EDITORIAL No.92

Léto mám moc rád. Na zahrádkách lze posedět déle než do setmění bez rizika, že člověk prochladne. Taky na obloze nade mnou, nad naším domem, létá nezvykle velké množství různorodých strojů, které odvážejí už od raného léta do časného podzimu dovolenkychtivé lidi kamsi do exotických krajů a člověku při hluku motorů nedá zvednout pohled kamsi vzhůru a zasnít se. Třeba jako onehda, když jsem fotil krásný západ slunce a nebe zrovinka křižoval nezvykle velký červenobílý stroj. To už byl však konec velmi proměnlivého srpna, bylo sedm hodin večer, šeřilo se a já si poprvé v chladném vzduchu uvědomil, že léto je fuč. Byl to vůbec zvláštní den. V jeho předvečer volal tatík, že umřela naše jičínská babka. Napoprvé se mnou ta informace vůbec nezahýbala, neměl jsem žádné pocity. S jičínskou babkou jsme totiž měli spíš nevztah než vztah. Konečně ani to de-facto (ani de-jure) žádná naše babka nebyla. Ale v pokračujícím večerním čase jsem začal při usínání nad její smrtí stále více uvažovat. Lidsky nebyla pro mne nijak pozitivní, ani přátele s jedinou výjimkou neměla, její vztah s dědou byl pro mne (s nabírajícím rozumem) stále nepochopitelnější. Ale přece jen umřít v tak fatálním zapomnění, bez zájmu rodiny, to je docela síla. Jen úcta k otci mi nedá dál se rozepisovat. A právě možná pro mé myšlenky jsem byl po zásluze potrestán. Poprvé v životě jsem se totiž nevyspal vinou intenzivní bolesti, kterou mi přinášela prochladlá záda. Zřejmě dozvuky z prochlazení z výletu na (tedy spíš z) Lysou horu. Nechci tím říct, že bych se snad cítil na pokraji životního podzimu, to ani náhodou. Spíš mi asi tělo naznačilo, že ne všechno bude fungovat tak zcela automaticky, jako doposud. Možná i na základě těch všech myšlenek, které mi ten večer hlavou proběhly, jsem si uvědomil, že mám kolem sebe lidičky, které mám moc rád a bez kterých by mi bylo na světě docela smutno. Ty dva dny byly pro mne plné nových zjištění a jsem tomu rád. Pro mne zásadním lidem jsem proto hned napsal a o chvíli později jsem byl mile překvapen jejich reakcí. Být na tomhle malém světě má jednoduše smysl, je třeba se mít na koho s důvěrou obrátit, pohovořit, něco pro někoho udělat nebo třeba jen tak pobejt. Je třeba mít v tomhle velkém světě plném arogance kolem sebe nějaký svůj ostrov, možná zázemí, kam se člověk rád vrací. A s tímto zjištěním se dá (do jinak nádherně barevného podzimu) vstoupit zcela v pohodě, nemyslíte? Já ano;-)

md;-)

Akce roku 2006

Akce roku 2007

NOVINKY

Vraní kolaudace
víkend 8. až 10. září 2006

      Na zahradě fungoval pan domácí (Zipp) s Charliem, srovnávali terén na (zatím zcela budoucí) zahradě, takže o programu na další hodiny bylo jasně rozhodnuto. Manuální práce prý šlechtí a navíc jsou její výsledky patrné už průběžně. Takže stačilo ještě zabetonovat vrchy jímky i kanálu, aby jsme před pátou mohli očekávat příjezd většiny hostů. Vendelajn s Évikem přijeli kousek po mě, takže se ještě stačili zapojit do přípravných procesů. A najednou se začala sjíždět další a další auta, s nimi lidé a po setmění nás bylo něco kolem dvaceti. Částečně jsme pařili na zahradě, z větší části pak uvnitř a po setmění, kdy teplota rapidně klesala, jsme se uvnitř sešli prakticky všichni. Jako poslední přifrčel přímo ze svatby Krejzič a nebýt vendelajnova chrápání, zřejmě by o veselé historky z natáčení Charlie přišel. Bylo skvěle, ale někdy kolem jedné hodiny se můj čas naplnil. Někdy po páté rano pak Krejzič propustil i Zippa a snad šel spát i on...

PoMalenovice
sobota 23. září 2006...

