlý, až jsem málem upadl z kola. Raději fotím a nezdržuji, hlavní kopec dne je přede mnou.
      Konec Petrovic, prudká otočka doprava a hlavně vzhůru! Žádný odpočinek, cesta nabrala brutální sklon a já doufám, že Petrovy Boudy nějak dám. Naštěstí se sklon zmírnil a fyzička stoupá naopak. Za chvilku jsem na nejvyšší metě.
      Petrovy Boudy byly dvě. Dávno zmizely a zůstal po nich základ. Sjezdovka také zarůstá náletovými Břízami, jen spodek se někdy používá jako Bikepark. Řeším, zda dát Biskupskou kopu, ale při představě dalších kilometrů rezignuju. Čas kvapí.
      Zlaté Hory. Těšil jsem se na ně, leč jsem netušil, jak rozkopané město najdu pod kopcem. Oprava hlavního bulváru rozbila mé představy o klidné polední pauze a raději mířím dále k Mikulovicím.
      Jsem dítě štěstěny. Vítr stále duje do zad a už tak zrychlil parádní sjezdík k Mikulovicím. U jezu potkávám bodrého staříka pamětníka, který hned začíná vykládat, kde všude a kdy byla voda. Ukazuje ukazatele zkázy s riskou a málem bych mu i uvěřil, že pamatuje tu první z roku 1874. Je ještě o dva metry výše než ta nedávná 1997. Mrazí při pohledu na domy kolem. Všechny by byly tenkrát až po střechu pod vodou a při divokosti řeky ohne sranda.
      V Mikulovicích jsem nakonec taky nezastavil. Nerad brousím zákoutími hospod, jež mají být raději skryty oku návštěvníka. Zas takovou žýžu nemám. V očekávání vyrážím dále k cíli dnešní cesty. Stále mi chybí třetina.
      Jestli jsem vážně něco nečekal, byla Vidnava. V neznalých očích konec světa, kam koleje přivedou leda zoufalce, jsem očekával vísku. Velkoměstský charakter středu města mne dokonale rozebral. Pravda, zpupná sorela i tady nechala své nepěkné šrámy stejně jako mega-Hruška-hypermarket z pozdějších let, jenže město je neuvěřitelně kompaktní. Lze vytušit jeho středověkou podobu stejně jako prvorepublikový rozkvět. Rozumné radní mají i dnes a unikátní dlažba s pomyslným křížovým středem na náměstí již dnes opět (zaplaťpánbůh) spojuje důležité cesty. Hranice je dnes jen pomyslná.
      Ano, hranice. Vlastně celý den ji těsně lížu a držím si od Polska hodně malý odstup. Dejá-vu přichází při výjezdu z Vidnavy. Cesta nápadně připomíná svou souputnici kolem Háje ve Slezsku. Nalevo vrchy, napravo nekonečná nížina. Tady Polsko, u Háje Kravaře a Dolní Benešov. Tož, kua, kde vlastně jsem?
      Javorník, konečná stanice. 92 kilometrů stačí a já chci bydlet ve městě. Nad městem se tyčí hrdě zámek, já však chci zázemí. Infrazářič mne štve a při pohledu na spálený nos svůj propukám v hurónský smích. Alkoholik hadra!
      Počasí slibuje bouřku, nakonec žádná nepřichází a je mi to fuk. Mám mnohem lepší společnost! Těším se její přízni a budu si pamatovat, že je tady vážně krásně:-)

9.6.2010 medvěd:-)

co se tradičně nevešlo do článku...