chat

Akce roku 2010

Náš diář

8. až 17. června 2010

Šerlich - východočeská "Šumava" - Jeseník
úterý 15. června, den osmý

      Všechno dobré jednou končí. Rozladěn zítřejší předpovědí počasí (nevyšla:-)), taky termikou těla, které se nedokázalo srovnat krutým teplotním šokem a stále mi byla kosa, sedám v Jeseníku na vlak. Však i cestování vlakem patří k dobrým dovolenkovým dobrodružstvím, ne? Už jen stav nádražní budovy v tomto lázeňském městě naznačuje, že půjde o pořádné vzrůšo. Když pak v kolejišti vidím stát dva vlaky, jejichž (nejméně) půlstoletí páry lze s úspěchem považovat za muzejní provoz, jsem zvědav, co mne přepraví k domovu. Překvapivě opavský šinkanzen (to nejmodernější motorové, čím ČD disponují, bohužel...) a i v něm si užiji. Nikoli však vinou ČD. Naposledy totiž o téhle dovolené nahlédnu do Polska. A vskutku, brzdění na luxusní rychlost 20km/h hned na čáře leccos napovídá. Skřípání kol v obloucích nad hlubokým údolím pak nevěstí nic jiného než horor. Přidejte vůni (šmak, či smrad, jak chcete) čerstvé impregnace pražců a říkáte si, že Poláci šli do sebe. Když pak vidíte jedinou (za to početnou) motorizaci opravárenských mechanismů (totiž uřícené čtyři dělníky s vidlema a jednoho s krumpáčem), je vám hned jasné, jak asi "rekonstrukce" probíhá. Jízda do Glucholaz je zážitkem i pro místní, poáč přestupu na zdejším mejnstejšnu se jen tak nedočkáte. Tady se skutečně prohání pouze pitoreskní přeprava z Čech. Proto ty obdivné pohledy na lidmi střežených přejezdech. A propos, nádraží v Glucholazech. S výjimkou změny, kdy už nehlídají české vlaky vojáci se sapíkama, se skutečně na nádraží za posledních sto let nezměnilo. Jen zabezpečovací zařízení už nefunguje a výhybky se hážou venku ručně. Dřevěná nástupiště mají stále původní dřevěnou dlažbu a podchod je tady skutečně irelevantní. Země řízeného úpadku (soráč za nechtěný příměr s nedávným Tupolevem, ale už chápu, proč se zřítil...) je ono velké Polsko. Ale vraťme se do začátku dne vysoko nad nekonečnou polskou nížinu - na Masarykovu chatu na Šerlichu. Den přece teprve začíná!

Šerlich (Masarykova chata) - Bedřichovka - Orlické Záhoří - Černá Voda - Nová Ves - Neratov - Vrchní Orlice - Bartošovice v Orlických horách - Zemská Brána - Čihák - České Petrovice - Adam - Petrovičky - Mladkov - Lichkov - Dolní Lipka - Králíky - Červený Potok - Horní Hedeč - Malá Morava - Podlesí - Vlaské - Hanušovice - Potůčník - Jindřichov - Nové Losiny (Pod Peklem) - Františkov - Branná - Banjaluka - Ostružná - Ramzová - Horní Lipová - Lipová lázně - Jeseník / Ostrava, 119km