      Kdo by z nás tušil, že necelý měsíc před konáním akce, kdy jsme mimochodem hodnotili v Klenbě akci předchozí (Visalaje) a kdy vládl nepříjemný konec srpna, mohl tušit, že na září roku 2006 budeme jednou vzpomínat jako na září neuvěřitelně teplé a tím i příjemné. Tenkrát v Klenbě se plánovalo, že Simča a Fliny budou slavit narozeniny na Poma chatě v Malenovicích. A protože byli ovlivněni tím srpnovým nečasem, rozhodli se, že se pojede autobusem. Ten si také stanovili jako jediný požadovaný (a tím i společný) dárek, takže zbývalo vše pořádně zajistit. U toho jsem však nebyl. Minibus nakonec onoho sobotního dne dopoledne skutečně stál přistavený v Klimkovicích u zámku, aby kolem druhé hodiny celý zájezd už stoupal k Poma-chatě a vyhlížel nezbytného chataře, po jehož příchodu mohla celá akce začít. Zásoby byly dovezeny, pípa naražena, pivo teklo a vzhledem k počasí se vše odehrávalo na prostranství ve svahu za chatou...

Tour de Lysá
čtvrtek 24. srpna 2006...

      Ajtakrajta, to byl tedy po obědě start. Cesta už se viditelně zvedá a hranolky v žaludku se nepříjemně převalují. Do Raškovic to naštěstí nebylo daleko, zkratkou jsme si ušetřili téměř celou nepříjemnou rovinku a pokračovali dále na Krásnou. Poslední zastávku před konečným stoupáním absolvujeme v motorestu na Krásné, ovšem bez dámské části pelotonu. Simča s Věrkou se rozhodují pokračovat samy a získat potřebný náskok. My si dáváme jedno cestovní na definitivní spláchnutí oběda a po necelé půlhodince vyrážíme...

Peřeje, Ondřejník, KozloMlýn
...pokračování, takže pátek 25. srpna 2006

      Druhá část povídání o Tour de Lysá a Visalaje začíná v osm hodin ráno, kdy vtrhá na naši chatku Mára a tím pro nás dělá budíček. Krásně jsem se vyspal a tak ani nevím, že ještě po půl páté ráno byl ještě na naší chatce a Lukas neměl kde spát. Máte v tom chaos? Nic si z toho nedělejte;-) Ranní sprcha v horách je něco fantastického, ručník už použilo několik lidí přede mnou, ale ještě to dalo. Před devátou hodinou snídáme vajíčka, dáváme ranní kafe, někdo pivo a platíme. Poprvé zjišťujeme, že neustále prudící Hary se nám zatraceně šiknul a to v okamžik, kdy by nás bez mrknutí oka každého obrali o páďu. Jen jemu se to nezdálo a tak už se o další dnešní útratu nemusí vůbec starat. Po deváté jsme sbalili věci a za prvních (zatím jen propagačních) kapek se vydáváme vstříct dalším kilometrům na zpáteční cestě domů, do Klimkovic, do lékárny...

Víkend za hubičku
aneb
Charlieho návštěva v Ostravě
15. až 17. září 2006

      Byl to velmi zvláštní víkend. Charlie si stále zahrává s myšlenkou, že se pracovně přesune kamsi do hor, kde by nejraději sehnal nějaký malý penzion a provozoval jej s tím, že snad by zbyl i nějaký ten čas na lyže. Jako ideální mu v těchto časech přijdou Beskydy a tak jsme se domluvili na tuto sobotu, že projedeme internet, inzeráty a následně místa, "...kde by to šlo." Jenže celý ten zajímavý víkend plný zajímavých náhod, a který byl i neuvěřitelně levný, však začal úplně jinak...

PARTY

Poslední Okoun
aneb
Zase na jaře!
22. září 2006

      Docela dobře si pamatuji, jak koncem srpna, kdy počasí rozhodně nevypadalo letně, řešili Ivča, Václav, Ondra a Tom (jinak známý Okoun tým), jestli na plánovanou párty 22. září vyjde aspoň trochu počasí. My s Pendolinem byli potěšeni nabídnutým vstupem do VIPokounKlubu a účast jsme na sto procent přislíbili. Jak se v následujících týdnech ukázalo, co srpen letně prozahálel, září naprosto vynahradilo a nejinak tomu bylo i v onen páteční den 22. září...

      Tak nějak jsme s Pendolinem nevěděli, kdy přijít a tak jsme si vše naplánovali tak, abychom v pátek práci opustili včas a mohli případně pomoct při přípravách. Nakonec přijel Pendolino ještě kousek přede mnou a zachytil jsem jej při zdobení deštníků v Ondrášově dvoře, který byl pro toto odpoledne vyhrazen pro soukromou párty. Marcel s Ondrou se od rána starali o do alobalu zabalené prasátko, Tomáš se celé dopoledne tak dobře nafukoval, až nafouknul úplně všechny balónky a mezi tím vším lítala Ivča, zdejší Imagemaker a ladila nejen drobnosti ve výzdobě, ale také připravovala ceny do večerních soutěží.
      Kolem páté hodiny se doposud poněkud prázdný Ondřejův dvůr začal uspokojivě zaplňovat. Jak se záhy ukázalo, byl už nejvyšší čas, protože za pár chvil se Ondra se Marcelem pustili do rozbalování alobalového překvapení. Ondra sice nebyl vůbec spokojený s tí, že maso doslova odpadávalo od kosti, ale podle všech spokojených výrazů bylo jasno, že o téhle delikatese se bude ještě pěkně dlouho mluvit - v dobrém.
      Máme první podzimní den, slunovrat a tak slunce zapadá kolem sedmé hodiny. Ondrášův dvůr je zaplněn, hosté se baví, TROPIJÓ Tommybar praská ve švech a kolo štěstí se může trhnout. Do toho občas začínají tanečky. Hlavní část večera začíná v okamžik, kdy Tomáš opouští svou kapli a přichází vyhlásit první soutěž: pití malého piva na čas. Soutěž určená dámské části publika měla úspěch a přes počáteční nesmělost se začala atmosféra řádně zvedat. A o to OkounTýmu šlo především. Následovala pánská soutěž ve foukání balónků a hned po ní smíšená disciplína "Lambáda" s tancem s balónkem mezi hlavami. Obzvláště na této disciplíně bylo vidět, že lidé se tady dnes přišli bavit a vypadalo to, že snad nikdy neskončí. Vše vyřešila - jak jinak - žízeň soutěžících a tak jsme se vítězného páru přece jen dočkali.
      Po soutěžní části večera přišla všemi očekávaná tombola s hodnotnými cenami, mezi nimiž byla dokonce hlavní cena - telefon eurotel (nyní již nefunkční, poáč eurotel, ehm, už není...;-)). Zejména v této "disciplíně" Tomáš ukázkově předvedl (v dobrém slova smyslu), jak velký duch exhibicionismu v něm dříme a s hlavním výhercem nejenže zatančil, ale i zazpíval. Po bouřlivém potlesku už nezůstal ani na chvíli taneční parket prázdný a zábava pokračovala příjemným tempem dále.
      S Pendolinem jsme vydrželi do půlnoci, po které jsme se vydali k domovům. Jak jsme se až o pár dní později dozvěděli, poslední návštěvníci opouštěli Ondrášův dvůr kolem půl třetí ráno. I Pan Václav byl spokojen (byť odvrácen od celého dění u hlavního baru Okouna) a byl zasažen děním v okamžiku, kdy se ozvalo: "Jede, jede mašinka!" Vláček projel celým Okounem, poboural prázdné basy a zase zmizel v zákulisí Ondřejova dvoru...
      Byla to super akce, báječně a precizně připravená, dobře jsme se pobavili a určitě se zážitek z tohoto dne použít jako takový malý ohříváček v době, kdy tady Paní Zima bude vládnout. Díky moc;-)