      Večerní mlha je zcela pryč, taťka Masaryk se stále přísně mračí, ale pro radost mrská stěžňovými dráty, jenž měly nést zřejmě státní vlajku. Otevřít okno a vykouknout na ta naše ranní panorámata je přesně to, co jsem si včera tajně představoval. Tak šupinky šupinky, zaplať snídani, udělej pár ilustračních fotek, aby ti vůbec někdo věřil, že jsi tady byl a val val směrem k domovu. Velká Deštná je sice výzva, takhle po ránu tam urkitě nebude ani mrtváčka, ale fouká pořád ten nepříjemný fukejř a tělo uvyklé čtyřicítkám poněkud mrzne. Kdepak! Jedu se zahřát pohledem do báječného údolí.
      Orlické Záhoří bez kousku studu s klidem nazvu malou východočeskou Šumavou. Vždyť i Divoká Orlice tady pramení v rašenilištích, údolí je široké, rozlehlé a zdejší lidé jsou určitě uvyklí na drsný život. A opět se neubráním prudkému kontrastu obou břehů Orlice. Stavení, která jsou u nás takřka všechna šumná jsou v přímém kontrastu s tím, co je na polské straně. Tady se lidé stěhují za klidem, který jim Záhoří přináší, ale na levém břehu zřejmě chcípl pes. Když jsme tady kdysi před jedenácti lety se Zippem jeli, cesta připomínala spíše off-road. Dnes je vše upraveno (před osmi lety) a svezení je pohlazením. Je třeba, poáč při té vší kochačce všude kolem bych brzy ryl držkou ve zbytcích živice. Musím se hluboce sklonit pře místními, jak dokázali údolí zvelebit! Těch deset let, co jsme tady nebyli je vážně znát.
      Možná Zipp vzpomene i kostel v Neratově, jenž svými troskami smutně čněl vysoko nad údolím. Vlastně jsme se tenkrát ani nedokázali shodnout, zda šlo o kostel či nějaký zbytek kláštera, protože svou mohutností do zdejší liduprázdné krajiny jakoby nepatřil. Kdysi ano, když tudy vedla obchodní stezka do Klodzka a navíc se kostel stal později i poutním místem. Blesk v roce 1945 započal zkázu, jíž nastálé komunistické řádění (v tomhle případě ignorance) pak nahlodávalo statiku budovy, že je s podivem, že přežila přelom tisíciletí. Tenkrát se začalo opravovat a řešení rekonstrukce (spojení starého s novým) mi dalo vzpomenout nedávné návštěvy Sovových mlýnů na Kampě. I tady bylo směle použito sklo, které odkrývá zvědavým očím a zároveň skrývá před častým nečasem stabilizované ruiny původních zdí, aniž by byla porušena původní hmota velkolepého díla. Soráč za tak obšírný popis, ale ve spojení s návštěvou místního obchůdku a všudepřítomným nadšením lidí (byť ve víře v boha), se stal Neratov skutečně příjemným místem k žití.
      Zdánlivě nekonečná cesta Záhořím však pokračuje i dále. Penzionů je všude dost a kdo touží po klidu, má tady šanci najít to nejlepší místo na světě. V Bartošovicích po třiceti kilometrech snad už mám nárok na první pivko a zastuvuji v hotelu Zemská Brána. Do té mi chybí ještě tři kiláky a nezastavit v místě, kde si Divoká Orlice dokázala udělat průrvu do vnitrozemí, by bylo chybou. Ještě přes České Petrovice a sedlo Adam si za střídavých stoupání a klesání (Adam je 700mnm), abych nezadržitelně spadl přes Petrovičky do Mladkova, který utípá tipec pohodě úzké silničky bez provozu. Stále sleduji cyklohájwej číslo 53, jenže teď už ve společnosti mnohých aut. Začíná mnohokilometrový opruz, který přeruším na hodinu jen v Králíkách a o chvíli později si užiju slastný a rychlý sjezd do Hanušovic v úzkém údolí Moravy. Její 333. kilometr mne pobaví. Hanušovice, tedy, kdo je zná, ví, že jsou divnoměsto: Rýže, pivo, hory a paneláky. Nic víc. Chvíli zmatku na křižovatce a pohoda posledních dvaceti kiláků se mění ve výšlap údolím Branné.
      Obec Jindřichov komunista sprznil paneláky stejně absurdně jako Adamov a zastavit v místní (jediné!) hospodě uprostřed nudloidního nákupního střediska mne ani nenapadne. Supím do kopce dál a stále jsem na vážkách, jestli to vzít dneska přes Praděd. Hospoda Pod Peklem, jenž mne vítá vše časem vyřeší. Nabídne překvapivě i nocleh a když jej s díky odmítám, dostávám na cestu Holbakrýgl a radu, jak se nejlépe dostat do Jeseníku. Pohled na olověnou oblohu rozhodl o dalším po(s)tupu. Praděd nebude! Zato cesta zadem kolem říčky Branné od stejnojmenné obce až k Ostružné mi ušetřil tu nejhorší část státní silnice a otevřel třeba i Banjaluku, naučnou stezku a hlavně pohodu. Díky za radu!
      Na Ramzové mi byla už vyloženě kosa. Mikinu na sebe a jupí z kopce! Lipová (Horní i lázeňská) ještě sviští a pak z hlavní cesty cyklohájwej mizí zprvu asfaltem kolem řeky, později drsnou medvědí zkratkou, aby se ocitla na obchvatu (!!!) města. Který necitlivý kokot tohle vymyslel??? Město Jeseník si to u mne vážně nevylepšilo a svou divnou rizdrásaností se vlastně se mnou loučí na rozkopaném náměstí. Tady se lidé vážně chodí léčit?
      Cesta končí přesně tak, jak jsem si představoval: na DP. Ostrava mne přivítala šílenou vlhkostí vinou právě končícího deště a v jeho kapkách slyším ještě ozvěny těch fajných míst: Koliba Krnov, Javorník Pod Hradem, Peňas v Adršpachu a skály vůbec, zarostlé Bojiště v Trutnově, překvapivé Dolce, přehrada Les Královstí, Pecka!, Kumburk, Zvičina, Delegace v NjůBí, Šerlich a Orlické Záhoří. Inu, povedla se mi ta dovolená a díky všem, které jsem cestou potkal!

16.6.2010 medvěd:-)

Dneska nám nějaké fotky "zbyly:"