Více fotografií najdete zde;-)

md;-) 25.09.06

EXPOST

      Lidem, kteří sledují naši veleslavnou politickou scénu musí být asi hodně smutno. Paroubkovy neustálé kotrmelce, lži, vyhlášení, projevy ve stylu vítězného února a pokusy o co největší vyhranění vůči všemu a hlavně všem, blokováním čehokoli, nemají jednoduše chybu. Co s tím ale dělat?
      Jako každý (chtěl jsem napsat "normální," ale tady se to vážně nehodí...) člověk, který na to znechuceně kouká, si říkám, jestli by nebyly nakonec lepší předčasné volby. Asi ne, protože otrávenost lidí je vysoká a k volbám by přišlo lidí minimum, což by zase nahrálo komoušům a takhle to nebrat. Pak je tady otázka, koho volit? Na tak jednoduchou otázku se špatně odpovídá, protože kdyby se někdo zeptal, koho nevolit, měl bych jasno: všechny. Paroubkovu one man partaj ani náhodou, Topolánek je šedivě nevýrazný - jako myš, černoprdelníky snad po mě nikdo chtít nemůže a zelení jsou před nutným rozkolem, poáč jde o mnohaproudý nestabilní slepenec.
      Takže asi nezbude spoléhat na velkého manipulátora z hradu, že i přes nevyslovení důvěry vládě bude využívat svého práva vyzvat k sestavení vlády někoho dalšího tak, jak říká ústava. Ta totiž žádný termín prezidentovi nedává. Topolánek snad pak stačí vymést pořádně zatuchlá ministerstva tak, aby zpětné dosazení Paroubkových noshledů nebylo možné. Jedno řešení by tady přece jen ještě bylo: Kdyby se povedlo Paroubkovi jeho buranské snažení dotáhnout k dokonalosti tak, že by se zapletl s komoušema tak dokonale, aby mu to zlomilo vaz. Moc by se všem odlehlo a tohohle Sládka No.2 by určitě nikdo nepostrádal. Není to totiž žádný státník, ale totální prospěchář a kariérsta. Naštěstí pro nás však bez talentu a potřebné dávky rozumu.

Dnes je .
Svátek slaví .
Teplota u nás:

FREE´D´LANDy

KLENBA

Menu podáváme od 12. do 14. hodin (nebo do vyprodání)!
Cena: (opět vyšší...) 60,- Kč

meddblok

8.10.   Skvělé! Počasí dává stále příležitost k jízdám na kole a ani dnes jsem nezaváhal a vyrazil do Opičích hor. Je pravda, že na krátký dres to je už jenom po poledni, ale výhledy tu případnou zimu naprosto vyrovnaly. Večer jsem se pak zastavil tradičně do Klenby (proč taky ne, když tam je Věrka...) a samozřejmě bylo třeba popřát vše NEJ k svátku. Jako totální dejá-vu pak fungoval zpáteční cesta v doprovodu Lucky a Honzy, která se vlastně odehrála přesně po týdnu na stejné trase...

6.10.   Deprese. Jinak nelze nazvat stav, ve kterém se ocitne cestující při výstupu z vlaku na třineckém nádraží. Nebo jinak. Město se snaží to nejděsivější zřejmě ukázat hned na začátku: i přes jasné počasí tady bylo šero a z nebe na nás padalo něco naprosto nepopsatelného. Po dopadu to je čistá rez, soudě podle škodovky, jinak nablýskané, která má tu smůlu, že ji majitel zaparkoval před nádražím zřejmě už ráno. Ani následný pochod tímto "městem" však celkový dojem nezlepší a deprese zůstává. Inu, werk... O to příjemnější překvapení nás čekalo ve werk aréně: vstupenky jsou snímány (tak trochu po gorolsky..), takže je aspoň jasno, kolik lidí na stadion zavítalo. My už víme, že pravidelně udávaná návštěva ve Zlíně je fikce. Místo hlášených 4400, tam bude stejně jako dnes tady: 2604. I ozvučení nás dostalo, a projektant zaslouží pochvalu. Nakonec jsme prohráli 4:5, ale oba mančafty neměli v bráně své "jedničky." Werkovská náhrada byla přesvědčivější. A také nás s Pivkem pobavily poměrně četné výkřiky do tmy. Inu, Gorolia...

3.10.   Jak se dalo očekávat, jsme opět bez vlády. Po čtyřicetiminutovém paroubkově projevu se mi udělalo tak nevolno, že jsem potřeboval vybít nahromaděný vztek a oproti předpokladu jsem během odpoledne zvládnul ujet bezmála čtyřicet kilometrů. Ona zpráva mne pak zastihla už spočívajícího v teplé vaně a udivoval jsem se optimismu valacha topola, jak optimisticky skáče i se zaraženým čakanem v palici. To je povaha...!

1.10.   A tak ještě jeden trip se povedl! Neděle sice neslibovala nijak zázračné teplo, ale přece jen jsem nejprve vyrazil s Pendolinem do Jistebníku, abych se následně přesunul do Klenby, počkal na Nadporučíka a opět společně jsme vyrazili dále. Cíl byl jasný: Hlubočep. Hospoda byla ještě chvíli po našem příjezdu tamtéž zavřená, trochu jsme vychladli a po otevření kouzelných vrátek jsme raději za azyl zvolili sympatický interiér klasické pětky. Následný přesun na Mexiko byl sice deštivý, ale nešlo o nic velkého, takže jsme v klidu počkali na příjezd Pana Romana, se kterým jsem pak doma ještě drahnou dobu vykládal. Viděli jsme se na den přesně po roce...

30.9.   Tak to vypadá, že pořádnou letošní poslední Tour bude tour de Velký Javorník. Vzal jsem to cestou přes Hukvaldy, odkud jsem po žluté turistické značce pokračoval až do Frenštátu. Už začátek přes hukvaldskou oboru byl slibný, ale následujících deset kilometrů jsem vůbec neznal a myslím si, že i Charlie by na tom kusu země hódně ujížděl: famózní výhledy na okolní hory, úzká, ale rovná a dlouze klesající pěšina, prostě klasická ZVZ (nic pro Zippa;-)). Na Velkém Javorníku bylo lidí jako malých sviní, tak jsem se ani nezdržoval, a raději si užil báječný sjezd z té tisícovky do údolí. Trnkové pivko ve Štramberském pivovaru také nezklamalo, takže výsledný dojem z celého dne je více než pozitivní!

29.9.   Na náměstí před Klenbou nám místo kašny vznikla ohyzdná díra. Má ji ještě do zimy nahradit parkoviště. Jestli je vážně nutné, to nevím. Nicméně podnikavý Ševčík z protějšího kulturáku vynalezl další dobrý způsob obživy: Placené parkoviště, ve které se proměnila přilehlá louka místního KD už mnohem dříve. Ale proto nepíšu. Vyjeli jsme si totiž s Kufberkem a jeho Gabčou na lehký výlet, jehož půlka byla (samozřejmě úplně náhodou;-)) v Klenbě. Před zpáteční cestou tak vznikla fotka, ne kterou koukáte. Dojeli jsme až za tmy, to už byla slušná zima (inu, podzim) a Kufberek zjistil, že bez světla jezditi není dobrý nápad. Tentokrát se naštěstí nic nestalo.

21.9.   Slunce stále později vychází a stále dříve zapadá. Zítra máme slunovrat a i přes příjemné teplo je cítit, že nastává podzim. Stejně jako tady na téhle cestě mezi Jistebníkem a Polankou, na jejímž povrchu už listí žloutne a kolo začíná mít ten klasický šustivý zvuk. Zítra míříme do Pardubic na hokej a pak Charlie přijede s námi zpátky do MOM. Chystáme se na hory (sic autoturističně), ale doufáme, že bude fajn.

12.9.   Už vloni jsem koncem léta rád zajížděl nasávat pozitivní energii městečka Štramberk a nejinak tomu bylo i dnes. Jen jsem měl překvapivě více času, neboť pocestné hospůdky už přešly do režimu zimního spánku a pozdních otvíraček, takže jsem poprvé zastavil až v Příboře. Některé uličky na mne působily docela kafkovsky, možná to způsobilo zvláštní nasvícení podzimního slunce, ale každopádně v úzkých uličkách bylo více než příjemně. Rodný freudův dům vypadá takto utěšeně teprve rok a docela mne mrzí, že slečny, které na jeho pohovku přišly posedět, přišly až potom, co jsem odtud odjížděl. Škoda. Ale neméně jsem se těšil i na štramberk, kde jsme dali scukana s Pivkem.

11.9.   Září se letos předvádí v plné kráse a tak ani druhé pondělí s Pendolinem nezahálíme a po práci sedláme své oře a míříme vstříct Šilheřovicím. Jak milým překvapením pak bylo, že do hospody U Sněhoty, kde na něj čekám, a kde mají plzničku za 21 (!!!), nepřijíždí sám, ale přichází v doprovodu našeho kolegy Josefa. Věřte nebo ne, dalo nám pořádného (samo)přemlouvání než jsme vyjeli do dalších kilometrů...

md;-)